na další stranu
Oldřich Damborský
Sakura voní nad jezerem (pokračování japonských čtyřverší)
Vítězná válka
Žádná dobyvačná válka není vítězná,
jen sťaté hlavy patnáctiletých samurajů,
co ještě nebyli zasvěceni do lásky tajů,
jen nadutých vojevůdců srdce železná.
Sociální
Takoví to bývali v mládí vždy kamarádi,
z jedné cigarety vypouštěli modrý dým,
jeden bere důchod a jiný sociální hradí
a to je ten úraz,co mezi ně dal chlad zim.
Neomezeně
Na začátku dubna sněží do konvalinek,
mourovaté kotě polí ještě klidně spí,
udělala jsi si na obočí pár černých linek
a neptala ses,co se v pelesti dělat smí.
Oddálené jaro
Na konci března sněží do sněženek,
chřadnou, bledé zelené jazýčky osení,
a vítr bílé peří ve vírech údolím žene,
na pláních ženci mrazu chystají kosení.
Bez něžností
Po milování vůbec netoužila po něžnostech,
po posledním vzdechu natáhla si kalhotky,
místo cukru hlazení nasála kouř pepermintky,
slunce v záclonách vědělo o těch slavnostech.
Zatvrzelý
Jejich láska vyšuměla jako šampaňský,
zatvrdil se a začal kašlat na nevěrný ženský,
jen jednu měl stále bezmezně hořce rád,
dámu Poezii, co byla plodná jako vinice i sad.
Vymazání
Vymazala jeho číslo z foto mobilu,
tři dny nevycházela uplakaná z bytu,
láska se nepodobá perpetummobilu,
láska se dívá do očí a dýku v skrytu.
Variace na víru
Na vrcholu lesa bílý prst boží,
kaplička Cyrila a Metoděje,
však i víra někdy bývá zboží,
co bílou plachtou mlhy lži přikryje.
Na vrcholu lesa bílý prst boží,
kaplička Cyrila a Metoděje,
na mezi ještě listopadové hloží,
a zelenooká Vesna už vchází do děje.
Bílý flór svítání
Věděl to on i ona,
pomalu se svlékala, jako padá podzimní list,
hroty ňader osvětlovala Polárka jako bílá kuna,
v záclonách mohl jsi z větru snadno číst,
o tichém rozjímání v jejích myslích,
každý sám byl vítězem na lafetě
a Jidáš lásky měl svých třicet stříbrných jistých.
Pomalé pohyby, unaveni jako v parném létě,
stoupali dokonale dolů a klesali vzhůru,
přesně naučené doteky v erotogenních zónách,
černý anděl hrál na dlouhou flétnu na nebeském kůru,
v břiše černé velryby noci tichý měsíc Jonáš.
Pár symetrických vzdechů, co pírka vrabčáků snad ženou,
a pak s cigaretou obráceni na pelesti k sobě zády,
věděl to on i ona, milování na rozloučenou,
bílý flór svítání udělal z milenců kamarády...
Vlci dne a beránci noci
Vlci smutének a trablů jsou vám za patami,
když začíná kalné ráno a budík zavřeští,
za svítání vám zakejhají husy nad hlavami
a letí na rodnou step někde za Budapeští.
Káva a cigareta, sestry, co tě nikdy nezradí,
a rychle splynout s bezejmenným davem,
cvaknout v šest a vědět, že Bůh tě má v pořadí,
vrátný řekne Zdař a neviditelný anděl Ave.
A náhle na obloze modré oči Paula Newmana,
vlci skepse odtáhli někam do pralesa záhuby,
úsměv plavovlásky a otevřela se zlatá dvorana,
jíž vcházíš do druhé půle dne jako cherubín.
Stmívá se a beránci noci mají její kudrnaté vlasy,
co rozhodila na polštář a ty jsi ji přivinul k rameni,
a hořící soumrak přístrojem mrholení zase hasí
ten, co je v každém listě, hvězdě, srdci a kameni.
Kdo myslí, pro toho je život komedie, kdo cítí, pro toho je život tragedie,
kdo myslí a cítí zároveň, pro toho je život tragikomedie. (Upravil O. D.)
Rozum a cit a něco navíc
Shakespeare napsal v mládí komedie,
myslel rychlostí blesku
a děravé kapsy plné dlužných úpisů.
Ve zralém věku psal tragedie
plný pesimismu a vtíravé nostalgie
honosné kostýmy plné lesku,
všechny city zpresoval do lisu.
A když pochopil tu tragikomickou scénu
na otáčivém jevišti světa,
připlul pro něj Cháron a brkem z černých labutí
načmáral křížek a nastavil dlaň
pro stříbrnou minci na plavbu
kam není vyhnutí.
Největší erotický zážitek je rozhovor s krásnou starší ženou.(G. B. Shaw)
Důvěrný rozhovor
Její slova plynula jako ruka, co hladí samet
s jiskřivostí jinovatky na stéble,
hluboký hlas, co zná tam a nazpátky celý svět,
snad prostou moudrost získala
v indiánských pueblech.
Její oči byly jako nebe nad Azurovým pobřežím
a šíje Panamský průplav,
v koutku úst vráska úsměvu čínských oráčů rýže,
věděla, že jen o peníze v životě neběží,
však do vztahů nevrhala se střemhlav,
v létě chodila v sandálech ze staré pryže.
Brázdy vrásek neskrývala pod krémem,
hovořila o ztracených a nalezených láskách,
znala tu zlatou klec bohatého muže
spolu s Prévertem,
přivřela oči jako egyptská kočka
a oheň v kamnech praskal, praskal, praskal...
Dům, kde jsem prožil chlapectví
Ten pokoj se stolem byl jako katamarán
plul jsem do krajů Bretaně Vincenta van Gogha
se štětcem v ruce nemohl se dočkat rán
a úžasem pozoroval jak roste básně nová sloka
Stará vrata garáže byla wimbledonská síť
rezavé kolo sečky na jetelinu vytáhlo mne k oblakům
potrhané ale čisté tepláky zašila pevná nit
na dvoře jsem se podivoval dívčím pučícím jablíčkům
V nohách pelesti se díval tajně na filmy s hvězdičkou
černobílý televizní přijímač značky Lotos
v kapse Krabičku Poslední Záchrany s duhovou kuličkou
k obědu bramborové placky a žádný losos
Pryč jsou ta léta svět míří k dokonalosti po spirále
internet naváděcí satelity fotící mobily EmPétrojky,
DVD fritovací hrnec kdo má tři miliony je Králem
však už mne nikdo nenaučí jako táta dokonalé stojky
|
