Slovo úvodem

Ale to je hezké číslo - 33, slovy třicet tři! Skutečně mám některá čísla raději než jiná. Jistě chcete vědět která a proč..? Mám rád trojku, sedmičku a devítku, to je moje základní trojspřeží. A pak čísla z nich odvozená. Proč? To se neví přesně, leč trojčetnost je oblíbená i v pohádkách. A jak se to u mě projevuje? Směšně. Přecházím-li například úzkou staroměstskou uličku, obvykle ji překonám třemi kroky. Pokusím se i o skoky. Je-li ulice širší, rozdělím si ji na kroků sedm. Ještě širší na devět. Protože ale jezdím buď autem nebo na koni, příliš se počítání nevěnuju...

Tři desítky autorů Divokého vína čísla 33 (novodobé historie) jsou vesměs staří známí. Vracejí se jak dobří holubi. Noví holoubci jsou snad jen tři, což mě trochu zneklidňuje - abychom se neshlíželi jenom sami v zrcadle... Nepřevraceli vidlemi nebo vidličkou ta samá slova. Zcela jistě to nečiní básnířka Lucie Zembová, ta je pokaždé originál. Ovšem nikoho nechválím, tedy ani ji.

Chválím-li, tedy sám sebe. Cože si chválím? Z Pohádek svatebních, jejichž sedmé pokračování Divoké číslo přináší, poskládal jsem knížku o jedenácti kapitolách, nazval ji Satyr a nymfičky a hodlám vás, milí čtenáři, zahrnout její papírovou podobou. Internetové Divoké víno má denně dvě stovky čtenářů, koupí-li si ji každý desátý, prodá se denně dvacítka. To bude peněz!

Jiří Žáček mi pro vás, milí čtenáři, poslal básničky, jež napsal k obrázkům Josefa Lady. Najdete je v nedávno vydané knížce "Kocour Mikeš představuje Josefa Ladu".

Nový je v Divokém víně Josef Velčovský, jenž známý je i svými erotickými výstřelky; ilustroval mj. poezii Karla Sýse a Jana Cimického. Na stránkách prestižní internetové aukční galerie ArtBohemia, jejíž lechtivé obrázky využíváme už po několikáté, naleznete řadu příjemných inspirací, včetně kompletního grafického cyklu Vertumnus & Pomona. Stačí se zaregistrovat a původní barevné litografie mohou být vaše... Obrázky nám půjčil majitel galerie, milý doktor Vilém Stránský, jenž nad jiné mé partnery vyniká především tím, že na Hájku jednou pomáhal zavážet krmení pro koně! S hráběmi a vidlemi v ruce!

kresba Josefa Velčovského kresba Pabla Picassa kresba Pabla Picassa kresby
Josefa Velčovského

Poslalo mi nakladatelství Petrklíč k recenzi knížku básní bulharského mladíčka Adama Georgieva, nesoucí příznačný název Básník trýzeň kat. Knihu doporučují Vladimír Justl, Milan Friedl, Eva Kantůrková a mnohé další hlavy pomazané, a tak mi nezbývá než knihu pochválit. Autora muselo stát veliké úsilí vydat ji.

Abychom nechválili jen sami sebe, viďte?

Připomenu, že dvoukilovou pětisetstránkovou knihu mých vzpomínek na historii našeho časopisu Antologii Divokého vína 1964 - 2007 lze objednat na www.slovart.cz a koupit v dobrých knihkupectvích. Najdete v ní možná i sami sebe, rozhodně ale kromě mého plkání dalších 212 dobrých autorů.

Lednové číslo časopisu Xantypa s mojí vzpomínkou na spisovatelku Janu Černou alias Honzu Krejcarovou zase koupíte v každé dobré trafice. Na obálce je hezounká Linda Rybová. Představte si, že se těší už na třetí miminko. V únorové Xantypě bude moje povídání o autorovi Divokého vína Václavu Hraběti, ve třetím čísle o Ladislavu Landovi. Život šestnáctiletého Ládi Landy skončil přesně o tři měsíce po smrti Vaška Hraběte. Zatím si rozmýšlím, o kterých básnících budu psát v osmi Xantypách následujících. Ale jistě už jen o žijících. Prosím tedy, dožijte.

Vyměnil jsem si pár mailů s krásnou brněnskou holkou Adou Petrovou, jež užívá si studií v zemi holandské. Básničky už nepíše, věnuje se skládání písniček a textů k nim. Neodolám, abych její milou korespondenci se mnou nepublikoval celou. Nenaštval jsem tě, Pavle..? Tážu se Pavla Vernera.

Poslal mi svoje básničky Malina Jan a připsal k nim vzpomínku na své první setkání s historickým tištěným Divokým vínem. Souzní to s mojí duší a publikováno tudíž komplet.

Nepodařilo se mi tentokrát nafotit žádnou básnířku, neb věnoval jsem noci hlídání klisny před porodem. Hříbě se narodilo, a tak se hned po nějaké rozhlídnu. Do příště, slibuju. Výtvarnou částí své tvorby vám absenci fotek vynahradí moravská básnířka a učitělnica Pavlína Pulcová. V její abstraktní tvorbě výtvarné naleznete erotiku taky, navíc proloženou básničkami.

Erotický démon se tentokrát neozval. Ještě že mi doktor Stránský poslal Velčovského...

Ludvík Hess

Svatba ještě nebude

Kamila se mnou žila na mlejně už zcela regulérně, v srpnu oslavila osmnácté narozeniny. Opatřil jsem na Národním výboru v Praze 10 sobě i Kamile jakési předchůdce živnostenských listů a zřídil hotel pro zvířata - Zootel. Na Fantově mlýně jsme vybudovali dvacítku kotců pro psy, dvacítku kotců pro kočky, ale byli jsme rozhodnuti ubytovat v případě potřeby i kravku či kozu. Zřízení takové "živnosti" nebylo v roce 1988 nic jednoduchého. Bylo třeba schválit ceník služeb. Ubytování psa jsme podle ceníku účtovali částkou 30 Kčs za den, kočka byla za polovinu. V ceníku jsme uvedli všechna zvířata, která jsme znali - papouška i želvu, hada i chameleona, koně, kravku i prasátko. Schválení ceníku podléhalo nadřízené složce ONV Praha 10, tedy NVP - Národnímu výboru hl. m. Prahy.
Pak přišla na řadu moje doména - reklama. Kamarádi ve Večerní Praze, v Zemědělských novinách i ve Vlastě otiskli články o záslužné práci našeho Zootelu, tehdy prvního v Praze a asi prvního v republice, pro psíky i kocoury komfortního hotelu. Včetně telefonního čísla, jež zvonilo v domku u Kamiliných rodičů v úřední době. Zdá se, že se rodiče mé vyvolené smířili s naším nerovným vztahem a rozhodli se potenciálního zetě nejen tolerovat, ale i podpořit. Na Fantově mlýně telefon nebyl. Pokud byste si chtěli poznamenat číslo Zootelu, napište si 786 88 33... Současně jsme v rámci reklamní kampaně Zootelu obeslali všechny majitele úředně přihlášených pražských psů. Přesvědčil jsem hodné úřednice na finančních odděleních pražských národních výborů o mimořádné prospěšnosti hotelu pro zvířata a dostal jsem k dispozici seznamy s jmény a adresami chovatelů psů platících poplatek.
Pamatujete si na korespondenční lístky? Kousek stál šedesát haléřů a nebylo nic snazšího, než tisíce korespondenčních lístků potisknout nabídkou na ubytování v našem Zootelu. Adresy jsme samozřejmě vypisovali ručně, Kamila excelovala se svým úhledným písmem učitelky mateřské školky, povolání, jež ovšem nikdy nevykonávala...
Vytiskl jsem zelené letáčky formátu A 5, nakoupil lepidlo a lepicí pásky a objížděli jsme s Kamilou pražské parky, jež jsme považovali za psí shromaždiště. Po dvou desítkách let vytuším na sloupech a zídkách pražských parků omšelé pozůstatky vylepených plakátků s velkými zelenými písmenky "ZOOTEL"...
V letních měsících roku 1988 se kotce pro psy i kočky zaplnily miláčky a jak se později ukázalo i nemiláčky pražských občanů.
Nemiláčky nazývám ty psy, které si jejich majitelé nepřišli vyzvednout... Nakoupil jsem plné krabice jakési krevní tučnice, jež se stala oblíbenou psí pochoutku v Zootelu na Fantově mlýně. Věřte nevěřte, půlkilogramovou konzervu prodávali v uhříněveské samoobsluze za pětikačku. Pro kolínka jsem zajel do Pražských pekáren, smetených ze země mi jich dali plné pytle. Měli jsme se docela rádi... Nebo jsme tušili příchod nového kapitalistického zřízení..?
Žili jsme si s Kamilou nad poměry. O prázdninách jsme obsadili všech dvacet kotců a nakonec jsme hodné psíky dávali po dvou i po třech. Sem tam mě nějaký kavkazský ovčák sice kousl, ale hojil jsem se dobře. Ke kavkazským ovčákům jsem chodil opravdu jen poté, co jsem posbíral veškerou svoji odvahu.
Domluvit se s kočkami bylo ještě horší než s obrovskými chlupatými ovčáky. Některé se rozhodly, že u cizích žrát nebudou, byly takové, které ani žít nechtěly... Navíc uhlídejte kočku. A chytejte ji, když uteče... Zdrhli nám i dva psíci - jeden prominentní pudl paní primářky z Vinohradské nemocnice. Našli jsem jej ve chvíli, když už jsem v zoufalství sjednával koupi náhradního. Druhého jsme našli deset kilometrů daleko u dveří domu jeho páníčků, kam doběhl hnán nekonečným steskem a veden skvělým smyslem pro orientaci..
Vrcholným číslem našeho podniku byli dobrmani z venezuelského velvyslanectví. Jejich příjezd ohlásila ambasáda telegraficky. Že nevíte, co je to telegraf..? Prostě přijel speciální listonoš a přivezl zprávu nejčastěji tragickou. Dva dobrmani byli pro náš podnik sice velkým zadostiučiněním, ale taky malou tragédií - psi s diplomatickou imunitou. Jmenovali se Donner a Blitz, Hrom a Blesk, a svým jménům se skutečně podobali a v plné míře naplňovali jeho smysl.

Silvestrovskou noc v roce 1988 jsem prožil s Kamilou v nedostavěném domě na Hájku. Zdaleka ještě nebyl dokončený, ale oslava nebyla o to menší. Noc na Nový rok v novém domě nám připadala symbolická. Skutečně se rok 1989 stal mezníkem nejen v našem životě.
Klára přijížděla v pátek a v neděli večer jsem ji odvážel domů. Seděla na sedadle vedle mě, tiskla moji pravou ruku a sedadlo se s ní otřásalo... zemětřesení.
Přijel jsem za Klárou do jihočeské chalupy, kde trávila s rodiči prázdniny. Václav a Zdena, její rodiče, byli snad slepí a hluší, nechali Kláru se mnou na celý den odjet. K večeru jsme se vykoupali v jihočeské říčce a z jejího dna jsme sebrali kamínek, jenž se stal symbolem našeho nerovného vztahu. Byl opravdu nerovný..?
Kamínek jsme si pak v průběhu dalších osmi let s Klárou několikrát vzájemně předali. Kde je dnes kamínek symbolického tvaru..? Asi zapadl někde na Hájku v rekvizitáři mého muzea...
Od jihočeské říčky jsme jeli polní a pak lesní cestou stále stoupající k vrcholu. Klára svírala moji pravou ruku a země se s ní otřásala. Vrchol jsme našli na lesním palouku porostlém vysokou trávou.
Když Klára oslavila patnácté narozeniny, nastal čas velkého pokušení. Obě nymfičky byly soutěživé a šikovné, líbilo se mi, jak Kamila jezdí na koni, Klárka se to naučila taky. Vyjížďky ve třech se staly nejmilejšími chvílemi mého života.

Klářina maminka Zdena mě poctila mimořádnou důvěrou. Požádala mě, abych jí pomocí svých společenských kontaktů pomohl získat pro výzkumný ústav, v němž pracovala, finanční prostředky na nákup drahého japonského elektronického mikroskopu Olympus.
Kamarádil jsem se totiž s Lubošem, synem tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Poznali jsme se na večeři uspořádané basistou, skladatelem a hudebním producentem Karlem Vágnerem na počest Luboše Jakeše. U kulatého stolu v Karlově průhonické vile jsme seděli čtyři - Luboš Jakeš, Karel Vágner, já a - Hanička Zagorová. Národ ji v tu dobu považoval za světici a díky zmínce v projevu generálního tajemníka Miloše Jakeše taky za národní hrdinku. Generální tajemník řekl: "...řekněme paní Zagorová, je to hodná holka, ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok..."
Jistě se ptáte, proč jsem byl k večeři přizván i já. Karel Vágner je velký taktik a stratég, věděl, že nenechám řeč váznout. Byl jsem u stolu prostě do počtu. Hanička způsobně zobala z talířů a společensky špitala se synem nejmocnějšího muže v zemi, jenž si ji vzal do úst ve svém lidově laděném legračním projevu, kolujícím v mnoha magnetofonových nahrávkách po celém království.
Karel kul svoje pikle a příležitost jsem vytušil i já. Před šesti lety, v roce 1982, jsem koupil pozemek sousedící s oborou zámku Koloděje, sídlem úřadu předsednictva vlády a představoval jsem si, že na parcele postavím dům a stáje pro koně. Na Národním výboru v Praze 10 jsem požádal o stavební povolení. Když mi spřátelená úřednice Zuzana G. vydávala orazítkované plány, vesele špitla, že jí už na ničem nesejde, protože právě dnes je na Národním výboru naposledy. Leč bylo by prý lepší požádat o souhlas ke stavbě taky majitele sousedního pozemku - obory zámku Koloděje - tedy naši vládu. A stranu. Netuše, že se octnu v nebezpečí života, milé Zuzaně jsem přikývl.
V dopise, který přišel obratem, stálo černě na bílém: "Úřad předsednictva vlády ze státo-bezpečnostních důvodů se stavbou nesouhlasí." Při čtení dopisu jsem vytušil, že v nejbližších dnech budu eskortován na Sibiř. Rozsudek smrti.
Šest let jsem se snažil o získání souhlasu ke stavbě. Pochopil jsem, že jediný člověk, který může moji stavbu povolit, je sám ministerský předseda soudruh Lubomír Štrougal, užívající oboru jako svoje letní sídlo. Vyprávělo se mezi lidem, že do zámku či spíše do vily uprostřed obory, do tak zvaného bungalovu, jezdí Štrougal šukat populární zpěvačku Helenu. Správcem zámku, vily a obory byl bývalý pražský prokurátor Honza Mareš, jenž si za ženu vzal Ivu, Štrougalovu neteř. Spřátelil jsem se s ním (ach bože) a Honza vzal moji věc do svých rukou. Napsali jsme žádost ke strejdovým rukám (Honza říkal Štrougalovi právem manžela neteře strejdo), a Honza mu ji měl ve vhodnou chvíli přistrčit ke kladnému vyřízení. Na vhodnou chvíli jsem čekal roky. V den, kdy mi Honza řekl, že strejda už má moji žádost na stole, padl Štrougal po čtvrt století vlády nad královstvím českým, až to bouchlo a zemí otřáslo.
Prvním mužem v zemi se stal Miloš Jakeš, tatínek Luboše, jenž právě se mnou, s Karlem a s Haničkou popíjel moselské a vedl nezávazné řeči...
Luboš má dvě dcery, jež obě toužily po koních, a tak holčičky zákonitě přijely do stáje na Fantův mlýn. Dnes bude jistě pro čtenáře překvapující, že vnučky generálního tajemníka nepřivážela vládní tatra šestsettřináctka, ale autobusy MHD. Luboš pro dcery někdy přijel omláceným služebním renaultem Krátkého filmu Praha, jehož byl ředitelem, jindy odjížděly autobusem. Obě postrádaly jakékoli znaky chování vnuček otrokáře.
O prázdninách by nejraději zůstaly u koní, ale užívaly si je povinně s dědečkem, generálním tajemníkem, na Krymu.
Mladší z vnuček Renata spadla s koně - Mohan se jmenoval - a zlomila si ruku. Vytušil jsem, že nebezpečí deportace na Sibiř je opět aktuální. Odvezl jsem Renatu na 1. chirurgickou kliniku VFN a za dvě hodiny jsem ji předával rodičům s rukou v sádře. Byl jsem přijat přátelsky i maminkou, ani večer ani ráno si pro mne nikdo nepřijel a do ťurmy mě neuvrhli.
Renata se za měsíc uzdravila a její první cesta vedla na Fantův mlýn ke koním. A hned si zase sedla na Mohana. Historie se zopakovala, Renata spadla a zlomila si ruku. Lékaři na 1. chirurgické klinice nevěděli, koho mají ošetřovat dřív - Renatu se zlomenou rukou nebo mne v posttraumatickém šoku. Ani tentokrát jsem nebyl vržen do věznice, jejíž ruzyňskou podobu jsem měl po šestnácti letech ještě živě v paměti.
Luboš přijel ke mně na mlejn béžovým žigulíkem dvanáctistovkou. "Máš nové fáro?" ptám se. "Ale ne, to je fotra, jedu mu vyměnit olej v motoru," představil mi Luboš auto generálního tajemníka. Se samotným generálním tajemníkem jsem se poznal až dlouho po změně režimu. Potřeboval jsem mu totiž za cosi poděkovat.
Lubošovi jsem ukázal svůj pozemek sousedící s vládní oborou a vylíčil mu problém s vládním zákazem stavby. A vzápětí jsem začal stavět bez stavebního povolení. Leč podělaný z černé stavby, označené vládou za státu nebezpečnou, jsem byl až za ušima. Zdálo se mi, jak k novému domu přijíždí vládní buldozer s obrovskou radlicí... Psal se rok 1988.
Na 1. září roku 1989 jsem naplánoval zahájení stavby velké stáje na Hájku. V průběhu prázdnin jsem vykopal základy stavby a zalil je betonem. Na tehdejší dobu měla budova nevídané monumentální rozměry - 12, 6 x 9, 9 metrů. Stavěli jsme ji s kamarády asi deset dní. Když večer všichni únavou padli, zůstával jsem sám mnohdy až do rána. Koně na Fantově mlýně ošetřovala Kamila, občas mi pomáhala i se svým tatíkem zedníkem na stavbě. Tatík opilec zdil za peníze, Kamila z lásky.

Vraťme se k prosbě Klářiny maminky Zdeny, zda bych nepomohl sehnat finanční prostředky na nákup elektronického mikroskopu pro její výzkumné pracoviště. Svěřil jsem se zase Lubošovi. "Luboši, Zdena neví, že spolu s Klárou chodíme, a zabije mě, až to zjistí. Kdybych jí pomohl s mikroskopem, jistě by zvolila pro mne mírnější smrt..."
"Napište žádost, dám to fotrovi," slíbil Luboš. Za čtrnáct dní jsem dostal písemnou odpověď. "Vážení soudruzi, gratuluji vám k úspěšné vědecké práci. Finanční prostředky na nákup mikroskopu, který potřebujete pro výzkum, jsou připraveny na Státní plánovací komisi. Čest práci! Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ." Nepřehlédněte datum dopisu - 30. říjen 1989!
Moje cena vystoupala u Klářiných rodičů do nadoblačné výše. Zdena mě pověřila, abych pozval soudruha generálního tajemníka na večeři, že uvaří svoji legendární svíčkovou. Poprosil jsem Luboše, aby to tatínkovi vyřídil. Na večeři otec Jakeš nepřišel, svíčkovou, kterou uvařila moje dosud netušící budoucí tchýně, jsme snědli já a jeho syn. Luboš pověřen vyřízením plamenných pozdravů a poděkováním panu otci.
Za čtrnáct dní přišla revoluce. Zdena a Václav si vylepili na dveře samolepku "OF". Pro ty z vás, kteří tehdy ještě nevnímali nebo už pozapomněli, písmena jsou zkratkou polistopadové nastupující revoluční strany Občanské fórum.
Luboš bydlí ve vedlejší vesnici a občas ke mně na Hájek zajede. Přivezl mi jednou taky pozvání na oslavu svých narozenin. Rád jsem je přijal, přece jen se cítím pořád Lubošovi a jeho tatínkovi dlužníkem. Nebýt peněz na mikroskop, třeba bych Kláru ani nedostal za ženu... Na oslavě byl taky tatínek Miloš Jakeš, bývalý generální tajemník, který se zasloužil o výzkumnou práci mé tchýně Zdeny. Už opravdu dědeček. A tak jsem měl příležitost mu konečně poděkovat.
Krásná plavovlasá dívka Dominika, doprovázející mě na oslavě Lubošových narozenin, mě ovšem vzápětí opustila. Nevydržela pohled na svého vyvoleného tisknoucího ruku představiteli nenáviděného minulého režimu.
Jestlipak mikroskop Olympus ještě slouží..?
V památném revolučním listopadu jsem se Zdeňkem Medunou ve stáji natahoval elektrické kabely. Před stájí se z naplno puštěného rádia v autě rozléhalo cinkání klíčů na Václavském náměstí. Nešel jsem podpořit revoluci cinkáním svých klíčů, nebyl jsem od stavby k odtržení.
V první polovině následujícího roku jsem jednoho po druhém, vždy po dvojicích naložené na východoněmeckém nákladním autě značky Robur, přestěhoval své koně z Fantova mlýna na Hájek. Projížděje branou do našeho nového sídla, popřál jsem matkám Margaretě, Bonnie, Courbettě, Frize a ostatním svým lichokopytníkům, aby se jim v nové stáji žilo dobře.
Od 1. září devadesátého roku jsme žili v domě na Hájku. S Kamilou každý den a každou noc, Klára přijížděla v pátek. Dům, stáje a zahrada vzkvétaly, koně se jen leskli. Já - satyr - obklopený láskou, něhou a starostlivou péčí. O sobotách a nedělích jsem si mohl přispat, Klára časně ráno prolétla s ovsem a senem stájemi. Rozehřátá se vrátila do domu a ...
Vyjížďky ve třech. Kamila a Klára se svými pevnými zadky k sedlu doslova přisávaly.
Abych historii učinil zadost, neměl bych zapomenout, že můj kůň nebyl vždy jediný, jehož Kamila sedlala. Tu odlétla kamsi na závodiště do Chuchle a hrála si tam s veselým koněm, jenž ji z rozvernosti pokousal na krku, tvrdila Kamila.
Jindy jsem zase udiven při návratu do svého domu zíral, jak za oknem kluk, zaměstnaný u mne ve stáji, Kamile - jistě proti její vůli - pravou rukou žmoulá její levé ňadro, jehož jsem se cítil výhradním obdivovatelem i vlastníkem.
Mladičký novinář, návštěvník mého domu na Hájku, se s Kamilou vášnivě líbal v uličce stáje tak bez zábran a zjevně, že jsem to nemohl nevidět na vzdálenost padesáti metrů. Měl jsem zkrátka kliku na to, abych Kamilu vídal in flagranti. Výjimečně jsem nebyl přitom, když ji ve své kobyliské garsonce ošukal můj přítel prof. MUDr. Bohuslav Korych, DrSc.
V té době jsem ještě nebyl nahluchlý, a tak jsem jindy zřetelně slyšel až do patra svého domu, jak si v přízemí domlouvá rande s mým kamarádem Vladimírem. Zavařil jsem si to ale sám, když jsem tomu chlapci popisoval tuhou konzistenci Kamiliných prsou, srovnávaje ji s kaučukem na palubní desce své škodovky. A kaučuková palubka byla nějak tuhá. Jistě jsem ani nedozvěděl o mnohých dalších Kamiliných galantních dobrodružstvích. Jako chovatel koní řekl bych: "Byla to necuda."
O klisnách se to říká. Nezměnilo to nic na tom, že jsem ji měl rád a že to byla milá, pilná a snaživá holka. Dřela u koní, ve stáji, v domě. Jenom necudnosti podléhala víc než snadno.
Když občas Kamilu z Hájku odvál milostný vánek, užívala si mne Klára sama. Když větřík Kamilu přivál zpátky, přijala ji šlechetně. Měli jsme se rádi. A tak se o mne s Kamilou zase rozdělily. Byl jsem zkrátka na roztrhání.
Klára na rozdíl od Kamily necuda nebyla. Jednou ji snad okouzlil mladičký koňák, jak daleko se spolu dostali mi ani jeden ani druhý nevyprávěli a in flagranti jsem je nezastihl. Zdaleka to neznamená, že by mě Klárka nikdy neopustila. To ano, řekl bych, že mě opouštěla často. Měla takový zvyk nechávat při odchodu na stole dopis. Vysvětlila mi vždy písemně, proč odchází. A zase se vrátila. Návraty byly o to sladší. Nejsladší.
Sladké byly i Kamiliny návraty. Vezl jsem si ji do domu pod oborou zámku Koloděje a milostná touha náhle vzplanula tak silně, že zabrzdila moji škodovku, stáhla Kamile tričko přes vlasatou hlavu a vložila mi její malá zvířata do dlaní...
Jak jsem byl zvyklý měřit u hříbat nejen výšku, ale i šířku hrudníku, naměřil jsem jednou i rozchod jejích špičatých bradavek. Zatímco Klářiny hnědé bradavky byly od sebe vzdáleny pouhých 22 centimetrů, Kamiliny se rozbíhaly do šířky 27 centimetrů. Všechny čtyři byly sladké jak cucavý bonbón.
Co se asi dělo v domě pod oborou, když spolu zůstaly sama - Kamila a Klára..? Nechával jsem je často spolu samotné, neb jsem byl vždy zavalen spoustou jiných prací a zájmů, na chov bylo třeba peníze vydělat, koně byli už dávno jeden velký prodělek. Přátelé mi vyprávěli, že se nymfičky dokázaly porvat, až vlasy lítaly. Ale to je hezké! Lidi se perou z lásky často, z nezájmu málokdy.
Klára odmaturovala a oznámila dosud nic netušícím rodičům, že se stěhuje na Hájek. Václav mě předvolal na kobereček a položil mi otázku: "Jaké máš s Klárou plány, Ludvíku?" Po pravdě jsem odpověděl: "Klára má plány se mnou, Václave." Dodávám na vysvětlenou nerovnosti našeho vztahu.
Když jsem kráčel pro koně do výběhu, Klára se ke mně připojila a vzala mě za ruku a tak si mě vedla. A tak to dělala skoro vždy. Měla i jiné rituály, jež pravidelně dodržovala těsně před usnutím, leč o těch asi... vyprávět nebudu. Jaképak rituály měla Kamila, chtěli byste se dočíst, milí čtenáři? A s kterou z nich byla nakonec svatba, co myslíte, moji milí?

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další