na další stranu
Petr Havel
Poetický démon
Text nebyl redakcí korigován
LOĎ CO MÁ JMÉNO ,,TY''
Tvé oči svítí na cestu
jak lampionový průvod
a jeden po druhém
stoupá ke stropu nebe.
Ve tmě jdu za tebou
a nevidím na krok
tvé oči jsou majáky
jež mrkají noční tmou.
Jsem loď a spěchám
do přístavu tvé náruče
kde čekáš u mola
až do tebe zakotvím.
Dívčí dlaně jsou koráb,
po kterém přeplul bych
klidně celý oceán.
Ale co když ty lampiony
vítr odnese, kam už mé oči nedohlédnou
bez kterých nemohu plout
a ve tmách ztroskotá
ta loď co má jméno ,,Ty"
OTEVŘENÁ KNIHA LESŮ
Prsty větru lehce listují
v otevřené knize lesů
opatrně listy v korunách obrací
dokud nerozdrolí se pod rukama.
První mráz o svaté Anně
svázal svět do plátna
jako kdyby vyrazil do plenéru
malovat krajinku
Plakaly dívky a matky
dny, týdny, měsíce
když jim válka muže odvlekla
vojáci počítají hořící hvězdy,
jež jim ukazují dny bez domova
Les v huňatém kožichu,
jehož červencová rána hřejí
než se vzbudí hučící úl
včely kvetoucí strom políbí,
jako muž svoji věrnou ženu.
Na zalesněném obzoru
doutná požár svítání
a za úsvitu vyjede kraj
z dlouhého tunelu tmy
jež končí až za soumraku
HOŘÍCÍ LÉTO
Žhnul červenec zázračný,
jen časně z rána
chuchvalce par se vlekly
líně, jako tažní koně z lesa,
jež občas povzbuzuje zlatými opratěmi
slunce schované za mračny
Sedím u stolu na němž
hořící svíčka slzí
do talířku
za oknem vidím léto
s ruměncem ve tvářích,
kde v blankytné zahradě
uzrál oranžový plod jihu
Červenec rozmíchal na paletě
všechny barvy léta
šel malovat na všechny stromy, louky, keře,
ba i oblohu vybarvil,
jen léto, jak laň běží k lesíku
a žádný vlk jí tam nezardousí
NA TROSKÁCH ŽIVOTA
Na troskách života
zůstal jsem nehybně ležet
život byl kdysi
honosný zámek
v němž teď
všude pobíhají krysy
na postelích
s nebesy
baldachýn překryl oblohu
modrým přelivem
poněvadž někdy jí
rostou šediny
když se zatáhne
V závěji sutin ležím
a můj život byl křehký
jak domeček z karet.
Tělem projel blesk bolesti
když ze skráně
stéka potůček krve
ani ta nejlepší medicína
mi nedokáže pomoci
Nezbyde tak nic jiného
než vstát špínu smýt
rány ošetřím si
v alkoholu
a pak pomalu z těch sutin
vystavět nový život
který podobal by se zámku
|
