na další stranu
Břetislav Kotyza
JEŠTĚ KE KARLU HYNKU MÁCHOVI
Přiznávám svoji někdejší podezřívavost, ba přímo nechuť k modle českého Parnasu - Máchovu Máji.
Z jedné strany byvše masírován povinností úcty k Mistrovi a jeho dílu. Povinností vyplývající ze zkamenělé výuky Jazyka českého a Literatury, při mé školní docházce v době těsně po bratru Žižkovi. Jako každá jiná povinnost, byla i tato pro mladého člověka naprosto a jednoznačně nepřijatelná. Z principu opozice mládí vůči všemu zavedenému. Z druhé strany rozpolcený v sobě, rodícím se názorem na vše, co okolního. Vše kriticky hodnoceno právem mládí, právem vlastního supertápání. Máchův Máj to odnesl přímo exemplárně: námět básně že vycucaný z palce, zjevná morbidnost prostředí i osob, vybičovaný patos básně, atd. Jen cosi skrytého a znepokojivého zůstalo z jinak zcela sešrotovaného Máchy.
V naší českomoravské kotlině dozrávají jablka podzimem: Máchův Máj jsem podruhé rozevřel kvůli ilustracím Jana Zrzavého. V tichu a přítmí antikvariátu jsem objevil útlou ohmatanou bibliofilii, báseň Máj, nakladatelství Aventinum, rok 1924, začetl se a ustrnul. Odsudky mládí zapomenuty, a jen to cosi skryté, znepokojivé, znělo zde stále. Hudebnost Máchova Máje. Symfonická báseň veršů, hudební postupy při tvorbě slovesného díla. Pro hlučnost a řinčení vlastního mládí, neslyšel jsem kdysi jemností Máchova houslového partu, temné rytmy bubnů, flétnová vyprávění. Co k tomu dodat? Dalekáť cesta má! Marné volání! Omlouvám se, Karle Hynku Mácho.
FRANTIŠKA
tolika těžkostí života
a kostelem na márách
neseme náručí věchýtek
já zeťák a tvůj syn
- aby tej války nikdá už nebylo -
slyším tě modlit se bez přestání
Františko Březíková
Třiatřicet kroků k černému autu
službou splácíme dluh
já zeťák a tvůj syn
MALÁ BÁSEŇ
kaštanů prdýlka pleška tonzury
dlaně žmoulání pověrou
kdo nalezne kdo získá dar
listů rzení kdo skryje
tichostí chvíle zámlkou
zbytečné zůstaly
pleny povijanů travou
kaštanů hrstečky po kapsách
NIC VÍC
my co zapomněli plakat
hledáme marně zrcadlením
vlastní tvář
jen škvírou v plotě šmírujeme
úzkost každodenní
včerejší slabost dnešní chtíč
Nic víc nic míň
hledaje pozpátku
až k rozbitým kolenům
až ke zkrvavění
tolika lét a tolika zim
po kouskách rozdával
kdo řekl si kdo zatoužil
ti z nás co chvátají zapomenout
vlastní tvář
netuší že stěží lze zpívat strachem
dýchat z donucení
pachutí kovu pod jazykem
mlčet a vzývat službu převozníka
Nic víc nic míň
|
