Marek Řezanka

Letmá pohlazení noci

ODPOVĚĎ NEZNÁ…

Listí zvolna opadává
pole ztrácí bujný vlas
Krajina je náhle tmavá
dřív jde spát a déle vstává
zimou začíná se třást

Z větví podzim fresky shodí
z vitráží je slepá zeď
vichr stoupá do poschodí
déšť se kalnou mlhou brodí
nenachází odpověď

Na otázku co je věčné
a to tak, že nekonečné
že má cenu stavět chrám

Hledá to, co nepomíjí
smáčí stovky teorií
Dosud nemůže říct: Znám

KAŽDÝM DNEM SE HLÁSÍ…

Na obloze matně bliká
ve tmě téměř neprodyšné
pohled očí. Několika
Komu patří možná víš Ne?

Vega ze souhvězdí Lyry
nebo žhavé oko Býka
Orion je silný čirý
východ světlem odemyká

V listopadu na nás hledí
oči nebe malí sledi
kteří plují všemi časy

Pronikají všední šedí
v níž se lidé nesoustředí
a k níž každým dnem se hlásí…

NIKDY BEZ NADĚJE…

Vodní hladina se plazí
protahuje zívá líně
Občas pozoruje mlází
v něžném kraji Babiččině

Holou větu sotva smolí
přesto vzkazy břehům píše
že se vrací do údolí
pokorná a natruc pýše

Že je každou chvíli jiná
svůj kraj ale obepíná
ať se děje co se děje

Někdy mátožně se motá
jindy živelná je hmota
Nikdy ovšem bez naděje…

STACCATO POZDNĚ ŘÍJNOVÉ

Je chlad Už podzim není babí
v koruně nezbyl drahokam
jablko snad jen myši vábí
když nebalí ho do hedvábí
a kde kdo se ptá: Jako kam?

Každý list padá, nějak chabý
na zem se snáší sám a sám
Dokud ho ještě neoslabí
až pak ho shrabou spolu s šváby
Z obrazu zbývá pouze rám

Jako by stříhaly se vlasy
Však podzim nezná salon krásy
To vichr buší do kláves

A jeho forte zahalasí
Obtížně schůdné jsou ty trasy
které až k srdci mohou vést…

PAK POZVE NÁS…

Obloha z pavučin se spřádá
do trávy vpil se noční mráz
Ticho se nějak chytá snáz
když říjnu klesá brada

Josefův lom se nerad hádá
zimě však umí odpor klást
Sluneční svit zryl řadu brázd
a loukám chybí stáda

Žlutá se v modré koupe ráda
rudá pak zvláštní puzzle skládá
Co že je to jen za obraz?

Krajiny, která neuvadá
ač koncem října hrbí záda
krajiny, která pozve nás…

ZLO DOBRA DOBRO ZLA TVÁŘ MÁ

Z kostelní zdi se touhy drolí
Včerejší den zatím schová
zrezlá roura okapová
V dešti nehraje žádnou roli

Varhany slovo neprocedí
Mlčky hledí na kázání
samy názoru se straní
Snad proto že i více vědí

Světlo se brodí v změti listí
Proti tmě nebe nepojistí
Zlo dobra, dobro zla tvář má

Vítězství vždycky prohra střídá
bohatství potom značná bída
Ve tmách je světlo v žárech tma

ODEJDOU, ON ZŮSTANE…

Říjnový pláč na sklo padá
Doprovázený je vzlyky
z oslav První republiky
jež už dávno není mladá

Šedá slza vrásky zkrápí
rozmazává dlouhé šmouhy
Jediný list, pouhopouhý
trhá vichr svými drápy

Nářek, tiše usedavý
prohlédne si různé davy
Odejdou, on zůstane

Zarytý a vytrvalý
ironicky střechy halí
Lože v nich má ustlané

DUŠIČKOVÁ

Parapet, plocha zaprášená
s plamenem svíce ruce spíná
na stole prázdná lahev vína
na sklo dech kreslí známá jména

Knot svíčky – skoro rozpuštěná
ty, kteří nejsou, připomíná
ozáří místnost, co je stinná
a v níž jen kapka vosku sténá

Víčka – snad od tmy unavená
pohled kmit vzduchu zaznamená
náhle je místnost nějak jiná

Ač světlo zhaslo, je znát změna
tma ještě totiž neznamená
že nežhne to, co nezhasíná

AŤ NAJDOU CESTU…

Za co se modlím? Nejspíš za naději
Aby zas vstala ta, jež umdlévá
Za to se modlím, to si vroucně přeji
to srdcem ryji stromům do dřeva

Za co se modlím? Za jednu svou bližní
ať ještě tady s námi vydrží
Severní stranu prosím, i tu jižní:
Pane, dej sílu zůstat nad strží...

Modlitbu vyslyš, prosím, která plyne
z víry, že lidská duše nezahyne
a že se láska nikdy neztratí...

Modlitba moje ať se s jinou spojí
ať mají sílu, kdo se strží bojí
ať najdou k Tobě cestu z úpatí...

NĚKDY

Někdy je ráno uplakané
že smutek stéká podél zdí
a že se rýhy rozjezdí
kam chladný vítr úzkost vane

Jindy se jitro ale směje
a jeho koupel zlatavá
říká, že cosi nastává
a to, že konec beznaděje

Přijměme obě rozednění
s tím, že je dobře, že se mění
vše – a ne jenom kolem nás

Někdy je tma - a jindy svítá
někdy jsou všechna jitra skrytá
Hledejme celek, ne jen část…

ZATO VÍ PŘESNĚ…

Do holých větví – mají vizáž mříží
vetkalo slunce při svém zapadání
otazník světla, který tečkám brání
v posledním slově. Každé přitom tíží

Podivná vitráž katedrály z mraků
propouští povzdech toho, který shlíží
Některé cesty – lemované kříži
čouhají z jizev, smutně, bez rozpaků

Některé cesty neschůdné se jeví
jiné jsou hladké, vedou k svahům révy
přesto ty první dají mnohem víc

Přestože sedřou, schvátí bez úlevy
kdo s nimi splyne, o prázdnotě neví
zato ví přesně, co a proč chce říct…

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 102/2019: K nezapomnění a další