na další stranu
Marie Kofroňová
POZVÁNÍ
Nemohu projít dveřmi
skrz -
a zároveň je zavřít.
Talisman nepíše stísněnost
prostoru.
Budeš-li chtít, není nemožno
odejít.
TALISMAN?
Kus nízké trávy.
Nosím ji pod srdcem.
Moc šípů a toho,
čemu se u vás říká
bezbrannost.
Moc tvrdší
než diamant dobrého
předsevzetí.
Otevřeš-li,
zůstává.
PŘELOŽENO
Míjíš zákaz vjezdu.
Nezbývá,
než stočit to doleva -
až prosviští protijedoucí.
Nepřejet psa, kočku,
a tak dál...
Ale co bude,
půjdeš-li nemotorně
opět touto ulicí
bez kláštera předpisů
- myšlenky na vodítku -
aby je nepřeválcovala
palčivá chuť rána,
o němž jsi věděl,
že zákonitě přijde
- bosky a bez ptaní -
protože zkouška, smrt
a nejbližší
jsou blesk i hromosvod.
Vše, co se stane,
bude přeloženo
do tvého těla.
PŘE
Přeučit poezii
na praváka...
Nikdo ji nečte,
kráčí po druhé straně
náměstí...
Aby je i sebe
Usmířila,
ubohá vrací
se ve směru ležaté
osmy.
Středy se protnou.
Jejího zvuku
i prostoru
neslyší.
Ti nepatrní
z podhledu
Zahlédnou.
POČTENÍ
Listuješ knihou.
Čas vítr hraje proti.
Obracíš, nevytrháváš stránky -
patří jim
jejich důstojenství.
Čteš odzadu
nelze ti jinak.
Hodiny nevyspání řežou do spánků
a léta, ta uplynulá léta
v řece, potocích i stružce
pod vaším kopcem
šeptají rybí hladinou ve snách:
- Víme, že žil jsi pozpátku…
A teď,
teď to máš.
ZATMNĚLÝ MĚSÍC.
Tvář padající
na pruh snící o psacím stole...
Brzy ho spálí,
kulhavého.
Neboť i on žádal si
tebe předběhnout.
(V hlavě ti doutná
světlá budoucnost.)
KAŽDÝ PRVNÍ
Vycházíš
z nemocničních dveří.
Vše postaru.
Ale ta radost
dostat své číslo 13,
vydržet půl dne
/pohledem nezabít.../
Dostat se na řadu!
Po chodbě
jezdící postele.
Kolik let
znovu jsi
šťastný
ve slepé tramvaji!
Jednou i tvá
kolej
bude zavřená.
|
