Alexandra Lukášová

***

„Uznej, přijde ti to normální?“ položila Eva otázku, ale Saša duchem nepřítomná jen hleděla do země.
„Vnímáš mě?“ téměř vykřikla Eva.
„Jasně, promiň, jsem myšlenkama zase někde jinde, co jsi to říkala?“ vzpamatovala se Saša a snažila se soustředit na to, co jí Eva vypráví.
„No, jestli ti to přijde normální?“ zopakovala Eva otázku, na kterou ovšem Saša neznala odpověď, jelikož celý rozhovor nebo spíš Evin monolog vůbec nevnímala.
„Ne, normální to určitě není,“ odpověděla Saša a předpokládala, že právě tohle chce Eva slyšet.
„Připadá mi, že si z nás dělají prdel. Ale čemu se divím, těm předvolebním kecům se nedá věřit, ještě ke všemu levičákovi, tomu bych nevěřila ani pozdrav. Ale to mají za to, že volí socany, a teď se strašně bouří. Každopádně do Vítek mě nikdo nedostane ani heverem,“ rozhořčeně pokračovala Eva a máchala rukama tak, až zavadila o hrníček s kávou, kterou jí před chvíli donesl šikovný číšník.
Aha, řešíme stadion Baníku, který nám slíbil pan primátor na území Slezské Ostravy, ale po volbách, sliby chyby. Opraví se vítkovický stadion a Baník bude hrát na území Moravské Ostravy, což je prostě pro fandy slezského klubu nepřijatelné. Navíc na území věčného rivala Baníčku. To je stejné, jako by Sparta hrála v Edenu, nepřijatelné.
„Je to všechno stejná banda, že se ještě vzrušuješ, stejně nic nezmůžeš, tady jde o prachy,“ odpověděla Saša, ale problémy Baníku a jeho působení v dalších sezónách šlo naprosto mimo ni. Kdysi se možná o fotbal zajímala a kdysi by její srdíčko fanouška zaplakalo, dnes jí tento problém přišel směšný. V duchu si však přiznala, že to byla krásná doba, kdy ji tížily jen takové malichernosti.
„Myslíš na ni, že?“ odtušila Eva, kam směřují Sašiny myšlenky.
„Jo, furt a nejen na ni, to mě děsí nejvíc. Ale pokud se nebudeš zlobit, nechce se mi o tom mluvit, je mi z toho smutno, to radši řešme ten Baník,“ odpověděla Saša prosebným tónem.
„A na koho ještě myslíš? Na nějakého chlapa, co?“ chtěla Eva odlehčit rozhovor, netušíc, že má pravdu.
„Seru na všechny chlapy,“ odpověděla Saša dost prostořece.
Ale měla ho tam. Doslova. Byl všude okolo ní, nejen v myšlenkách a snech, doprovázel ji všude, kam se hnula. Měla ho plnou hlavu, dokonce jeho přítomnost zcela jasně cítila i doma. Jako by se jí dotýkal, mluvil na ni. Večer s ní ulehal do postele, v noci se s ní miloval, ráno se vedle ní probouzel. Jeho hlas ji vždycky uklidnil, ale taky ji nedal spát. Eroticky podbarvený, zároveň uklidňující. Nemohla si pomoct.
„Jasně, však se neboj, nějaký se časem objeví, určitě nezůstanete samy dvě,“ podporovala Eva Sašu. Myslela, že si Saša dělá starosti z toho, že s dítětem zůstane sama, bez muže.
„Já bych možná radši, kdyby se žádný neobjevil, myslím, že si vystačíme samy dvě. Na sex se vždycky nějaký sameček najde a jedno dítě už mít doma budu, k čemu ještě druhé, dospělé,“ odpověděla Saša a v jejím hlase byl cítit náznak trpkosti.
„Zapomeň už na něj, Sašenko, teď musíš myslet na sebe a na malou. A kvůli jednomu chlapovi přece nezanevřeš na všechny ostatní. Jsou to mnohdy směšná stvoření, pravda, ale bez nich to taky není lehké. Teď nemyslím jen finance, ale taky nějaká opora. S malou si těžko pokecáš kapku na úrovni, jestli si nenajdeš chlapa a nezačneš chodit mezi lidi, budeš za chvíli na všechny šišlat a upozorňovat je, že si po záchodě mají umýt ručičky,“ moudře pronesla Eva a sama se zasmála té představě.
Má recht, uvědomila si Saša. Její komunikace s okolím byla v posledních skoro dvou měsících nulová. Saša si žila ve vakuu a vpustila do něj jen dva lidi. Své děťátko a jednoho…
„Nehledě na to, Saško, že za krach toho vašeho vztahu můžeš v podstatě ty. Nezastávám se ho ani neschvaluju jeho postoj k celé situaci, ale nastartovala jsi to ty. Nikomu z nás jsi nic neřekla, k nejbližším lidem jsi nenašla dostatek důvěry a pak jsi udělala tu pitomost, za kterou bych ti nejradši vrazila pěstí a to doslova! S ohledem na to, že se budeš starat o dítě, to neudělám!“ pokračovala Eva a Saša věděla, že mluví čistou pravdu. Za krach vztahu si může sama a taky Evě věřila, že by jí jednu nebo víc určitě vrazila. Saša si slíbila, že bude upřímná, po té obrovské lži už chtěla být ke všem jen upřímná. Ale teď to prostě nešlo, nebyla schopna Evě vysvětlit, co se v ní děje. Sama se polekala svých citů a Eva by jen těžko pochopila, že se Saša zakoukala do muže o čtyři desítky let staršího a to téměř na den.
„Ublížila jsem ti, štve mě to, jsi vlastně moje ségra, vyrostly jsme spolu, všechno si říkaly, neumím to vysvětlit,“ vyznala se Saša a sklopila hlavu, jako by byla kárána učitelkou ve škole.
„Ublížila jsi sobě, svému dítěti a všem lidem, kteří tě měli rádi a věřili ti. Podkopala jsi všechnu důvěru, kterou jsi měla, a potrvá roky, než ji získáš zpět a u některých už třeba nikdy. Upřímně? Chceš? Já ti nevěřím. V hlavě se mi honí myšlenky, že až narazíš na překážku, místo, abys ji řešila, zase uděláš nějaký sek. Teď máš ještě šanci to napravit, ale vždycky to tak nebude. A můžeš si za to sama. Jsme rodina a já ti chci věřit, byla jsem taky ve sračkách a tys mi pomohla a věřila mi, proto i já tobě chci věřit a chci ti pomoct. Ale snaž se mi dokázat, že jsem se v tobě dvacet čtyři let nemýlila,“ nešetřila Eva Sašu ani náhodou.
Za to Saša Evu milovala, byla její nebližší přítelkyní, od malička dělaly všechno spolu a taky k ní Eva byla vždy a ve všem upřímná, i kdyby to sebevíc bolelo. Saša byla k Evě donedávna taky vždy upřímná….
Saša nebyla schopna odpovědět, cítila, že se jí do očí derou slzy. Snadno se v poslední době rozplakala, stačilo cokoli, dokonce reklama na dětské pleny.
„Nechme už toho, já ti nechci ubližovat, jsi v hajzlu už dost, jen ti nerada mažu med kolem huby, Sluníčko,“ použila Eva nejněžnější oslovení, kterým se spolu od útlého dětství oslovovaly.
„Jen poslední, přestaň na něj už myslet, akorát tě to sráží na zem,“ dokončila Eva větu s takovou razancí, aby bylo jasné, že debata je u konce.
Sašiny myšlenky se ubíraly k její dceři, v tom měla Eva pravdu, a ubíraly se také směrem k jednomu muži, v tom měla také pravdu. Jen ten muž byl jiný, než kterého Eva myslela.
Saša měla sama se sebou velký problém a nevěděla si s ním rady. Nemohla na něj přestat myslet. Doslova ji uhranul, dostal ji, aniž by to sám chtěl. Sama sebe nechápala, nikdy ho neviděla osobně, nikdy s ním nemluvila jinak než prostřednictvím telefonu nebo mailů, nikdy neměla možnost se ho dotknout nebo ho políbit, ačkoli o tom snila. Všechny ty pocity, které teď cítila, byly pro ni zcela nové. Jistěže už byla zamilovaná, má dítě a otce svého děťátka ještě nedávno milovala, teď cítila, že veškerý cit k němu je pryč. Ale to, co cítila k muži, o kterém s nikým nemluvila, nebyla schopna zcela přesně popsat. Lámala si hlavu nad tím, jestli si neplete vášeň s láskou. V nejtěžších chvílích tady byl. Kdykoli ho potřebovala slyšet, mluvil s ní. Ochotně a neúnavně odepisoval na hromady mailů, kterými jej Saša denně zaplavovala. Krotil ji, když pod nátlakem smutku chtěla dělat unáhlená rozhodnutí. Zůstával klidný a vyrovnaný, když mu plakala do telefonu. Věřila mu a řekla o sobě věci, které by normálně cizímu člověku, kterého nikdy neviděla, nesvěřila. Tak moc se jí dostal pod kůži. Zavrtal se jako klíště a ne a ne ho dostat ven.
Nechtěla na něj přestat myslet, to ne. Úzkost jí nezpůsobovaly myšlenky na něj, úzkost jí způsoboval fakt, že je daleko a taky to, že její sen může zůstat snem a nikdy se nezmění ve skutečnost.
„Posloucháš mě, Alexandro?“ použila Eva schválně tvar jména, který Saša doslova nenáviděla. „Přestaň se utápět v těch myšlenkách!“
„Neutápím se, neboj se. Zaplatíme?“ zeptala se Saša a z tašky tahala peněženku.
„Saši, začínám pochybovat o tvém duševním zdraví, před chvílí jsem platila. Zvedej se, nebo si někdo všimne, že tady sedím s bláznem.“ odpověděla Eva a nechápavě kývala hlavou.
„Kudy to vezmem? Nebo chceš jet tramvají a na ÚANu přestoupíme?“ tázala se Eva.
„Ne, jdeme pěšky, kolem špitálu je to kousek, parkem nejdem. Nejsem zvědavá na ty hovada, co si tam leští kládu,“ reagovala Saša na události z posledních dní, kdy byl několikrát po sobě v parku Milady Horákové viděn muž, jenž se obnažoval.
Od hospůdky U Hejtmana se vydaly ke kulturnímu domu Vítkovice, prošly ulicí Bozděchova, zatočily na rohu doprava a ocitly se na ulici Nemocniční.
„Vezmem to areálem, nemusíme to obcházet kolem hasičů,“ navrhla Eva.
Ani jedné nedošlo, že jsou jen pár kroků od místa, kam se Saša určitě znovu podívat nechtěla. Ne teď, ne dnes. Ocitly se na ulici Janovského a stály před nově opraveným areálem dětského oddělení.
„Do prdele, Evi…“ rozplakala se Saša, aniž by dořekla větu.
„Sakra, promiň, vůbec mi to nedošlo, Saši. Pojď, vrátíme se, vezmem to přece jen parkem,“ tahala Eva Sašu pryč.
„Ne, chci se na něj podívat. Chci vidět, že funguje,“ řekla tvrdě Saša a věděla, že se tím trestá.
„Vykašli se na to, ty už ho nepotřebuješ, vyřešilas to i bez něj, netýrej se zbytečně,“ přemlouvala ji Eva.
„Tolik jsem ten zasraný babybox chtěla najít a spoléhala na něj. Teď ho tady mám a chci ho vidět, chci se k němu prostě podívat, pochop mě,“ prosila Saša.
„Nechápu tě, ale dělej, jak myslíš. Jenom ho prosím tě neotvírej, podívej se na bedýnku a jdeme. Uvědom si, že ty ho nepotřebuješ!“ chytila Eva Sašu za ramena a třásla s ní, jako by chtěla, aby se probrala z komatu a vzpamatovala se.
„Sašo, ty jsi občan, který ten projekt podporuje, ale nepotřebuje, vzpamatuj se,“ pokračovala Eva a nepřestávala se Sašou třást.
„Všimla sis, že bych s sebou měla kočár? Nebo mimino? Vidíš tady snad někde moje dítě?“ křičela Saša na Evu a z očí jí nezadržitelně tekly proudy slz.
Plesk a ještě jednou. Na pravé i levé tváři se v okamžiku Saši jasně rýsoval otisk Eviny dlaně. Obě zůstaly stát jako opařené.
„Promiň…“ řekla tiše Eva a pohladila Sašu po tvářích.
„Chci se podívat,“ řekla Saša rozechvělým hlasem a instinktivně si kryla obličej, jakoby čekala, že přistane ještě jedna facka.
„Tak pojď, půjdu s tebou!“
Eva chytila Sašu za ruku a po bezbariérovém chodníčku vyšly až k babyboxu a upřeně, beze slova na něj zíraly. Saša cítila, jak jí úzkost svazuje hrdlo a jak ji vysychá v krku. Hleděla na plechovou bedýnku jako na svatý obrázek. Chtěla bedýnku pohladit, ale věděla, že je na dotek citlivá a nechtěla vyvolávat planý poplach.
„Je možné, že je mi líp?“ ptala se Saša.
„Nevím, co cítíš. Vím jen to, co mi sama řekneš, a jestli se cítíš líp, tak to tak prostě je, ačkoli přiznávám, že pro mě je to nepochopitelné,“ odpověděla upřímně Eva.
Po cestě domů ani jedna moc nemluvila. Nakonec za nemocnicí na Českobratrské sedly na trolejbus a domů se nechaly odvést, možná měly strach, aby po cestě nenarazily na nějaké další překvapení.
„Můžu si u tebe na balkóně zapálit?“ nečekala Eva ani na odpověď a cigareta se zapálená ocitla v jejích ústech. Dlouze natahovala kouř, jako by celou cigaretu chtěla vykouřit na jedno potáhnutí. Saša si všimla, jak se Evě chvějí ruce.
„Chceš mi něco říct?“ zeptala se Saša přímo.
„Ani nevím, já myslela, že tě jednou pochopím. Možná jsem si myslela, že tě i chápu, ale zjistila jsem, že nechápu. Nikdy nepochopím, co tě k tomu vedlo. Tak málo důvěry ke mně máš?“ otočila Eva hlavu a upřeně se dívala na Sašu. Po tvářích jí tekly slzy.
„Chceš teď asi jet domů, nebudu tě držet. Nemám ti k tomu co říct. Neumím odpovědět sobě, natož ostatním. Měla jsem strach, že ji neuživím, neměla jsem od plenek po postýlku nic a neměla jsem peníze to všechno nakoupit,“ alibisticky odpovídala Saša.
„Ale prd, Saši. Tak mi vysvětli, proč tady teď máš narvanou skříň dětským oblečením skoro do dvou let věku dítěte. Odkud se tady vzal ten kočár a postýlka?“ zvyšovala Eva hlas.
Saša tušila, že tahle chvíle jednou přijde a upřímně se jí obávala, věděla, že se jí Eva jednou zeptá proč. Evu rozhodně ztratit nechtěla, ani za nic.
„Pomohli jste mi,“ odpověděla Saša a opět sklopila hlavu.
„Ano, a pomohli bychom i tenkrát, kdybys našla odvahu a kapku důvěry,“
„Vím, nevezmu to zpátky, nejde to, ale chtěla bych,“ odpověděla Saša upřímně.
„Jenže ono nejde posouvat čas dozadu, na lítost je pozdě,“ nepřestávala Eva drásat Sašu. „Jak jí tohle jednou vysvětlíme,“ dokončila Eva větu a ukryla si obličej do dlaní.
„Tak to je moje věc, je to moje dítě. Já jsem rodič a podání vysvětlení je na mě, na nikom jiném,“ rozzlobila se Saša.
„To máš pravdu, promiň,“ omlouvala se Eva zcela nepochopitelně.
Eva odešla domů a Saša se opět ponořila do svých myšlenek, které už zase patřily jen dvěma lidem. Zase se uzavřela do svého vakua a myslela na svou dceru, představovala si chvíli, kdy si ji přiveze domů. Cítila, že ta chvíle se blíží, ale bála se, aby něco nezakřikla. A myslela i na muže, jehož jméno si nechávala pro sebe, jako by se o něj nechtěla s nikým dělit.