na další stranu
Oldřich Damborský
PO LÉTĚ PO MARKÉTĚ
Stébla se ve větru kloní houpavě
bílé mraky jako hřívy vraných koní
letí nad stromy v zelené doubravě
Vinice se vlní jako boky povětrné holky
z nebe padají kapky to křišťálové zrní
jež oživuje kytky plné modré šmolky
A ty jsi Markétko hodila srp do žita
jak je v ústech z těch chvil sladko
drátěná košile zvyků je náhle odkryta
A zpívat by se chtělo jen tak beze slov
mít bílou bezovou duši a pružné tělo
skromnost vrabců a moudrost nočních sov
VEČERNÍ BRNO
Šaliny zvoní u Hlavního nádraží
podvečerní klekání oblohy
polibky dívkám se dávají jen tak letmo
a zurčí smích a zářící oči až to zaráží
na Masarykově třídě odráží výlohy
siluety potulných zpěváků jež blednou
oproti šňůrám perel prvních hvězd
Fontány tryskají víno na náměstí Svobody
kde šlape se po básních Jana Skácela
na České zarostlý žebrák má klobouk manifest
a milenci přednášejí své milostné návrhy
všechno to co zbylo z křídel anděla...
STMÍVÁNÍ
Vysoko v kopci bublá křoviňák
a seče plevel ve vinohradě
vrabci v křoví ve sněmovní radě
švitoří o hostině jež dává mák
Jdu s rezavým psem kolem polí
odpočinem si v dřevěném altánku
užíváme si tu večerní zahálku
a já mám zase jen křídla sokolí
Obzor už tmavomodře potemněl
první hvězda mámivě bliká
Luna se z oranžových šatů svlíká
a její bílé světlo hojí duši jako
jitrocel
ZASE ZÁŘÍ
Tak už bobule hroznů nabobtnávají
a čekají na jemné prsty sběraček
školákům už nové úkoly učitelé dají
prázdniny utekly do slepých uliček
Vlaštovky se houfují na drátech
a bílé pápěří létá povětřím
podzim čeká na slabé léto ve vratech
chladnými rány je vůbec nešetří
Letní lásky prožívají svoje pravdy
zda se milenci mají opravdu rádi
jestli je to jen na chvíli nebo navždy
nebo se na pláži rozsypaly z písku hrady
Prodlužují se noci plné oceánu času
a vinař jej užívá ve sklípku naplno
a křišťálová obloha je plná mrazivého jasu
i tak je den košík s jemnou bavlnou
SMUTÉNKAMI NEOBTĚŽUJI
Copak toho není dost ve světě
střílení násilí nehody chudoba?
Mrazivé zimy co přijdou po létě
a girlandy granátů jako ozdoba
Ti obyčejní mají sakra co dělat
aby se s dětmi stěží uživili
proč nabíjet básnická děla
a střílet ten smutek na křehký víly
Já vím život je někdy těžký
a sotva jej dobrácký tulák unese
s rozedranými pérky jde pěšky
nikde není doma na žádné adrese
Já chci jen otočit pero k blankytu
a psát o štěbetajících sýkorkách v túji
chválit tvé tělo z bílého malachitu
ne smuténkami opravdu neobtěžuji
|
