na další stranu
Miroslav Václavek
NAD MĚSTEM
Viděl jsem duhu nad městem státi
pršelo do větví a chvěl se den
počítal co jsem dal a co mám dáti
tu zbyl mi penízek modravý sen
Na jedné straně byl rytíř jen na koni
na druhé tvář čísi jedné snad z žen
a stíny v zahradách rodících jabloní
kterými zaplatit ráno smíš jen
Pak vzal jsem peníz ten a dal jej do dlaně
jednomu ze slepých jenž ztratil zrak
zranil jej toužením i ostřím na hraně
a pohled do nebe vzlétl jak pták
VTEŘINA
Jsem jen prach reklam
když v lednové noci mé já stojí v cestě neonu
a svítí tím, co je neviditelné
jako to za zdmi
kde rybí duše mléčných žárovek plují u stropu
a těsně u hladiny
s rozeklanými jazyky vláken
z cizokrajných kovů se jmény jako z řeckého podsvětí či ze sudetských poštovních schránek
touží uštknout elektřinou do očí
a uvidět tak obsidiánem tvého pohledu
křehkého a ostrého zároveň
jež krájí maso mého vědomí lépe než řeznický nůž a jímž si velkoměstští sebevrazi přetínají žíly
tak aby se krev smísila s deštěm a nikdo nepoznal čím je sladký
a vypínače čekají na doteky jako ženská těla
v tu chvíli jsem smířený se vším
s mrtvou televizí na druhé straně výloh i s vývěskami se jmény zemřelých
se jmény ostrovů a zemí za výklady cestovních kanceláří
kde vás přivítá opálená roštěnka vonící santálem a stiskem ruky konzistencí podobným medúze
a také s pláčem který má sotva pár slz
ale kterého jsou plné oceány
vím je čas přijmout stín tohoto dne
a obléci tělo a nasadit tvář s níž padnu až na dno zrcadel
já řeka k prasknutí plná
písek větru a skvrna dechu na skle mezi námi
vím, že největší jsem když klečím
že má nejhlasitější slova jsou v tichu
že nejvíc mám v odevzdání
že vítězím když se ti vzdávám
a nejsilnější jsem když odpouštím
právě tady a teď
v přítomnosti která je upřena budoucím i mrtvým
vteřina věčnosti jsem
|
