literární časopis založený v roce 1964

Eliška Beranová

Jmenuji se Eliška Beranová a narodila jsem se 18. května 1994 v Bruntále. Již od dětství si vytvářím své vlastní, bláznivé světy, ve kterých se mi dosud daří úspěšně přežívat.
Psaní je pro mě vášeň, jediný možný smysl života, má bolest i radost. Neustálé objevování něčeho nového ve věcech starých a zdánlivě všedních.
Ze světových autorů mě nejvíce inspirují Chuck Palahniuk, Tom Robbins a Charles Bukowski. Také se moc ráda vracím k Saroyanově novele Tracyho tygr.
Nesnáším ranní vstávání, stereotyp a dlouhé tlachání o ničem. A také, což bude většině z vás připadat zvláštní, nerada dlouze mluvím sama o sobě.

UŽ JSEM SE NESMÁL

Dnešní den je plný divných znamení – to jsem poznal již před probuzením. Zdálo se mi o mé milované Lucii, jak mě nahá mlátí kytarou po hlavě, a já se tomu jen zajíkavě smál, neboť jsem vůbec necítil bolest. To ji rozčílilo, a tak si na mě přinesla klepáček na maso a bušila mi do hlavy tak dlouho, dokud z ní nebyla placka podobná řízku, kterou spokojeně zabalila do strouhanky. Už jsem se nesmál. Když vám někdo udělá z úst řízek, prostě se smát nemůžete. A tak jsem jen s pasivitou podobnou flákotě masa vyčkával, kdy mě odnese na pánev, usmaží a sežere. Nedělo se nic. Jen ze stropu začalo pršet. Pak kdosi vešel k Lucii do Ložnice a vášnivě ji políbil. Vydloubla mu oči, vložila mi je do rukou a horoucně prosila, ať se na ně při tom dívám. Díval jsem se, těma cizíma, krví podlitýma očima a spílal svému osudu, protože nebyl tak milostiv a nenechal tu mrchu, aby mě usmažila rovnou.
Naštěstí jsem se vzbudil dřív, než došli k vyvrcholení. Ohmatal jsem si zděšeně hlavu ze všech stran a ke své spokojenosti zjistil, že má stále onen fyziologicky správný, hlavoidní tvar. To, jak hrozivě mě bolela, šlo mnohem racionálněji přičíst včerejší prázdné láhvi rumu, než snovému klepáčku, i když by to bylo jistě mnohem poetičtější. A tak jsem vstal, pobaven mocí lidské fantazie, a přesto stále jaksi rozrušen myšlenkou na Luciino nahé tělo, oddávající se slepému milenci. Dnes máme sobotu. Sobotu, sobotu, sobotu... v mém diáři příjemně prázdnou a předem neplánovanou. V mé mysli zoufale volající po Lucii. Po té nejkrásnější, hřešící jen v mých bláhových snech.
Oblékl jsem si svou nejslušnější košili a do kapsy od džínů zastrčil dvě sta korunovou bankovku. Koupím jí růži a sobě flašku vína. Samozřejmě se budu tvářit, že je také pro ni, ale pak z ní budu nenápadně upíjet, až nakonec nic nezbyde. Vášnivě se pomilujeme. Bude to krásný den!
Jenže zatím se ten den moc krásně netvářil. Stejně jako obtloustlá prodavačka v květinářství, která mi se škodolibým úšklebkem oznámila, že žádné růže nemají, protože pán, který je do květinářství dováží, dostal ráno smyk a umřel. Může mi však nabídnout žluté tulipány, které prý každému rozzáří tak ponurý den, jakým se mi dnešek dozajista jeví. Sakra, copak se vážně tvářím tak nemožně? Na druhou stranu, kdo by se měl na tu hnusnou babu květinářku usmívat? Rychle zaplatím ten obludný tulipán, koupím ve vedlejším krámku víno, a když pak vyjdu na náměstí, musím se usmát. Za chvíli obejmu Lucii a všechno bude fajn. Teď už se nemá co pokazit – život je přece tak krásný!
Jen, co to v duchu dořeknu, mě kdosi postříká zahradní hadicí. Aspoň takové jsou mé prvotní pocity ze slejváku, který právě znenadání odstartoval. Pane bože, ty jsi buď hrozný cynik, anebo vůbec neexistuješ! V tom případě je asi marné říkat ti, jaký jsi hajzl, viď? Ach jo. Nemyslete si, že jsem snad nějaký mrzout, já mám déšť náramně rád. Já mám déšť náramně rád, jen když mě nezastihne takhle uprostřed města, bez deštníku a v nejkrásnější košili. Já mám déšť náramně rád, to mi teda věřte!
Překonávám to peklo s jedinou nadějí. Vidím tam v dáli Lucii. Svou dokonalou Lucii s andělským úsměvem a hebkou, horkou kůží. Snad bude mít radost z té zvláštní květiny. I když o tom není pochyb. Miluje mne tak, že by měla radost i z jediného stébla trávy, které bych jí utrhl. Nebo se mýlím?
Déšť se mi lepí na šaty s takovým nasazením, že mi přes světlou košili prosvítá snad celé tělo. Není to zrovna dokonalé tělo, co si budeme nalhávat. Takhle, přilepené k té košili, se jedná o tělo přímo ohavné. O vlnící se bachor podobný slizkému rosolu, chladem úchylně vztyčené bradavky a v neposlední řadě až příliš dlouhé a tmavé chlupy, připomínající srst medvěda. Je pravda, že v jiných chvílích jsem sám se sebou celkem spokojen, ale dneska mě vytáčejí dokonce i pohyby mých nohou, které z mého těla plandají, jako by byly cizí. Takže já mám být jen takovým kusem hnusu? To opravdu nestojím za víc? Něco takového Lucinka přece milovat nemůže! To krásné, jemné stvoření s takovým ubožákem!
Konečně se přiblížím k jásavě zelenému paneláku na kraji města a skrytý pod plastovou stříškou nade dveřmi stisknu zvonek s jejím jménem. Po dešťovém smutku ve mně ani stopy. Už jen představa jejího přívětivého hlásku ze mě dělá šťastlivce! Jenže jak už to někdy bývá, její hlas se ani po desátém zazvonění neozval. Jen kapky nad mou hlavou tančí ještě divočeji. Zůstal jsem opět sám, mokrý, se žlutým tulipánem a červeným vínem... Snad běžela jen nakoupit. Anebo... nebo prostě spí. To byste nevěřili, jak hluboké má Lucinka spaní!
„Dobrý den, nechcete se schovat aspoň do vchodu?“
Trhnu sebou.
„No tak, člověče, vždyť prochladnete! Pojďte honem dál...“
Konečně se trochu vzpamatuju a zkoumavě si změřím celkem přívětivého mladíčka se žlutým tulipánem v ruce.
„Děkuji, moc rád... Taky jste chtěl původně růži?“
Pobaveně se usměje.
„Jojo, jak si to ti lidé vůbec představujou, umírat zrovna když vezou růže! Jak k tomu pak přijdem my, chudáci zamilovaní!“
„To máte teda recht! No, ale aspoň jeho příbuzní nebudou muset tolik utrácet za květiny...“
Znovu se zasměje tomu hnusnému vtipu. Mile a bezprostředně, jak už to lidé většinou neumí. Ještě jednou si ho prohlédnu a usoudím, že jsou mi ty jiskřivě modré oči a černé, trochu rozčepýřené vlasy opravdu sympatické.
Nastane lehce tíživé ticho, ve kterém si mě nejspíš prohlíží také. Pak odhodlaně promluví: „To je mi stejně hezká náhoda!“
„Myslíte?“
„No jasně! Je hezké vidět, že se lidé dokáží milovat i takhle za deště a nosí si květiny.“
„To je fakt, sotva bych věřil, že zrovna dnes potkám někoho podobně bláznivého... Že se takhle ptám, proč vůbec čekáte tady dole a nejste... nahoře s ní?“
Mladíček se zatváří lehce dotčeně, ale poté opět s tím milým úsměvem odpoví: „No, to je snad jasné! Jdeme na romantickou procházku v dešti... Vy snad nejdete?“
„Vlastně ne... víte, ona nejspíš není doma. Chtěl jsem ji překvapit a ona zatím... ona si zatím lítá bůhví kde! To mi řekněte, kde by v takovém nečase mohla lítat?“
Chlapec jen pokrčí rameny a zasněně se zahledí na svůj tulipán.
„No jo, to je mi teda pěkně divné! Jestli ona si ze mě nedělá blázny... víte, já měl dnes takový podivný sen. Věříte snům?“
Opět se na mě jen tak hloupě podívá: „Promiňte, takovým věcem já nerozumím. Ale můžu vám říct, že jedné věci věřím. Já věřím lásce.“
„Hm, já jí taky věřil, a jak si teď připadám! Ono se říká, že sny nejsou ničím jiným, než produktem našeho podvědomí... možná, že podvědomě dávno vím, že s naším vztahem je něco v nepořádku...“
„Opravdu? To mě mrzí. Já si to totiž vůbec... nedokážu představit.“
„Ono to jsou zpočátku jen takové signály, které zamilovanému muži unikají. Víte... například mi často neodepisuje na zamilované smsky!... a sjednat si s ní schůzku... i do uzavřené společnosti s Havlem by ses dostal snadněji! A když už k ní přijdu tak... tak tady není! Copak tomu se říká nějaká láska?“
„Proboha, tak se přece uklidněte! Vždyť dnes bývají lidé často tak vytížení, že pro ně takové sjednání si schůzky opravdu není nic snadného. A navíc... třeba šla jen nakoupit, nemyslíte?“
„Ještě před chvílí jsem na to myslel, ale... vždyť má obchod hned za rohem, to by se přece stihla už třikrát vrátit!“
„Já nevím. Kdybych ji znal, jistě to posoudím lépe, ale stejně vám radím, nic nevzdávat. Počkejte tu ještě chvíli. Je přece docela dobře možné, že v tom malém krámku nějaké zboží neměli, tak se pro něj musela vydat až do města, nemyslíte?“
„Asi máte pravdu. Na to ji mám až moc rád, abych teď jen tak odešel... A co ta vaše, nečekáte na ni už nějak moc dlouho?“
„Člověče, vždyť vy na všem hledáte jen mouchy! Však ona přijde, je to jen otázka pár vteřin. Chápete ty ženské? Takový déšť, a ona se beztak líčí, aby se mi líbila aspoň na ten zlomek sekundy, než se jí to celé rozmaže! Taková je to zlatá holka.“
„No vidíte, ta moje by se se mnou takhle v dešti určitě procházet nechtěla.“
„A vy byste chtěl? Nezlobte se, ale když vás tak vidím, je mi vás líto. Kdybyste věci přijímal takové, jaké jsou, a zbytečně nad nimi nepřemýšlel, bude vám lépe. Měl byste se více těšit z každého malého okamžiku, který vám byl na tomto světě dán... Tak se sakra usmějte!“
Ale já k tomu nemám jediný důvod. Nevěřícně si měřím toho spokojeného člověka, se stejným tulipánem, stejně tak promoklého a opuštěného, jak se na mě kření.
„Ale no tak, neberte si to zle, jestli jsem se vás nějak dotkl. Já taky vždycky nebýval takhle veselý. To přišlo až časem. S láskou...“
„S láskou, láskou, láskou! Ale vždyť jste tady sám, to vám nedochází? Čekáte tady jak nýmand nejméně čtvrt hodiny na tu svoji LÁSKU! Vždyť klamete sám sebe, ta holka na vás kašle, jste jí na obtíž!“
To bylo poprvé, co se chlapec na chvíli zarazil. Zamračeně pohlédl na tulipán, kterému začaly opadávat první okvětní lístky.
„Nerad to přiznávám, ale něco na tom nejspíš bude. Když jsem jí o té procházce pověděl, nezněla moc nadšeně. Ale já si z toho nic nedělal a sobecky z ní vynutil souhlas! Asi mám ze své lásky takovou radost, že vlastně úplně zapomínám na ni. Ale když ona je první dívkou, se kterou cítím něco tak silného! Ona je vlastně mou úplně první dívkou... A já mám strach. Hrozný strach, že ji ztratím.“
Pak nastane ticho, přerušované tichými vzdechy chudáka kluka. Jeho milý úsměv se kamsi vytratil a zbývá jen roztřesené, křehké tělíčko, které mne náhle hrozně dojímá. Proč jsem k němu musel být tak hrubý? Je to snad závist? Závidím mu tu téměř dětskou naivitu prosťáčka, se kterou lásku až donedávna přijímal?
„Člověče, vy máte pravdu! Pořád nejde! Čekám tu na ni jak hňup! Určitě mi ve zvonku lhala, jak moc se těší, a teď se mi tam nahoře směje... Zkouší mou trpělivost.“
„Ale no tak, vzchopte se přece! Vždyť já to o tom sebeklamu tak nemyslel. Mluvila ze mě jen závist, když jsem vás spatřil, jak moc jste šťastný. Jsem zlý a nepřející člověk, jakých je dnes spousta. Ale takových milých jako jste vy, už moc neznám. A tak, jestli to můžu nějak napravit, radím vám, běžte teď za ní. Je přece stále nahoře, viďte? Třeba se jí zrovna udělalo špatně, anebo rozbila ve spěchu vázu, tak dává do pořádku byt... a čeká na vaši pomoc. Je přece tolik různých možností! Tak běžte, člověče, běžte přece za ní! Bojujte za lásku, které jste ještě před chvílí tolik věřil. Zasloužíte si to.“
„A co vy? Vy nebudete bojovat?“
„Já nevím... Ale z vás mám dnes radost, aspoň vidím, že svět přece jen není úplně na hlavu... Tak hodně štěstí.“
„Děkuji! I vám. Jistě na vás někde též číhá nějaká ta Lucie... Tak se totiž jmenuje ta moje víla. Lucie. Krásné jméno, no ne?“
„Krásné jméno... to je až k neuvěření, že se ta moje jmenuje úplně stejně.“
Ale chlapec mě již neslyší, neboť šťastně vybíhá do schodů až ke dveřím oné Lucie. Kolik jich asi v takovém paneláku může bydlet? Soustředím se na jeho kroky a podle jejich počtu se mi zdá, jako by doběhly přesně do pátého poschodí. Do poschodí mé sladké Lucie...
Však počkej, ty... ty děvko! Však já už se jednoduše přesvědčím!
Rozčileně vyběhnu ven do deště a dlouze stisknu ten zatracený zvonek s jejím hříšným jménem. To bude chlapeček překvapen, když uslyší hlas svého nového známého....
„Ať žije láska! Ať žije láska!!“
Ale nikdo to nezvedá. Z dálky zahřmí hrom a kolemjdoucí pejskařka si mě pohoršeně prohlíží, že tady nestydatě halekám cosi o lásce. Je mi to jedno. Rozdupu tulipán a smířeně otevřu láhev vína. Budu s ní kráčet deštěm, dokud se má duše nerozpustí.
A zatím kdosi v pátém poschodí líbá mladíčka tak vášnivě, že vůbec neslyší rachot zvonku kruté reality.
Lucie si oddechne.