na další stranu
Vladimír Stibor
Vladimír S t i b o r /1959/ se narodil v Benešově u Prahy. Vyučil se knihkupcem, vystudoval gymnázium. Vydal jedenáct básnických sbírek, poslední z nich Conquistadoři noci a jejich psi vyšla v roce 2008 v nakladatelství Severočeská vědecká knihovna. Je rovněž autorem dvou knih drobných próz. Příležitostně se věnuje publicistice. Žije a pracuje v kraji pod Cunkovem.
Čekání na odpověď
Taková vznešenost,
procedí mezi zuby a odvrátí se.
Rozlomí portál tmy,
přejede po hraně
druhého srdečního svalu.
Takových už bylo,
holenkové moji,
kteří umírali žízní i plamenem
u vysychající křtitelnice.
Rozplétání
Začínám splácet dluh;
mea maxima culpa; co s těmi, co nepřišli?
Tajně odpojuji Velký vůz,
do rtuti namáčím divizny.
Proběhnou po stráních Kalvárie;
nad ohništěm mého přítele
mlsně ochutnávají placky Jana Křtitele,
přespávají v oblacích, umírají na dlažbě,
kudy přicházel sedmihlavý páv;
vždycky se zachvěl, kývl na pozdrav,
tančil i přistával rovnou u řeky,
v níž pirani kladly kosti na krvavý tác;
vyzvídaly, kdo trpěl ještě mimo nás.
Kdo jako první rozetnul uzel chrámové opony?
Třešničku na dortu
Přijde-li,
zneváží mé sny,
uklouzne po antracitu
jako po lišejníku,
po ostří dvojhlavého meče,
jenž se vzpíná, rotuje
a olizuje veřeje
smrkového chrámu;
dovoluje otevřít sladkovodní jezera
nad hranicí smrti
všem totálním vyhnancům..
.
Nebere si servítky,
mrcha jedna.
Sonet o každodenní noci
S horou úsvitu
mám nevyřízené účty;
hryzla mě do boku,
solí posypala skokanské můstky,
abych prý v místě dopadu
nežádal víc, než mi náleží;
jen nádobku snů, trochu morfinu,
kanylu sonetů hluboko v podpaží,
protože nikdo neví, kdy nastane zástava,
zda bude delší nebo jen vzteklá a marnivá;
zaplaví nejvyšší schodiště vlnou tsunami.
Z oblohy na zem spadne šatlava,
vášnivou šerpu hodí mi přes prsa;
hladovou lvici vypustí chvíli před námi.
Posléze
Za blahoslavená
prohlásím slova v úplňku;
mezi skleněnou drtí
a mosaznými prstenci
navlékají slzy
jako scvrklá jablíčka růžence.
Prošlápnou stezku ve sněhu.
/Úryvek z připravované sbírky Jablko smírčího soudce.../
Naplnil jsem knihovnu
od okapu až po okap
nejlepšími básníky,
vzadu pár sbírek nosičů slov,
ale uprostřed
rozlomený vltavín ze zdí Vladimíra Holana,
úlomek Jestřábí věže,
vztyčené Robinsonem Jeffersem.
Jablka povařená s cukrem
doplouvají do míst,
kde přespává pták
s neapolskou žlutí
na své zráchané náprsence.
Mizení
Až zmizí tvoji andělé,
vyběhnu na jitřní pahorek,
kéž by to byl ten Venušin;
uváže mi pásku přes oči,
tmě vyřízne sluneční skvrny.
Slunci se omluví.
Z tůní Vltavy
vyloví železnou žehličku po babičce.
Sonet o jediném slovu
Až bude smrt recitovat básně,
opilá usedne za volant,
řekne: Píchla jsem si jednu, jasně,
vždyť jsem premiant –
jako první ze všech
přečetla jsem kámasútru pozpátku,
teď už mám naspěch,
chceš lidskou nebo vlčí pohádku?
I modlitby začínají stejně,
v každé z nich protéká sémě
jeřabinového pohoří;
zadržuje vítr, pak se zvedne,
nabídne náruč zválené země;
pro jedno slovo klidně uhoří...
|
