literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

21.04.2025 - Pavel Jasanský má výstavu v galerii DOX. Vyšla o něm rozsáhlá knížka.

Pavel Jasanský, fotograf, grafik a výtvarník, můj přítel, zemřel v roce 2021. Jeho vý... Více »

13.04.2025 - Václav Jirsa, fotograf a můj přítel, skonal.

Moje vzpomínka je opožděná, protože jsem se o jeho odchodu dozvěděl až dnes. Václav J... Více »

10.04.2025 - Divné rozloučení

Básník Jarda Čejka své vtipy dotahuje do detailu, takže i jeho oznámený předčasný poh... Více »

Slovo úvodem

Divoké víno vnímáš jako rodinné stříbro, řekl mi jednou Dušan Spáčil. Jeho leštění mě přijde ročně na několik desítek tisíc korun. Řeknete si jistě, že aspoň si můžu psát a publikovat, co chci. Mýlíte se, moji milí čtenáři. Svoboda slova dosud neplatí a možná se jí ani nedožiju. Ale možná posbírám všechnu svoji statečnost a leccos napíšu…
Zatím se odvážím vám sdělit, že zdaleka ne všechna díla publikovaná nejen v tomto ale i v předchozích číslech Divokého vína nepovažuju za umělecké skvosty. Já se vlastně ani neodvážím napsat, co se mi líbí a co nelíbí. Tak musí být vydavatel opatrný.

Jisté je, že fotografie publikované v předchozích, stávajícím i následujících číslech si vzal na starost Jindřich Štreit, můj přítel, jenž se často podepisuje Jindra ze Sovince – hradu, pod nímž leží jeho dům. Do 101. čísla Divokého vína Jindra zajistil fotografie od své studentky Jaroslavy Vítkové a k její galerii připsal sám několik řádek. O sobě píše i fotografka sama. Osobně ji neznám a zrovna tak ani předchozí fotografy, ani budoucí, což je v současném internetovém světě zcela standardní, ale poznat bych je chtěl. Fotografové se k předlohám svých děl, zdá se mi, přiblíží více než mnozí literáti. A už musím být zase opatrný. Nedávno jsem totiž básnířku, které si velmi vážím, trochu rozhněval, když jsem disciplínu básnění zdánlivě podhodnotil.
Odvážně se vrátím k prosbě milým autorům Divokého vína, aby interpunkci nepoužívali nikde, anebo všude. Věřte, že doplňovat čárky je stejně obtížné, jako je vyškrtávat. Dvě interpunkční znaménka v celé básni působí opuštěně, a tak je raději škrtnu. Ještě opuštěněji působí tečka, jediná tečka, jíž je básnička ukončena. I takoví autoři jsou – napíší celou básničku bez interpunkce a zakončí ji tečkou.

Ludvík Hess