na další stranu
Miroslav Václavek
DO RÁNA
Jsme sen zrcadel
díváme se nám do tváří
z uvnitř
a stěn
na přejezdech
zvoní poledne
poutníci
odnikud nikam
sklízí
ovoce cest
a jak dvojí mysli
děkují zpět
za prostor
a čas
já dotýkán soumraky
žihadly planu
a zaháním myšlenky na sebe
do stád
a týdnů
na měsíce a roky dlouho
než prohlédnu prach
a nadechnu se vos
abych nakonec viděl
to malé
že do rána
začal podzim
PODZIM BLUES
Na dráty z obzoru
na vlasy usedají
mé malé tmy ptáků
Že je před odletem
že bez křídel jsou tají
ta těla čínských znaků
V jablcích podzim
brzy světlo zhasne
a bude černá chvíle
Dech snu a vítr zimy
na dortu hvězdy sfoukne
zem onemocní bíle
Jako kosti svítí tráva
napoprvé a naposled
Voda je noc celá tmavá
tůně ženy na pohled
NA VODĚ
Ještě zbývá sklidit z dlaní
ze dvou polí času setbu
brázdy soli, v nich tys zranil
ořou zevnitř rukou klenbu
Stromům pustit v srpnu žilou
setřást z korun mladých vran
čísi touhu dávno shnilou
pochovat u městských bran
A pak vyslovit to slovo
stát se tichem, nechat cesty jít
snad začne být to nanovo
a my zas můžeme se políbit
Na vodě kdes teď hvězdy stojí
to šupiny ryb jen svítí v roji
PADÁM
Město
padám ve tvých zdech
jako slovo z úst
Ráno
nesu tě na svých rtech
ač měl bych držet půst
Čas
ten je i není jako my
vítr se jako tělo zdá
Vlas
kol prstů točí prsteny
jak tráva když je tma
Den
ke snu ukazuje cestu
píše na zeď stínem per
Jsem
zdmi stále padám k městu
i tebou navečer
TA NOC
Bezbarvý
kreslím v zrcadle
jenom tvář
jakoby odvedle
usychá
jak malba poledne
obraz ten
v rámu šeredném
plameny
vychází na nebe
přikládáš
oheň se kolíbe
ulehni
na chvíli do peřin
dráty jde
toužení elektřin
odchází
všechny zlé hodiny
ta noc má
barvy a odstíny
NA KRAJI
Vešel jsem do ulic
na kraji jara
můj stín jak půlměsíc
a stříbrná pára
Na zdech my lesknem se
na tváři ozim
má duše je jen sen
a čímsi hořím
Planou mi na pozdrav
zarezlé klasy
plamínků loňských trav
polehlé vlasy
Je slyšet šepot krypt
z listí mám oči
s táním chci odejít
a ve tmě tančit
Viděl jsem žebráka
poklekl k němu
v něm zima daleká
on věděl jak je mu
MARK TWAIN
My můry tam uvnitř žárovek
my do rána snězené stíny
teď ve světle skrz kůži bankovek
je vidět vodotisk špíny
Ptala ses kolikátého je
a byl to světa den první
jak stromy snili jsme ve stoje
listy tvé šeptaly neupadni
A vesmír jak jepice byl po jeden den
vysypala jsi k mým nohám tu síť
v ní pěna par a jeden bělavý třmen
do jehly navlékl večer pak nit
Tančila jsi noci jak posedlá deštěm
obutá do střevíců z holubích hejn
čas vtékal do moře zkřivený směšně
zněl z mlhy ženy hlas, ach mark twain
JEN
Květy zavřely oči
na stoncích druhé trávy
stojí déšť
Deštníky stažené v pase
železné kosti
tichem hoří rez
Uspává bílá voda
zpěvem okapů a rýn
sladká jako glycerin
Jen já ve snu bdím
tělem vyplétám kola
stavím z písků Týn
A smývám Parseky
sám
z mostů a cest
Ve tváři doteky
ran
jisker a měst
STÁLE
Splyneme jen spolu v jedno
jakoby má horká duše
zase našla jedno z dalších těl
Na skle Mony Lisy nekonečno
to kdosi dlaní opřel se a nic netuše
on po paměti malovat tě směl
Z hor zůstane tu zpívat písek
zrna malá hvězdných barev
kámen černý beze jmen
Prach sedá do tibetských misek
maso nahé padlo v pánev
a vše je po tvém jen
To věcem dostává se zapomnění
malé lžíce tančí
šálkem čaje po proudu
Věčná je ta chvíle snění
co jen stále začíná i končí
k ní my jsme odsouzeni bez soudu
|
