na další stranu
Vladimír Stibor
PRVNÍ LEDNOVÉ RÁNO
Miláčku,
řekni Na mou smrt,
a ona se začne vymlouvat,
rozlévat olovo do všech vývratů,
jimiž mě vítal les.
A mohl jsem si přivonět,
jak mateřídouškové stráně
či spíše odlehlé nebeské remízky
snímají z nasáknuté hlíny
jitřní mimikry.
Svěcenou vodu
odmítl jsem pít.
Indická delší smrt aneb Jaroslavu Hovorkovi
Vznáší se v záhlaví,
i když nehybně stojí za slovem
jako morový sloup
v ledové tříšti.
Vybírá hnízda nebeských krkavců,
přemílá písečnou drť,
z dlaní nechává vzlétat
vážky se čtyřmi křídly,
neboť právě tolik neklidu
i chvění
a milostných výkřiků
se vejde na misku
z leštěného ebenu.
Představuji si svého přítele,
jak po návratů domů
z indického leprosária
obchází všechny lékárny
a s léky v pytlích přes rameno
spěchá na nejbližší letiště.
V zálivu Kampy
maluje na hřbety želv
znamení trojzubce.
ŽE BY ZMOUDŘENÍ?
Z atria
vede cesta jen ke stolovým horám,
kde každý výkřik
zaplétá vavřínové věnce kolem stěn;
nanebevplutí smíchává s tyrkysem.
Dotek považuje za snímání vin.
PŘÍLIŠ DRAHÉ ZASÍLÁNÍ VÝPISŮ
Až z účtu svého svědomí
nechám si poslat roční výpisy,
kamenná banka zkamení,
zcepením jako před lety,
kdy jsem za svůj mrzký plat
vykupoval slova z otroctví;
na řece Úhlavě bylo znát,
že poprvé mi odpouští.
Přitulila se k mému rameni,
uvnitř i na holém temeni
udělala křížek z jeřabin.
Chtěla pouze zakřičet: Nasedni,
člunem jsme jenom drceni,
je-li břeh plný lodních skořepin.
2. ledna 2010, Nechvalice u Sedlčan
|
