Ondřej Linhart

narozen v dubnu 1975, povoláním elektromechanik (specializace dětské zábavní strojky), člen a textař kapely Camelquerque, kouzelník a básník. Vlastním nákladem vydal 20 útlých svazků básní, povídek a 286 stránkový průřez tvorbou s kamarádem Čívou nazvaný Špetka, část textů lze nalézt na www.camelquerque.cz. Jeho nikdy nekončící boj s českou gramatikou od dětských let vyvrcholil Deníkem z vojny, který sepisoval po útvarech České armády v různých koutech naší republiky r. 1994-95. Zúčastňuje se veřejných čtení, (1. máje na Petříně, Poezie pro cestující, Poetické oko, Luces de Bohemia, Unijazz, Klub 8 ap.). V letech 2007-9 se podílel na pořadu V Rámci Bez Obrazu v divadle Viola, což byl koncipovaný večer autorského čtení s hosty a většinou jazzové kapely. V současné době organizuje pravidelné měsíční čtení Poezie mezi Řádky v kavárně Mezi řádky na pražském Smíchově.

- performer, člen neformálního spolku umělců Camelquerque a pořadatel tradičního prvomájového čtení na Petříně.

odkazy:
https://www.camelquerque.cz
https://www.facebook.com/ondrus.double

PAPÍRKY

Napil jsem se básně.
Napsal jsem si báseň na svou paži
a viděl prodávat třísky v bavlně.
Polévky talíř v asijském centru.
Míšu mezi popelnicemi.
Zamilovaný pankáč.

Překročení vlastní hranice
je výbuch na dovolené,
někde za hranicemi.
Světlo pro všechny!
Temnotu pro světlušky.
Letíme do Řecka.
Noc je zkrátka krátká.
Le – tužky.
Hluchosti největší!
Slepoto!
Sleposti nejvyšší!
Prázdnoto!
Zaklet v člověka.
Krčím se bůh ví kde.
Jsme spolu na prázdninách,
zlý věci se roz-pouští jak velbloudi.
Namaž mi ňadry chléb,
svým prsem jej rozetři…
Hotel nás saturoval.
Jak chceš opilý stát rovně?
Jak se chceš po ránu zdravit se svým osobním počítačem?
Šlehačka, jogurt, 2 banány – dneska stojím za prd.
Miláčku všechno ti koupím.
Velcí umělci Prahy nechtějí, aby se o nich spíše psalo,
než aby se více dívali do očí.
Řecké víno, řecký gyros, řecké fíky.
Schovávám si vstupenky,
abych věděl, kam jsem kdy vstoupil.
Jak se cvičí cirkusoví pes?
Dnešní fašisté?
Jsem vrchní tvojí lásky.
Občas po vrchní.
Když jsme byli malí, hráli jsme si na roboty.
Aproximace - inflace - deziluze
Sekerku v hlavě mám.
Plechové srdce.
Napíchnu dveře na klíč.
Dnes nemám rozměry.
Teleporty v nás.
Někdy bych raději běžel - kamkoli.
Hráčský instinkt.
Tradice sněhuláků.
První dovolená…

TRÁVNÍK

Jsem rozložen jak při tisku,
na obě strany, tak nějak.
Jsem trávník plný otisků,
tak nějak.
V blízkosti domu, tak nějak.

Topořen nedbalostí rodičů,
pálen oharky jejich dětí,
v blízkosti stromu, tak nějak.
Pěšinkou blízko na zastávku.

Jsem urvaný a neurvalý,
když kola kočárku se po mě valí.
Stmívám se chladem nocí štěňat,
pokálen posekán budu vždy pykat.

JELIKOŽ ČLENÍME SE

A básně jen v číších
pozdviháme ke svým slechům,

pěníme,

jak moře viděné,
jen ve vyhrazený čas,

pak dělíme se,
lámem zlomky

a nabízíme cizím,
co měli bychom dáti bližním,

tak spojujem.

FLÁKÁM SE,

zevluji po nábřežích,
hlavu mám v lumpárnách,
potkávám starce s okem přimhouřeným,
voskové ženy,
- všichni básníci.

Poezie pochytaných madel - srnek při lovu
v zatáčce tramvaje cinkající na popeláře
projíždějící na oranžovou.

Tak krásná lumpárna
Dnes při východu slunce nad nábřeží
V březí a plné příběhů
s domy ze šrámů, monoklů a oprýskaných okapů,
s domy plnými kojících matek, odpuštěnosti i opuštění,
vyjících psů do zdánlivého prázdna
řinčících telefonů oběšených linek.

Pro koho ten kříž z kolejí na „Štrosmajeráku“?
Andělské cinkání jen tak do větru,
který se zamotává vlastní dlaní
z oken do ulic a zpátky do sklepení.

Jsme kamení občas – ty kostky na nábřeží
a přejetí jak křižovatka s křížem z kolejí.
Už noc, fontány stále crčí do dne,
kdy počne nová lumpárna,
vypadá to tak když střídá světlo tmu.
Je to krásná lumpárna, ráno a večer
a každý další den je jedinečný a neopakovatelný… jako další procházející člověk.

SIRKY

Vemte si příklad ze sirek,
jak tulí se ve svém domečku
hlavičkami k sobě.

A když od nich jednu
vezmete,
tak touhou po návratu
vzplane.

ZÁCPA

Mám vlka
v hlavě, znáš to.
Mám mnoho zvířat,
jako my všichni.
Zvířata vraťme přírodě,
my radši užívejme
papír přírodní.
Stojí dnes dost
na tak malou srandu,
rekapitulaci těla
z benzínových baget
a nočních lupů do lednice.
Pravdivý dotek přírody a člověka
na pravém místě se přimyká
kdesi v panelovém domě
uprostřed lecjakého sídliště,
první dveře vlevo
na konci chodby v místnůstce s deodorantem.
Tlač a gou!
Zanechávám zde,
po čemž je mi…
… výborné hnojivo pro novou mimozemskou civilizaci,
která to zvládne líp a bez kyslíku.

Zažloutlé lampy - horečka ulic.
Z okýnka velikosti záchodové štětky
viděti můžete sochu Heretika.
Kapky jsou slzy dávno přejetých,
na okýnku pohřbeny stěračem,
světlomety noční ulice,
jedeme všichni půlnočním taxíkem,
kolem se kácí stromy
pralesy recyklace,
Režim kompatibility,
žádný stopař,
žádný žádaný stopař.
Vlk samotář.
Popojíždí po nuselském mostě nočním taxíkem
na rande parašutistů.
Je zima, je vlhko,
mám vlka
v hlavě,
ježka, žraloka, housera, kozy, opici, čepici
a trčím v zácpě.

MÝM BÁSNÍM NIKDO NEROZUMÍ

ani já sám…..

Snad s něčí pomocí
i já mu mohu pomoci,
mým slovům skládaným,
jak z cíga - rety dým.

Toho se nenajím
ani ty,
leč ořech snad
pomoci rozlousknout
společně ty a já
přijít na kloub oparům slov.

Napovědět druhému,
nebát se vět,
jež uchem sem – zdají se tam
a nazpaměť jen školní, nebo úchvatné:

Pověz je hned!
Hned teď,
jdi s nim ven!
Než zapomeneš,
jak tahle báseň začíná.

A netřiď je!
Vždyť sám si vystačíš,
vždyť sám si pomůžeš,
tak proč mě chceš?

A pomoc mou…
... nebo já tvou...
… tu žádám?!

Třeba se směj, škleb se, mrač
anebo plač, kousej si nehty,
rty olizuj, jemně mni látky šat,
Dělej, co chceš!

Jak ale báseň jednou pustíš k světu,
nic s tím už nenaděláš…
… a pak se poděláš,
a pak si to moc bereš,
a pak se… ptáš,
proč nikdo - tobě nerozumí,
když zrovna dneska verše nepíšeš.

JEŠTĚ NEJSEM TAK STÁR

Ještě nejsem ta stár,
aby mi holky
nahoře bez nosily pivo.
Leč stalo se.
V hospodě modliteb
nekuřácký salonek,
skupinky opálených lešenářů.
Ona také opálená až na stehna
a ta stehna proklatě nízko u boků.
Pozor schody!!!
100 procent mužů a rumů.
Pomůžu mu domů
a na oharku zbylého dne
z bílého domu
ozve se:
„Kurva tady je tma jak v prdeli!“
Montérky s nápisem vlastní firmy.
Už dlouho nejde bůh
na hoře bez utrpení.
Jaké mít štěstí s hospodou bez obsluhy.
Jaké mít štěstí s oblohou bez hospody.
Á už je to tady a všechny vnady.
V hospodě nahoře bez boha
čekám na svojí holčičce,
až přijde s těhotenskou knížkou.
Všem tvrdnou bradavky
a mozek měkne.
Dnes jsem si rozbil hlavu a jedu z nemocnice.
Né – moc tam mají
a z lásky laskavce.
Opuštění muži,
nepřítulné holky,
přítulné pilulky
a otec Homér v TV.
To náhlé oživení ducha,
tancuji strečink v TV.
Čekatel na otcovství,
temná ulička v pasáži města,
pocit, že ti každou chvíli někdo něco štípne.
Než vychladne káva
narodím se v komunismu,
přežiju kapitalismus
v podobě češství
a usnu v bruxismu.
Bílý trička mi neslušej.
Za 4 minuty jí zavolám.
Moje první fousatá pusa byla s tátou.
Dám si sodu!!!

SLUŽEBNÍ CESTA

Jedu autem,
indián na koni,
okna pootevřená.

Dám nažrat koňovi,
odložím hadici do stojanu,
přeparkuji a usnu.

Zamčen v rozmáčeném autě,
stěrače odměřují čas.

Další výlet bez tebe,
jen já řízen autem,
stávám se větrem letícím kolem.

VOHÁKNOUT SE JAK LORD

– hákovat,
čekat na kafe, až vystydne
a přitom vychladnout,

přijít do práce pozdě
a tvářit se, že přicházíte v pravý čas.

Pracovat do zblbnutí,
že už ani nevíte, co je to vlastně práce.

Jako malej jsem se snažil, myslel,
že práce je: Vykopat velkou jámu.
Táta mi to nějak naznačoval.
Myslel jsem, že budu chodit do práce psát básničky.
Vždycky to tak cítím,
ale přijdu do práce a básně se ukládají k noclehu
v pelechu z medu a tepla v lůně mé 1 lásky, kde se klube
naše spolčení, naše dítě… za tři měsíce!!
… jaký bude mít hlas?
Naše první dítě.

Mí světlo je monitor
a uši přecpané reklamámy.

Kdysi jsem se ptával větru:
„A nemůžeme už někdy umřít?“
to jsem asi začal chodit do práce.

Mám strach,
že někdo, koho mám rád, zemře…
… asi vypnu to rádio…
stejně nikoho neposlouchá.

Jsem tě hodný?
Jsem těhotný.
A zdává se mi jak někde a všude se odrážím od země na kolečkových bruslích a před sebou držím kočárek,
nebo vozík z Delvity..?

NAŠI

Naši se rozvedli,
otec je na ocet
a matka na mašli.
Měli to udělat už dřív,
aby mě nenašli.

Našli mě - co naplat
s láskou i bez lásky.
Pryč už jsem z ostrova,
kde tonou provázky.

Pryč už jsem z ostrova,
který se potopí brzy.
moře ho zaleje,
slané jak bratrovi slzy...

V TRAMVAJI

Vítejte mé elektrárně!
Mikroskop používám na hmyz
a plášť na zahalení.
Cit je neprobádaná myšlenka ruky.
Tu opustíte,
tu políbíte.

Nechci se dotýkat!
Ale právě dotyk
nás tyčí nad všechny vrcholy.
A jestli chceme býti cokoli
buďme sokoli.
Korespondence
je pouze mezi očima,
tak se buď nedívejte,
nebo nepište po obloze,
co dávno napsala zmizelá letadla.
Nepropadejte panice,
když přes most
a ve svátek vás tlačí
obyčejné svědomí.

Nejlepší vidět ty, co nemůžou,
než ty co předstírají
Fontány a ohňostroje.
Stavte a tvořte, kudy chodíte.
Fontány přetékající
a týkající se všeho.
Ohňostroje vystrojené
jako o svatbě.
Neboť tam se člověk spojuje,
nikoli umírá jako při západu slunce.

Vidím, co vidím
a studu není ve mně,
třeba vzít hůl a chléb
to romantiků bláznovství.
Dnes prut vem na to,
co uteklo ti včera
a bič nač myslíš, že ti utíká.