DIVOKÁ VINICE, aktuálně

27.07.2017 - Almanach české poezie 2018 – Výzva Vladimíra Stibora pro média

V těchto dnech začíná vznikat nový almanach české poezie 2018, navazující zcela volně na předchozí antologie z posledních pěti let. Výběr čtyř až šesti nejlepších krátkých autorských básní lze posílat na adresu editora do konce září 2017. Dozvíte se i všechny další důležité informace ... Více »

23.07.2017 - 155. děťátko v babyboxu v Plzni, 9. letošní!

Dvířka plzeňského babyboxu v Poliklinice Denisovo nábřeží se otevřela v neděli v 6 hodin 10 minut. Do nového a snad lepšího života jimi vstoupil zcela novorozený klučík, na první pohled zdravý, zabalený jen v županu. Sdělila mi to Petra Štenglová, hlavní sestra.
Klučík je čtvrt... Více »

23.07.2017 - 156. děťátko po třech hodinách ve stejném babyboxu v Plzni! Bratříček z dvojčat??

V devět hodin, přesně tři hodiny po prvním dnešním plzeňském děťátku, byl odložený do stejného babyboxu na Poliklinice Denisovo nábřeží v Plzni další kluk. Čerstvě narozený, s pupečníkem podvázaným českou trikolorou! Tentokrát byl zabalený do zbytků šedého svetru, jinak nahý. Hlavní ... Více »

20.07.2017 - Vlastimil Kula : „Satyrův deník“ 18+ Výstava erotických fotografií.

Kliknutím zvětšíš.
Kliknutím zvětšíš.

Fotograf Vlastimil Kula vstoupil do povědomí publika bez nadsázky... Více »

Slovo úvodem

Já, mne - mě, mně - mi, mne - mě, mně, mnou! Už si to proboha jednou zapamatujte, moji milí Básníci a Básnířky! Do básniček nepište "Ti", "Tebe", "Tobě" s velkým "T"! Připadá-li vám váš vyvolený a oslovený tak velkolepý, vyjádřete to neotřelým obrazem a nikoli velkým písmenkem. Používejte interpunkci všude nebo nikde! Tedy čárky a tečky. Nevíte-li jak, raději na ně zapomeňte. Na klávesnici už mám klapku s tečkou a čárkou ošoupanou, jak je ve vašich textech do nekonečna doplňuju. A delete taky, jak je jindy zase mažu. Rozhoduji se přitom podle počtu scházejících znamének. Schází-li jich málo, snažím se je doplnit. Schází-li jich hodně, ty občas použité škrtám. Na korektora vašich textů finančních prostředků nemaje... U některých umělců ztratím nervy a nadepíšu "nekorigováno".
Nebo požádejte svého přítele vládnoucího jazykem rodným, ať texty přečte a opraví!
Korekturami mé vlastní knížky Čtyřúhelník se bavili dokonce dva jazykoví poradci - Iva Staňková a František Cinger. Oba PhDr. Moji důvěru získali poté, co z papírové roury vytáhli ruličku s červeným diplomem získaným na renomovaných univerzitách a v letech dávných.
Konečně jsem se oklikami dostal ke svému nejoblíbenějšímu tématu - právě vyšlému Čtyřúhelníku. Děkuju přátelům, kteří se na výrobě knížky a především jejím financování podíleli. Výše jmenovaným, kteří se text za dlouhých nocí při opakovaných korekturách naučili prakticky zpaměti. Při té příležitosti vypíšu prémii. Kdo z mých milých čtenářů najde v knize pravopisnou chybu, získá:
Právo kopnout mě do pr.... nebo právo přihlížet, jak sežeru vlastní klobouk. Nebo bačkoru.
Může si sám vybrat!
Obrovský díl práce odvedl grafik Šimon Blabla a jeho Studio Degas v domě číslo 29 v Rybalkově ulici v pražských Vršovicích. Ptáte se, proč přesná adresa? Šimon se totiž skrývá, a tak vám jej odtajním.
Na vydání se výrobou podílela Tiskárna Libertas sídlící v Drtinově ulici číslo 10 na pražském Smíchově. V prvním patře má pracovnu její marketingová ředitelka Eva Svobodová. Děkuju především jí, ale doslova všem v Libertasu. Vytiskli mi už čtyři knížky.
Děkuju svému nakladateli doktoru Himalovi, majiteli Nakladatelství Petrklíč. Zrovna včera mi oznámil, že za uplynulé tři měsíce se v knihkupectvích prodalo 472 kousků předchozího titulu Balady o koních a romance o holkách. Směšné číslo, viďte? Ano, ale na současné české knihkupecké poměry malý zázrak.

Teď přišel čas, abych citoval z emailu básníka a spisovatele Stanislava Vávry, libeňského psychika, přítele Bohumila Hrabala.

Ludvíku Hessi,
přečetl jsem Čtyřúhelník i Satyra a nymfičky a pokud je i čtvrtina z toho pravda, pak musím uznat, že ses pasoval na Satyra zcela oprávněně. Co k Tvým knížkám však mohu říci? (A přečetl jsem všechny.) Nic. Jak Tě mám chválit a co bych Ti měl radit? Všechno napsal v několika řádcích již pan Jiří Žáček. Ty se umíš skutečně pochválit nejlíp sám. A víš jak a co, kdy a proč píšeš. Abych se však přiznal, bral jsem Čtyřúhelník do ruky dost ostražitě, protože knihu inzeruješ jako román. Při čtení (a že jsem se bavil, to si piš) mi však spadl kámen ze srdce. Román to naštěstí není, je to jen stará dobrá próza psaná básníkem. Děkuji za ni. Ještě jsem snad trochu trnul, jak to uzavřeš. A zase jsi mne nezklamal. Happy end nebyl. V životě totiž žádné šťastné začátky ani konce nejsou. Život má jen dvě konstanty… narození a smrt. A kolik je v tom radosti i smutku víš sám nejlíp. Takže chlapče, těším se na další knihu.
Tvůj
Stanislav Vávra


Pochlubím se, moji milí, co mi napsal Jiří Žáček.

(Čtyři věty o Čtyřúhelníku)

Náruživý jezdec na klisnách čtvernohých i dvounohých svým Čtyřúhelníkem čtenáře hravě přesvědčí, že není člověk, ale hřebec v lidské podobě. A protože má něžnou zvířecí duši, zachraňuje odložená lidská mláďata svými babyboxy. Ale že má vedle té koňské ještě druhou, ješitnou lidskou duši, píše o tom knížky, aby se pochlubil. Co mu taky zbývá, když my ho málo chválíme?


Válka pohlaví
(Ludvíku Hessovi)

V odvěké válce pohlaví
statečně bojuj. Tas
a nebuď v boji liknavý,
jdi na zteč zas a zas.

Hřmí bubny, ječí hoboje
a krev se vaří. Vpřed!
Posté se vrhni do boje
tam, kde má vesmír střed.

Každé se vrhni do klína,
každá je tvoje choť,
a když tě pozře vagína,
zemři – a pak se zroď!

V odvěké válce pohlaví
bij se jak rytíř. Tas,
dokud tě služby nezbaví
nejvyšší maršál Čas.


Děkuju, kluci.

Teď nechám místo velkému básníkovi Divokého vína, Karlu Sýsovi. Jeho vzpomínka na Marušku Šmucarovou - Kafkovou si to zaslouží a Maruška taky.


KAREL SÝS

Záznam o milování s andělem

Dnes v noci mne navštívila Maruška K.
Všechno jsme si vynahradili
odnaučila mě trémě
Vždycky jsem všecko zkazil
ne zkazil byl jsem neomalený
nelhal jsem byl jsem netrpělivý
všecko jsem vybalil předem
jako když někomu vybalíš vánoční dárek vlastní rukou a v červenci
V noci jsem cítil že tuhnu
a ona se ke mně prostě přitiskla
a už jsme byli v sobě
Jenže ona je víc než rok mrtvá
a já? na nic jiného než na smrt nemyslím
aspoň dnes v noci
v tom pražském baru tam na konečné
který neexistuje který nám postavili
v nebeských ateliérech
Podlaha se tam svažovala
a já se klouzal s Daníčkem v náručí vestoje
a to jsem nikdy neuměl a dodnes neumím
už z toho vidím že to byl jen sen
že to bylo jen pro jednou
Když jsem jel podruhé
řekla: Už dost už musíme domů ke mně
A tam k tomu došlo
poprvé a naposled
Dnes v noci se Maruška napořád odtrhla od země
a já se probudil do svítání
v němž mrzne až praští
prázdnotou závistí a záštím

Skončeno a podepsáno 6. 1. 2010 ve 3.58



Výtvarníkem čísla je Jan Bauch, jehož obrázky mi poskytl majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz doktor Vilém Stránský, muž, jenž mě oslovuje "hrabě" a na nějž já volám "velkokníže". Mám na mysli, že jest velkoknížetem všech výtvarníků. Zatímco on má na mysli, že hrábě jsou při sklízení sena mým oblíbeným nástrojem.
V Divokém víně číslo 45 nepřehlédněte povídku Jaroslava Holoubka Zbyteční lidé. Vyšla v jeho nedávno vydané knížce povídek Žárlivá postel. Děkuju, Jardo, že jsi mi ji dal do Vína.
Svoje obrázky publikuje Daniel Ladman, poslední manžel Jany Černé - Honzy Krejcarové - Jany Ladmanové. Má vlastní galerii.
Básničky i obrázky poslala Magdalena Křenková a i ona má svou galerii.
Tentokrát ve Víně publikuje i Jan Skácel a já jsem si dovolil doplnit jeho básničku svými fotografiemi.
Otec spoluzakladatel Divokého vína Méla Machálek mi poslal fotografii svého nejmladšího a zcela čerstvého vnuka Dominika.
Dovolím si ještě citovat hezký email Georga Flachbarta, jehož oslovuji jako za dávna - Žorž. Žije ve Stuttgartu a tuším, že ve světě něco znamená.

Lu, ty mas alzheimera, aniz bys to zaregistroval: Antologii samozrejme vlastnim!!! Jak by ne. To byl take duvod, proc jsem te kontaktoval a pri te prilezosti ti take ze siroka vylicil, jak tvrdosijne jsem ji, vlastne moje svokra, v bratislavskych knihkupectvych shanel, a jak jsem se pak, kdyz jsem ji uz mel, celou cestu do stuttgartu neodvazoval do ni nahlednout .... jestli tam budu zastoupen nebo ne. A pak ta velika radost ... finale uz znas - ten dlouhy dopis, ktery jsem ti poslal v lednu 2008 postou a ktery jsi necetl, az kdyz jse ti poslal mail, v kterem jsem se ptal na tve zdravi ;-) Holub Zorz

Kdybyste chtěli Antologii taky, napište mi, moji milí. Mám té dvoukilové knihy ve svém domě ještě několik kousků. Za všemi texty v Antologii otištěnými si kupodivu stojím.
Ale taky na tomhle místě prohlašuju, že zdaleka ne vše, co současné internetové Divoké víno publikuje, považuju za literaturu. Internet snese mnohé. Na druhou stranu - něco mi přijde velkolepé! Právem se ptáte, proč ty skrumáže písmen v Divokém víně nalézáte. Využiju svého práva obviněného a neodpovím.
 

L. H.

Kapitola z knížky Čtyřúhelník, jež vyšla v prosinci 2009

Selhání

Katka trávila u Jaroslava spoustu svého času. Čistila koně, uklízela stáje a dům. Jaroslav byl rád, ale postupně mu došlo, že jejich vztah nikam nevede. Začal tedy trochu couvat. Nedovedl si představit, že by zbytek svého života věnoval snaze získat hodnou sestřičku. Možná se s ní pak jen jednou pomilovat...
„Nevadí ti, že jsem tak často u tebe?“ zeptala se jej v nedělní podvečer, když ji odvážel domů.
„Jak tě to mohlo napadnout?“ odpověděl hlasem, který ji znejistil ještě víc.
„Trápím tě, viď?“ zeptala se chovatele jako už několikrát.
„Ani v nejmenším...“ vysadil ji starý muž před jejím hloubětínským domkem. Kateřina se na odjíždějícího Jaroslav dívala se slzami v očích. Měla jej ráda, ale necítila touhu milovat se s ním. Byla spokojená, když vedle něj ležela, mohla jej držet za ruku, mohla jej pohladit. Jiné důvěrnosti si nedokázala představit. Cítila se jako žena méněcenná a zmatená. Toužíc po dítěti a po jiné ženě současně, byla zmatená a nejistá. Ztrácela i svoji hravost a veselost, kterou byla Jaroslavovi tak milá. Kateřina hledala způsob života a nenacházela jej. Bylo jí jasné, že v téhle podobě si Jaroslavovo přátelství neudrží.
Cestou z Hloubětína říkal si Jaroslav nejprve v duchu a pak i hlasitě: „Už ne! Už ne!“ Měl na mysli svoji touhu po Kateřině. Rozhodoval se, že touhu zažene. Za tři měsíce strávené po boku krásné sestřičky mu klidu nepřibylo. Už věděl, že svoji vizi s Kateřinou nenaplní. Nebo za cenu velké náhody, jejího náhlého afektu. Byl si skoro jist, že po krátké milostné epizodě následovalo by bolestné procitnutí pro oba. Nechtěl sestřičce ublížit, ale mrzela jej ztráta času. Byl realista a počítal, kolik jiných žen mohl za tu dobu poznat. Rozhodoval se o okamžiku, kdy si sám sobě lásku ke Kateřině zakáže. Chtěl to učinit tak, aby ji zranil co nejméně. Zkusí prodlužovat dobu mezi jejich setkáními...

V úterý 9. října v půl deváté večer našli v hloubětínském babyboxu holčičku, šesté děťátko v GynCentru, celkově v českých babyboxech deváté za dva roky a čtyři měsíce od otevření prvního. Kateřina tu noc službu neměla. Přišla na kliniku až ráno ve středu 10. října, když už byla holčička dávno odvezená na neonatologii v Apolinářské ulici. Sestra, od které přebírala službu, jí o děťátku podrobně vyprávěla. Holčička asi třítýdenní byla čistá a pečlivě oblečená. K babyboxu nešťastná maminka položila igelitovou tašku s plenami. U holčičky sestra našla papírek se vzkazem o dvou slovech svědčících o nekonečném smutku a zoufalství její matky.
Jaroslav dal holčičce jméno Zoja po lékařce, která měla v noci službu. Katka malinkou Zoju nikdy neviděla, ale odložení dalšího děťátka ji uvrhlo do stavu hluboké úzkosti. Nevěděla přesně, která část smutku převažuje. Bezprizornost opuštěného bezbranného dítěte? Absence jejího vlastního? Myšlenka na zoufalou maminku rozhodnutou hledat dítěti budoucnost prostřednictvím babyboxu? Do stávajícího smutku přimísila i svůj beznadějný vztah k Jaroslavovi. Dva lidi, kteří se mají rádi, a nemohou se spolu milovat a zplodit dítě...
Po službě se vypravila sama k Jaroslavovu domu. Přijela už za tmy, ale to jí vůbec nevadilo. Autobus jel jen do stanice vzdálené několik kilometrů od domu. Když došla k hřebčínu na samotě, celý dům se utápěl ve tmě. Svítila jen žárovka v želváriu, jíž chovatel želvám přitápěl. Kateřina šla najisto ke skrýši, kde měl Jaroslav schován náhradní klíč k domu. Zasunula jej do zámku a otočila jím co nejtišeji. Dveře se otevřely.
Co když není sám? Může mít v posteli nějakou ženu. Ani by se nedivila, když mu několik měsíců sama... Katka vystoupala po sedmnácti dřevěných vrzajících schodech potmě, aniž by zaznamenala sebemenší známku, že je vetřelec v domě odhalen. Byla si jista, že je Jaroslav doma, obě jeho auta stála před domem. Sotva by odjel s někým jiným.
Chovatel se probudil vrznutím otvíraných dveří. Do pokoje pronikalo měsíční světlo. Ve dveřích zřetelně zahlédl světlou postavu. Po paměti rozsvítil secesní mosaznou lampu.
„Katko..?“ oslovil sestřičku, jež stála zcela nahá ve dveřích. Byla krásnější, než si kdy představoval, a věděl náhle zcela jistě, že jinou nechce.
„Můžu?“ řekla jediné slovo, zčásti žertem, zčásti smutně.
Jaroslav si ani nedovedl představit, že by vyslovila slovo jiné. „Když už jsi mě vzbudila...“ pokusil se o žert, i když ve skutečnosti byl tak strnulý, že o legraci nemohlo být řeči. Jako by ochrnul.
„Zhasni, prosím,“ řekla nahá žena a ve chvíli, kdy se setmělo, přilehla k němu do velké dubové postele. Jaroslav cítil, že veškerá jeho něha získaná roky milostných zkušeností mu je k ničemu. Nevěděl, jakou něhu očekává lesba. Bál se, že se jí dotkne špatně. Že udělá chybu, která přinese oběma osudové následky. Vzal ji za ruku. Uchopil její dlaň do své a přitáhl si ji k ústům. Líbal ji do dlaně. Jazykem jí olízl dlaň. Katce se to asi líbilo, protože mu podala i druhou ruku. Ničím jiným se nedotkli. Jaroslav věděl o její vzrušující nahotě a Katka tu jeho předpokládala. Řekl jí přece, že spí vždy nahý. Líbal obě její dlaně a erotiku naznačil olíznutím dlaní jazykem. Líbila se mu jejich vlhkost a slabě slaná příchuť.
Katka měla stejný problém jako Jaroslav. Nejen stejný, velikost její nejistoty byla daleko větší. Věděla dobře, jak laskat ženské tělo, ale jak se hladí muž, to dávno zapomněla. Léta s mužem nebyla a všechny vzpomínky na mužskou postavu ze sebe vytěsnila myšlenkami na postavu ženskou. Jaroslava ženské půvaby přirozeně přitahovaly a vzrušovaly. Katku mužské věci ani trochu.
Chce otěhotnět, pomyslel si s jistotou Jaroslav, jinak by nepřišla. Nebyl daleko od pravdy. Pokračoval v úvaze - nechala se vyšetřit a ví, že dnes je její plodný den. Na vaječníku jí sedí naducnutý folikul a chystá se ovulovat... To byl úsudek zkušeného chovatele. Klisna by taky hřebce nevyhledala v jiném období. Tak jako byla první část jeho úsudku obecně správná, v druhém bodě se zcela mýlil. Katka se nenechala vyšetřit a cesta za Jaroslavem nebyla motivována plodnými dny.
Katčinu duši rozhodila holčička odložená do babyboxu. Náhle se taky cítila osamělá jako to děťátko. Jaroslav byl její maják. Cítila se vůči němu provinile. Myslela si, že jej trápí, a pokusila se to odčinit. A protože byla Katka upřímná sama k sobě, přiznávala si: Kdybych přitom otěhotněla, spojila bych příjemné s užitečným. Pak si uvědomila, že v tomhle případě okřídlená větička neplatí. Milostný styk s mužem pro ni příjemným zážitkem nebude. Detaily pohlavního spojení si už nedovedla představit. Že bych jej hladila v intimních partiích? Její ruce byly plné něhy, ale chtěly ji věnovat ženě.
Jaroslav si nedovolil pohladit Katce nic jiného než ruce. S tím ale nevystačím, uvědomoval si. Pohladil ji po vlasech a po tváři. Katka neucukla, jak se podvědomě obával. Vzal její hlavu do svých dlaní a rozhodoval se, zda ji má políbit. Dal jí kratinkou pusu a rychle zase couvl hlavou na svůj polštář, přestože Katka před jeho ústy neuhnula. Jaroslav se ze všeho nejvíc bál, že ji nepřitahuje. Uvědomoval si, že je nejen starý, ale taky tlustý, plešatý, šedivými chlupy porostlý po celém těle a nijak příjemně nemůže vonět. Pracoval večer s vidlemi, zpotil se a neměl ani sílu jít do koupelny.
Katka jej objala levou rukou kolem ramen a znehybněla. Tušila, že chovatelův hrudník je od jejího vzdálen jen v milimetrech. Nedovedla si představit, jak bude reagovat, až se její bradavka dotkne jeho těla. Znala svoji citlivost, věděla, jak by na dotyk reagovala, kdyby vedle ní ležela žena. Rozumí se - milovaná žena.
Starý muž znehybněl taky. Blízkost obdivované ženy s přitažlivým tělem jej doslova uhranula.
„Pojď ke mně...“ zašeptala a rukou jej zlehka přitahovala na sebe. Jako by jej chtěla převrátit. Aby ji zalehnul? Zatížil svou nemalou vahou? A vstoupil do ní..?
Jaroslav ji tedy objal svou pravou rukou taky kolem ramen a pod paží ucítil dvě bábovičky ze zvláště pevného pudinku. Té nejpevnější a nejjemnější konzistence. Přes všechnu tu krásu se lekl.
„Nestojí mi, Kačenko. Nepostavilo se mi péro...“ řekl tiše, jako by mluvil o hřebci, který nechce skákat.
„Co pro tebe můžu udělat, Jaroslave?“ odpověděla Katka zpola žertem, ale spíš vážně, i když si opravdu nedovedla představit, jak se mazlí s mužem a snaží se jej vzrušit.
„Máš s sebou viagru? Nebo cialis?“ snažil se odpovědět vtipně. „Nevěděl jsem, že přijdeš, jinak bych si od Petra Píchy sehnal,“ pokoušel se pokračovat.
„Ty..!“ zaslechl Jaroslav a představil si, jak by přitom zvedla varovně ukazováček. „Mám si sáhnout?“
„To bys svedla, Kačenko?“
„Nejsem si vůbec jistá...“ odpověděla popravdě.
A to byl definitivní konec Jaroslavova pokusu o erekci. Ležela vedle něj krásná žena, její tělo mu připadalo dokonalé. Ale jeho schopnost ztopořit se, jako by odvál podzimní vítr. Za normálních okolností by ji dokázal uspokojit a pravděpodobně by se mu péro přitom postavilo. Kateřiny se najednou skoro bál.
„Třeba se zmátořím, Kačenko, buď na starého muže milosrdná a na chvilku usni.“
„Pro mě nejsi starý muž, Jaroslave. Můžu si vzít pilulku na spaní?“
„Jistě, vezmi. A mně, prosím, dej taky,“ byl vděčný sestřičce za spásné řešení. Katka vyskočila z postele a ve skříni vzala krabičku Diazepamu, o němž věděla, že jej Jaroslav občas použije.
„A teď mě obejmi, jako bych byla normální žena. A věř, že mi zrovna přicházejí měsíčky a že tedy o plodném dni nemůže být ani řeči. Jak sis určitě myslel...“ uklidňovala jej Katka a lehla si k němu do postele. Muž ji objal jako ženu, vzal ji do náruče a těšili se vzájemně teplem dvou objímajících se těl.
Zda byla v objetí erotika? Nebyli si jisti. Věděli určitě, že se mají rádi a milosrdný Diazepam je ve chvíli ukolébal do spánku.

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další