|
na další stranu
Marek Řezanka
KDE VLÁDNE FALEŠ…
Značené cesty veskrze jsou slepé:
Jedna se s druhou v bludném kruhu sbíhá.
Srdce jsou ztuhlá – málokteré tepe.
Kde srdce nezní, život neprobíhá.
Mraky dál houstnou, jak se vichr zdvihá,
květina vadne dřív, než mohla kvést,
rodí se mrtvá nová ratolest,
a všude kolem leží zvláštní tíha.
Otupělost je lékem na bolest?
Kde vládne faleš, strach svobodu stíhá.
Neviditelný host na dveře klepe.
Ve tmě jen úzkost neustále číhá.
Beznaděj hlásá, jak že bude lépe,
zatím nit lásky odhodlaně stříhá.
Mrtvolný přízrak za bouře se míhá,
rozum je smazán – dogma čeká křest.
Co bylo špatné, teď má člověk snést,
prázdnota bují, když je v duši rýha:
Vytratily se odvaha i čest.
Kde vládne faleš, strach svobodu stíhá.
Obzor je dávno nejistotou slepen,
na jejíž tváři zvětšuje se piha.
V očích má hnus – však řasy velkolepé,
šaty má dámy – jako holka říhá.
Kde je lež motor – tam čas neubíhá,
hodiny stále bijí třikrát šest.
Než kráčet sami, nechají se vést
mátohy v mrazu, jemuž schází sníh a
v němž místo hlavy prosadí se pěst.
Kde vládne faleš, strach svobodu stíhá.
Ortel již padl – stejně jako trest.
Tíseň dál bobtná do záplavy gest.
Rachotí zbraně, pokud mlčí kniha.
Otázky touží tabu provždy smést:
Kde vládne faleš, strach svobodu stíhá.
AŽ PŮJDE O SVĚDOMÍ…
Byla zem zakletá,
tam za sedmero moři,
kam jen sup zalétá
a do mršin se noří.
Vše bylo naruby,
a všude kvetla zkáza.
Dav toho zahubí,
kdo odváží se tázat.
Statečné zajali,
mučí je na pranýři,
pak štvou je na skály,
pod nimiž voda víří.
Označí za sraby
ty, kteří páteř měli.
Jejich hlas zeslabí,
sketám se příčí smělí.
Slavili zbabělé,
hrdinům pomník strhli.
Ze zrádců přátele
dělají lidé zvrhlí.
Nemocné neléčí,
však zdravé jedem tráví.
Past nazvou bezpečím,
a prostopášnost mravy.
Dogma je vzdělání,
sázejí na okovy.
Bohu se neklaní,
jen teleti, když loví.
Teleti ze zlata,
které má hned tři hlavy.
Ta zlatá telata
vztyčenou paží zdraví.
Nemyslí z principu:
Kdo myslí, tak se rouhá,
proto je na cípu
jak nula pouhopouhá.
Výsměch ho provází
od hlupáků, co vládnou
bičem a podrazy,
však autoritou žádnou.
Je chudý, bez místa,
s cejchem jak vrah a bídák.
Bytost je nečistá,
a vrchnost si ho hlídá.
Lotři se netřesou,
a pokud, pak ne strachy.
Baví se s metresou,
a hlavně mají prachy.
Před soudem nestojí,
mají vše povoleno.
Pyšní se ve zbroji,
čestní jsou na kolenou.
Množí se choroby,
vše zdravé se pak mýtí.
Vzpurného porobí,
poddajný má vše k žití.
Mír se tam nenosí,
ten totiž válkám škodí.
Rána jsou bez rosy
a pole prostá plodin.
To, co se vyrobí,
jsou pušky jen a děla
a desky na hroby.
S tím Bůh nic nenadělá.
Prý je tam svoboda,
to každý tyran káže.
Chudák kost ohlodá,
než odvedou ho stráže.
Hroutí se rodina,
když každý vtah se kazí.
Velí tam spodina,
spoléhá na rozkazy.
Ta zem se rozpadá.
Někdo ji vysvobodí?
Kde uctí hovada,
moudrost se těžko zrodí.
Snad zlo se naruší,
a podlé kouzlo zlomí.
Až půjde o duši
a s ní i o svědomí….
NIC NEŘÍKÁ…
Když zadul vichr, popadalo listí,
s ním se i slzy brzy odpaří.
Blátivé stopy vedou k oltáři,
z varhan jsou třísky, jak sám farář zjistí.
Z oblohy hromy v blescích zaláteří,
se svící kape na zem nálada
kostelních lavic, když kříž zapadá,
a černá krev je trnem na kadeři.
Parte se dávno vznáší v mezipatře,
mezeru prázdno bez útěchy zatře,
díra se zvětší – obří. Veliká.
Děsivý otvor, který lidskost pozřel,
prosinec s čelem provrtaným od střel,
nemá již ústa, tak nic neříká…
PF 2024
Chci popřát všem, na nichž mi záleží,
aby ten další rok šel aspoň snést,
a aby méně bylo zátěží,
a aby rozum nahrazoval pěst.
Ať vládne mír – to je to podstatné,
co chci v své básni všem přátelům říct.
Ať rozum dřív, než svět se pomátne,
zvítězí tady – jinak nejde nic…
Přeji všem zdraví, a ať nejsme choří,
ať se víc staví, než se toho zboří.
Ať člověk dýchá – nic ho nedusí.
Přeji všem štěstí, co se v srdci skrývá,
ať zašelestí listí, ať pták zpívá.
Nebuďme zticha – chtějme diskusi.
PADNOU-LI HRÁZE…
Zkalená řeka přes páteř se valí,
v očích má krev – hněv drží v náruči.
Z úst se jí vydral výkřik neurvalý,
není již nic, za co se zaručí.
Jez pije pěnu, je v tom vytrvalý:
Dávno se vyzul ze svých papučí.
Klády mu zatím zuby nevyrvaly,
zloba však v temné vodě napučí.
S hněvem a záští hladina se zvedá.
Křivda si podraz volí za souseda.
že se s ním spojí, mu hned nabídla.
Řeka se žene, nahá, prostá kréda,
a svou tvář v žalu vraští do škareda.
Padnou-li hráze, nejsou pravidla...
|
