Veronika Krninská

Dobrý den, jmenuji se Veronika. Táta mi říká Nikoušku a to se mi líbí. Kamarádi mi říkají vole. Je mi dvacet. Miluju psaní a spaní. Taky ráda fotím, zpívám, praskám si klouby. Jsem nadšená a nespolehlivá. Píšu, protože jsou to jen moje chvilky, kdy se mi otevře srdce a vletí do něj spoustu fialových motýlů a vážek. Svět, který se točí jenom pro mě. Črty, básně a povídky jsou horký vzduch do mého létajícího balónu. Přála bych si políbit krásného, tajemného muže v klobouku. Alespoň jednou.

***

Byl to duší herec, na oko cynik a samotář, ale i jeho zdánlivě osobní gesta byla určena publiku, ať už za ně považoval kohokoliv (lidi v autobuse, na přechodu nebo ve škole).
Zdálky vypadal, že je se sebou smířený a spokojený, choval se roztahovačně a přespříliš sebevědomě, ale kolem něj nejistota praskala ve švech. Jeho názory rozčilovaly dost lidí, nicméně na druhou stranu se od něj nedokázali odpoutat. Byl to ten tip člověka, kterého nechcete pozvat na večírek, ale mrzí vás, když nedorazí. Který baví společnost, když přijde a společnost se baví o něm, když tam není. Jeho humor mi nebyl vlastní. Smál se svým vtipům, které jsem nechápala, a tvářil se vážně, když jsem se smála. Potřeboval mít navrch a přitom vypadal galantně. Nosil brýle, které s ním byly věrně všude, díval se přezíravě a hodinky si ze zásady řídil o 8 minut později. Chodil rychle a nervózně. V létě v kožených, pevných sandálech nosíval ponožky. Děsně mě štval a imponoval zároveň. Mluvil potichu, tak, že mu nikdo nerozuměl, a doslova se vyžíval v opakování svých chytrých myšlenek. Věděl toho hodně, ale jeho pohled na svět se mi zdál zatvrzelý a nedával ani trochu prostoru pro jiné stanovisko. Vypadal mladší, než byl. Nebo se mi tak alespoň zdál, protože jsem si myslela, že je duší stařec. Pokládal mi těžké otázky a nečekal na jejich odpovědi. Většinou mě rychle přerušil, když jsem si po dlouhém přemýšlení dodala odvahy mu odpovědět. Jeho názory na život mi zkrátka přišly zastaralé a vyčpělé a on si nikdy neodpustil mi připomenout, že jsem příliš mladá.
„Na co jsem sakra mladá?“ pokládala jsem pokaždé tu samou otázku, když zase jednou přerušil tok mých myšlenek. „Terezko, sama sis odpověděla,“ říkal mi lakonicky po vzoru japonských mistrů. Pravdou je, že jsem byla mladá a nerozuměla jsem mu, ale jeho zvyk ironicky zdrobňovat moje jméno, mě doháněl k vzteku. Hádali jsme se často a s chutí. Když jsem byla nepříčetná, pohladil mě po vlasech a odešel. Ještě víc mě to vytáčelo. Byl střední postavy a měl málo vlasů, které mu začaly řídnout snad hned po střední. Někdy pro mě byl vážně osinou v zadku, ale byl taky jediný, kdo mi dokázal poradit a vyslechnout. Vadilo mi, když se moc vyptával, i když se neptal vůbec, pak jsem si myslela, že ho nezajímám. Smrkal do látkových kapesníků a nikdy se mi nevysmíval, když jsem se ptala. Spíš naopak. Milovala jsem ho a on miloval mě. Věděla jsem to, i když to nikdy neřekl. Když jsem dospěla do věku, kdy jsem ho začínala chápat a respektovat, vážit si jeho osobnosti, moc si mě už nepamatoval. Já si toho ale pamatuju hodně, a doufám, že věci, které jsem zapomněla, nebyly důležité. Pomohl mi překonat omezení, které jsem si sama vytyčila. Byl osobností, která ve mně žije. Mám po něm svůj nos, který se u nás dědí ob generaci. V pubertě mi vadil, ale už jsem se s ním smířila. S nosem, i s dědou.

HOLKA CO SE ZTRATILA V CASINU

Jsem holka co se ztratila v casinu
Jsem kocovina po krabicovém vínu
Jsem kurva která si nenechává platit
Jsem tvoje láska kterou nechceš ztratit
Jsem modla pro okolní pocestný
Mám potetovaný tělo ale
Není to počestný
Jsem anděl z krvezrádce
Jsem bazalka
Která hnije na zahrádce
Jsem flusanec v kaluži na chodníku
Jsem banda ztroskotaných podvodníků
Jsem člověk který neudělá nic
Jsem mrcha a nadržený panic
Jsem tvé flanelové pyžamo
Tvořím a jde mi to samo
Jsem kytarové sólo bez chybičky
Jsem pach z úst když sníš rybičky
Jsem láska
A láska bývá krutá svině
Jsem ploutev lososa na koprovém víně
Jsem lidi držící se za ruce
Jsem tvá první noční poluce
Jsem svoje
A já se trhám v základech
Jsem naježená jak v zimě chlupy na zádech
Miluju tě a ty to netušíš
Jsem pohozený ručník když se usušíš
Jsem letní léto bez večerů
Jsem prý tvoje všechno a já ti na to seru

SRDCE

Vláčíš za sebou krvavý pytel
S mým roztrhaným srdcem
Uvaříš ho psům na plotýnce
Která nemá digestoř
A mně to vůbec nevadí
Protože já piju
A piju hodně

Naostříš si nůž
Takový ten velký řeznický
Na který dělá reklamu Helmut
V teleshoppingu
A na dřevěném prkýnku
Mí srdce nakrájíš na nudličky
Jako kuře kungpao

Odřežeš šlachy vazivo
A hodíš to na chvíli na pánev wok
Přece jenom v téhle době nemůžeš věřit
Žádnému masu a to moje bylo prolezlý
Až na morek

Nožem to sešoupneš do misky
Pro svého vlčáka a on si pochutná
Pozná jídlo vařené s láskou
A mě to nebolí

Tu díru ve svém prsu zaplácnu
Modrou plastelínou za dvacku
Z papírnictví na rohu
Tam kde mají úžasný propisky
S obrázkem Hanny Montany

Ono snad časem zase doroste
Nezoufám si mám víno
A barevný propisky...

ZÍTRA TOUHLE DOBOU

Říkala jsem si
Kolik bych toho chtěla napsat...
O tom jak v radiu pustí vaši oblíbenou písničku
vy se usmějete štěstím a pak začnete plakat
protože vám to něco připomene...
O tom že se k Monice přidá har
a je z ní harmonika
Taky o tom že žížaly jsou jako malý
kobry královský
A že sex je jako sušenka

Chtěla bych napsat všechny nápady
který si píšu na útržky papíru z novin
ale
většinou se k nim stejně nedostanu
Chtěla bych napsat o dítěti v nás.
Toužím po tom napsat na cáry všech knížek
…od beatniků až po surrealisty
všechnu lásku a nesnesitelnou tíhu tohohle světa
protože bych chtěla aby vás nabila energií
tak jako mě..

Nemotorně chci popsat krásu očí toho kluka kterému bych dala všechno
a taky to jak by mě to ranilo až by se
koukal na jinou
A chtěla bych napsat každý vykřičník
za všechny moje výkřiky
a tleskání radostí broušení nože
a sprostých gest v autě

Chci vám popsat chlupy štěněte
který sebou hází ve větru když utíká pro
oslintaný míček a taky to jak smrdí jako medvědi v zoo když zmokne
Chci se dotknout vaší ruky pohladit dlaň
a pošeptat vám že vás chci políbit protože
vím že to chcete taky
Chtěla bych vám říct že všechno bude dobrý, protože vím, že bude

Chtěla bych vám ukázat všechny svoje
duševní proporce a přesto si říkám
že vás to nezajímá a že mě chcete jenom do postele…
Anebo hůř jen jako kamarádku.

Mám palčivou posedlost vám vysvětlit
co na tomhle světě tak šíleně miluju

Chci vám to všechno říct
A na druhou stranu
si to chci nechat pro sebe
abych to mohla tajně pošeptat do ucha
komukoliv kdo si to vyslechne