na další stranu
Marie Kofroňová
JITRA
Dříve než dooral bys tmu,
hle,
jitra navlas
jak smutek prosypávaný solí...
Stopa měsíce
alikvotní barvy hlasu.
Klobouček bílá v šedé,
slovo usebrané -
ach, luna rozptýlená.
A mraky míří
ty Nevíš
struny dotahuješ:
Hluboká výšky
hořkost podkompasu,
slza hubenější
naveskrz.
Směřuješ.
VESNICKÁ MADONA
Žebřiňák
z dřevěného století.
Otázka tak, jak plyne cesta.
Nežádáš znamení.
Gotické madony
neptáš se -
jak lípa roste.
Řezbáře času
po očku sleduješ.
Víš, že neznat
cenu dláta
bylo by pustým
rouháním.
Za zády roste
nový les.
PŘIZNÁNÍ OBRÁCENÉHO BACHAŘE
(období 1948-1989)
VĚŘIL.
Mlčel. O to více
knotem mi nezakroutil,
ačkoliv studoval
na tolikrát zakázaném papíře
anatomii světla,
ačkoliv jsem jen pánem
vyprodaného času.
Nezaslechl jsem
hořčičného semínka
- jak později poznal jsem
z jeho deníkových zápisků -
kde rostly vteřiny
s přesným kořenem.
Tenkrát
byl jsem to já,
kdo tahal za vlasy.
Lituji.
Nenosil nikdy paruku.
/Dnes slyší jinde
trávu růst./
ALIAS
Jako bys
celým životem
putoval s uraženou
poznávací značkou...
Aby tě nechytili,
nezbývá než brzo zrána,
za soumraku jet
a ten, kdo měl tě
někdy rád, řekl:
Po očku
vidí ve tmě.
Bere s sebou spící
sad.
Zachraňuje slepé
stopaře.
JAK VEJÍT
Uplácel vícehlavou smrt.
Na překladišti slov
přeskakoval liché vagóny,
neboť i chůdy
chodí vlastně o jedné noze:
Snad kdosi nepodpálí
bukový hrací stroj.
Každá skříň
má na věšáku
malé pam-pam srdce.
Kazatel marně neříkal:
Marnost nad marnost.
Potom spatřil
vyjít z chodby deštník.
A za ním člověka.
|
