na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
01.06.2025 - 20. výročí babyboxů a nová bedýnka v Trutnově
Dort k 20. výročí babyboxů od Radka Lipperta 20 let působení babyboxů v České republic... Více »
31.05.2025 - Martin Frouz a další zvou na výstavu Kameramani fotografují
... Více »
29.05.2025 - Ondřej Kašina - Doříkání
Přinést si to všechno domů
V našem malém nakladatelství Bondy vydáváme už nějakou d... Více »
27.05.2025 - Františka Vrbenská a tři básníci zvou
... Více »
SLOVO ÚVODEM – DIVOKÉ VÍNO MĚLO 60 LET
Ve smutku, který jsem v minulém čísle věnoval odchodu Karla Sýse, nepřipomněl jsem, že 19. září 2024 mělo Divoké víno 60. narozeniny. Možná to začalo tím, že jsme s Mélou - Emilem Machálkem na lesní brigádě v Kladské u Mariánských Lázní na skále nad rybníkem velmi hlasitě recitovali verše amerického básníka Robinsona Jefferse, jehož kniha pod názvem Básně z Jestřábí věže právě vyšla. Psal se rok 1964 a knihy básní vycházely v desetitisícových nákladech. Znalí čtenáři Divokého vína tu historku jistě znají, leč mnozí z nich již zemřeli, a mnozí zase přibyli. Kromě knihy Robinsona Jefferse vyšla tehdy také kniha básní polského autora Konstanty Ildefonse Gałczyńskiho obsahující báseň Divoké víno. Ten název se nám tak zalíbil, že jsme jej protiprávně použili i pro náš vznikající časopis.
Druhou historkou, jež utkvěla v mé paměti, je, že jsme seděli s Mélou na kamenných schodech nábřeží Vltavy a do bloku jsme psali editorial: „My, kdo píšeme poezii a vy, kteří poezii čtete…“ tak jsme se hrdě pojmenovali, snažíce se budoucím čtenářům představit jako básníci. Každý den jsme se scházeli ve dvou sklepních místnostech libeňského činžáku číslo 4 v Krejčího ulici naproti škole Na Korábě. Dnes se jmenuje Škola Bohumila Hrabala a vedle vchodu visí bronzová tabulka připomínající, že jsme v protějším domě vydali první číslo Divokého vína. Podobná bronzová destička je připevněna i na bráně do gymnázia U Libeňského zámku, kde jsme v tu dobu s Mélou studovali.
   Nevím, jak jsme to stihli, ale 19 dní po návratu z prázdnin mezi druhým a třetím ročníkem gymnázia (tehdy SVVŠ, Střední všeobecně vzdělávací škola) bylo Divoké víno v nákladu tisíc kusů vytištěno. Mezitím jsme ještě vypsali literární soutěž, o níž jsme informovali studenty pražských středních škol. První cenu získala krásná židovská holka Helena Pěkná a s ní i prémii tisíc korun, jimiž jsme ji odměnili. Druhou cenu si připsala Oldřiška Svobodová, která získala pouhých 500 Kč. Nebyly to tenkrát malé peníze a zřejmě na ně padly výdělky z našich prázdninových brigád. Přiznávám, že kromě prémií se obě mladé básnířky dočkaly i mého milostného objetí.
V připomenutý den jsme s Mélou Machálkem v našem sklepním divadle recitovali pořad pojmenovaný Titan a člověk podle knihy básní, jež vyšla ve válečných letech okupace. V knize nebyl uveden překladatel a až teprve mnohem později jsem zjistil, že to byl židovský básník Pavel Eisner. Samozřejmě jsem nikdy nečetl básně Michelangela Buonarrotiho v originále, ale troufnu si říci, že je skvělý překlad spíše vylepšil. Naši spolužáci Jaromír Fiala a Robert Šmied promítali na tři plátna reprodukce Michelangelových děl. Všichni tři výše jmenovaní jsou už nebožtíci a vzpomínku jsem jim věnoval ve třetím dílu Antologie Divokého vína s podtitulkem Mám víc kamarádů nebožtíků než živých. Kniha vyšla v roce 2021 v Nakladatelství Slovart.
Návštěvníci našeho Divadla poezie si časopis po štůskách odnesli a příští týden nám přinesli vybrané korunky. Divoké víno se prodávalo po dvou korunách. Čítalo 32 stránek nudloidního formátu 105 x 297mm a kromě vítězných autorek Heleny Pěkné, Oldřišky Svobodové a mnoha jiných v něm byly otištěny samozřejmě básně Mély Machálka a moje. Ve sklepě v Krejčího ulici jsme se nescházeli dlouho, protože nájemníci domu občas přivolali policii, tehdy Veřejnou bezpečnost a naše představení zrušili. Stihli jsme ovšem ve sklepě přivítat amerického básníka Allena Ginsberga při jeho spontánní návštěvě Prahy v roce 1965. Zpíval nám tehdy nekonečnou píseň se stále se opakujícím textem „Hariom na móši vá“ a doprovázel se přitom hrou na malé činely. Bylo to zřejmě největší setkání mého života.
Ze sklepa domu v Krejčího 4 jsme se přestěhovali do hereckého klubu Divadla S. K. Neumanna na Třídě Rudé armády. I tam za námi Ginsberg přišel. Divadlo S. K. Neumanna se nyní jmenuje Divadlo Pod Palmovkou a Třída Rudé armády dostala název Zenklova ulice. Připomínám to i pro čtenáře Bohumila Hrabala, aby věděli, kudy spisovatel s Vladimírem Boudníkem chodívali.
Divoké víno 134 zdobí druhou částí svých fotografií Jiří Andrle, jejichž první část vyšla v předchozím čísle. Jsou tak pěkné, že jsem použil všechny, které mi dal k dispozici.
Novou malířkou publikující v Divokém víně je Ester Dubay, která publikuje zároveň svoji galerii, a zve vás na výstavu, jež má vernisáž ve Slovenském domě 10. prosince a trvá do 19. ledna. Náhodou v den vernisáže má 15. narozeniny i můj syn Ludvík Hess III.
Na seriál svých kreseb navazuje Miroslav Barták. Všechny byly otištěny v knize A teď už bez legrace, vydané nakladatelstvím Galén. Můžete si ji objednat na mailové adrese objednavky@galen.cz, anebo koupit za hotové v knihkupectví v Lipové ulici 6 na Praze 2. Miroslav Barták měl letos 1. září 86 let a původním povoláním byl námořním důstojníkem. Obdivovatelem jeho kreseb jsem byl již v šedesátých letech a publikoval jsem je v tištěném Divokém víně.
   Od Jany Sýsové, vdovy po Karlu Sýsovi, jsem získal devět notýsků rukopisů Kájových básní. Požádal jsem Evu Frantinovou, celoživotní blízkou přítelkyni Karla Sýse, aby Kájovy poznámky z notýsků přepsala. Máte tak možnost být prvními čtenáři útržků jeho básní. Eva Frantinová napsala i pokračování textu Vzpomínky na přeskáčku. Při jejich čtení proniknete do nejtajnějších míst života a vztahu Evy Frantinové a Karla Sýse. Publikuje také druhou část sbírky Zavírací hodina, věnované Karlu Sýsovi. Děkuji, Evo, a věřím, že vydržíš rukopisy přepisovat i do dalších čísel. U Eviných vzpomínek najdete i dosud nepublikované fotografie Karla Sýse.
Nezapomeňte si přečíst básně hvězd Divokého vína - Jiřího Žáčka, Štěpána Votočka, Zory Wildové, Dušana Spáčila, Oldřicha Damborského i dalších, z nichž mnohé možná za hvězdy nepovažuji.
LH
|
