na další stranu
Petr Havel
BŘEZNOVÁ INFEKCE
Když ráno vpadne do pokoje
jak otravný spolubydlící
bez klepání
nový den zas kličkou otáčí
jak flašinetář hrající dokola
tu samou píseň
Za oknem poletuje sníh
jak když na obloze
oškubali labuť
přesto jdu černou břečkou
po ulici sám jen moje plíce
jsou rozbouřený oceán
a můj dech
škuneru se podobá
tak do březnového bláta
hlen pokládám
Až do ochraptění
psal bych ti milostné verše
však znenadání slyším
odněkud z druhého poschodí
Tvůj hlas jak mne volá:
„Buď zdráv básníku"
JARNÍ PODVEČER
Slunce se schovalo
za paraván mraků
a déšť ševelí
v jarním podvečeru
jen ptáci ve větvích klábosí
o zimě jež vzala roha
Svatozář luny utonula
v řece jak Nepomucký Jan
jenom těch pět hvězd
nemohu pod hladinou najít
jsem smolou i smůlou
však smůla se na mne
lepí o poznání víc
tu nedokážu vodou smýt
V jarním podvečeru
se slunce schovalo
za španělskou stěnu
jako by svlékalo svršky
ač je vždy nahé
jako Eva v Ráji
Z kolmých střech
uklouzla kapka
jak na zamrzlé kaluži
její vlhké prsty pošimraly
okenní římsu
a dopřály zemi spršky
LÁVKA PŘES ŘEKU
Nepočítám kolik kroků přešlo
přes lávku z kovu
jež klene se nad rodnou řekou
pod tím mostem kde
chladná Kamenice pramení z hor
trhal jsem nachové kvítky
kostivalu a o kus dál
medově vonící kycol
Bohužel už ani nevím
kolik životů Kamenice vzala
možná desítky stovky tisíce?
Určitě jich ale nebylo víc
než padlých vojáků na frontě
nedaleko zákopu
Kamenice na své pouti
žíznivým javorům ruku podala
cestou však míjela
opuštěné továrny
s oprýskanými komíny
jež připomínají zbořené domy
na konci války
OKNO DO ULICE
Z okna paneláku hledím
z výšky do ulice
kterou kdosi potřísnil
skvrnami sněhu jež připomínají
expresivní malbu
na Pollockově plátně
jen slunce a déšť
může je vybílit
padá noc jak těžké kamení s kusy hlíny
zavřela jsi oči a spíš
a já si přihnul z kalíšku rumu
abych na tebe nezapomněl
Na obloze září
jediný světelný bod večernice
jež se špičce sirky podobá
jenom tak rychle nezhasne
uprostřed rozlité temnoty
Zatím měsíc odkráčel
po nylonových strunách
brnkat kamsi za scénu
a nebe se pomalu rozsvěcí
když tmu úsvit zahání
jak krysu do kouta
krátce na to vyšlo slunce
s kulatým hřbetem
takže se o něj mraky nezraní
jako čmelák spadlý do bodláčí
PŘED KLUBEM
Na začátku března stojíš
sama před jazzovým klubem
a vychutnáváš si
jednu cigaretu za druhou
zrovna z úst vydechuješ
sivé kytice kouře
když v tom přišel vítr ten šmírák!
Jenž ti kouká pod sukni
začalo sněžit a vločky tvé vlasy
orosily jak jarní luhy
Sníh jak čistý list mého notesu
do nějž verše napíšu záhy
zatímco chlad ti do tváře
vepsal obavy o vlastní zdraví
proto si típla posledního špačka
a vešla jsi zpátky do baru
neony z hospod náhle zhasly
stejně jako má naděje
že tě ještě někdy spatřím
neboj tebe si s jinou nespletu
tvůj dech po pár deci nasál režnou
neposedné vlasy hoří po fernetu
chtěl bych tuze znát duši něžnou
|
