na další stranu
Petr Cincibuch
Petr Cincibuch 2020.
PETR CINCIBUCH 80.
¨
Bylo to před 60 lety, snad nějaké hnutí mysli, nevím, ale jako voják základní služby jsem vstoupil na náměstí v Benešově bez jasného cíle do prodejny knih. Zde je snad vhodné říct, že jsem do té doby nepřečetl žádnou sbírku básní a tím méně si nějakou koupil. Když jsem se opět nacházel na chodníku před prodejnou, měl jsem v ruce zabalené dvě knihy básní: Spodní vody Antonína Brouska, a Noc plná křídel Pavla Šruta. Sloužil jsem tehdy na letišti u Nesvačil, a tak jsem se vydal přímou cestou po tajících polích k svému vojenskému domicilu. Balíček s knížkami jsem rozbalil a začal luštit ty tajemné krátké řádky. A jejich tajemství mě pomátlo na celý život. I dnes, v mých 80 letech, jsou verše, při kterých mě mrazí po zádech. V čem byl ten klíč od záhady? V těch prvních knížkách jsem objevil autory mé generace a verše ne o hrdinském vlastenectví, ale o kráse ženy, o lásce, přírodě, smutku a tajemství.
Brzy jsem se setkal s mladými autory kolem studentského časopisu Divoké víno, kteří s vášní chrlili řadu sešítků veršů a samozřejmě se pokoušeli je někde otisknout. Pochopitelně nám je redakce s nějakou výmluvou vracela, ale kdo je pilný, dočká se.
S doporučujícím posudkem Františka Hrubína jsem donesl sešítek básní do nakladatelství Československý spisovatel a za rok jsem držel v ruce svou prvotinu s neoriginálním názvem Panenství. Následovaly sbírky Přísahám, Veteran Rallye, Dlážděná zahrada, Dům s Tvým jménem, lásko, Nejkrásnější bývá šílena, Znamení vlastního stínu, Rybí oko, Medový kámen, Žádné smutky, Vůně fosforu, Nerezový výtah a Zimní zahrada.
Bylo nás v generaci asi deset, kteří se tak zvaně prosadili. Deset autorů deset originálních poetik. Ale nic netrvá věčně. Změna režimu šla tak daleko, že psal - li do té doby básník verše, je třeba na něho pohlížet jako na podporovatele režimu a má štěstí, že neskončí ve vězení. Nespravedlnost, lidská malost a závist dostala, jako již tolikrát, zelenou. Když si zalistuji, některou z knížek mých souputníků a současně za peníze začínajícího autora vydanou novou sbírkou, pociťuji lítost. Trvá dlouho, než autor přesvědčí tu krásnou vílu poezii, aby ho milovala, a je kulturní barbarství mu v té chvíli zlomit psací brk a knihy vhodit do kamen. A to je ta chvíle té lítosti. Bude trvat nové generací stejně, jako to trvalo nám, než napíší dobrou knihu. Začínat budou od začátku.
P. S. Musím připustit, že režim v letech šedesátých až devadesátých byl k poezii velmi vstřícný a čtenáři a básníci prožívali uznání, které se možná už nikdy nebude opakovat. Za knižní výběr veršů bylo možné dostat v dnešním přepočtu milion korun. „No pánové, kdo z vás to má.“
Kresba Miroslava Liďáka – Haďáka z roku 1972.
MEDOVÝ KÁMEN
Hladil jsem se tvou rukou,
když jsi řekla:
Ten kámen v prstenu
je medový.
Je to medový kámen a tmavě
se leskne,
když se mi touláš.
A ty se touláš,
ty se mi touláš.
(poezie z 60. let)
Kresba Petra Cincibucha z Divokého vína.
LÁSKA JE VĚŘIT, ŽE LÁSKA JE
Básníci by rádi,
aby jejich verše zůstaly vytesány do kamene.
Tak jsem si jeden nechal
sám napsat na hrob.
Když mistr Špírek z Berouna
pomník přivezl, povídá:
„Co to znamená, ten verš,
kdo to napsal?“
Smysl jsem se mu snažil vysvětlit,
ale sebe jsem zapřel.
Tak dopadl verš,
můj jediný,
tesaný do kamene.
(vyšlo v DV7/2003)
Kresba Petra Cincibucha ze sbírky Zimní zahrada.
JANĚ
Je po bojích.
Zplenil jsem všechna hnízda.
Jsme sami,
na mořské pláži se slanou
krajkou.
Je smutno a co zbývá.
Láska má,
má křída plavená,
se neusmívá,
se neusmívá.
NESVAČILY
Na konci travnaté plochy letiště
stojí pojízdná krychle s šachovnicí
červených a bílých čtverců.
Psal jsem na ní své první básničky
a cítil, jak mě lano navijáku
zvedá do modrého ticha.
Když mě pak město stáhlo a vycpalo
slámou jako králíka,
a já si tě zkazil,
myslel jsem na ta žlutá a stříbrná éra,
která se natáčela ke Konopišti,
anebo zasvištěla zničehonic a odnikud,
a s nosem u země rozpažila
v trávě.
(vyšlo v DV21/2006)
STŘÍBRNÝ DÉŠŤ
Prší Mé polibky prší
Propadají rozkvetlými třešněmi
k tvým kotníkům
na kterých chybí řetízek
Propadají tmou do poháru co nemá dno
do očí obrácených v sloup
Prší stříbrný déšť
Do Cohenových not
Prší Tvé polibky prší
ZLATÝ DÉŠŤ
Kočár drkotá předjařím po žulových kostkách.
Je zima, dnes ještě vítr honí loňské listí, Ulrika voní.
Na slonovinové kouli hole se potí dlaň.
- Potí se Vám ruce…
- To jsou jen slzy krutého času, ta jeho bezzubá lítost, Ulriko…
Vznešená hudba je slyšet v opuštěném amfiteatru ticha.
Jakýsi Gottstein, vládce skal, kamenů a podsvětí v oblouku řeky vystrčil zobák.
Má hlava něžně otlučená o mramorované patníky
se kutálí z kopce.
- Zač je toho Loket, Lásko?
- Zkus hádat, básníku.
(vyšlo v DV54/2011)
ZIMNÍ ZAHRADA
matce
Zimní zahrada kvete v noci
V té kdy musím do opuštěných ulic
V noci v které tě hledám
V noci v které tě tiše volám
skleněnkami slz
Naděje
podobná modrému prášku na spaní
v šuplíku plechového stolku
je nahá
Z MILOSTNÉHO ROZHOVORU
„Když ležím a čtu noviny, usnu. Noviny spadnou na zem.
Jednou je zvedneš a přikryješ mě. Pak zavoláš havrany.“
„Chci s Tebou skončit v jedný pixle.“
(vyšlo v DV58/2012)
MIŠPULE
Nad Tetínem visí Lhotákův balon
z roztrženého náhrdelníku se sype bižuterie
nesklizených zahrad
a ona a on
odevzdávají svůj vzkaz do lahve
od svatovavřineckého vína
a pouštějí po Berounce své díkůvzdání:
za to že tu v letech páně
žili
cítili na pokraji zázraku
dar právně nevymahatelného štěstí
Ten závan vůně
z babiččina prádelníku
s podivným ovocem
To olíznutí nosu kotětem
a pak už jen hebké
stopy do chrámu ticha
(vyšlo v DV68/2013)
ŘEKLA JSI POŘÁD BREČÍM
A bylo to o životě a jeho konci,
o lásce a vesmíru,
o dešti a otevřené knize,
o matce a otci.
Bylo to o domě.
Bylo to o mně a o tobě.
Bylo to o dojetí krásou,
o osudu, který svírá srdce.
Bylo to o čase,
který měří výška borovic
a úsměv bezzubých úst.
Těch dětských a těch stařeckých.
Bylo to o mně a o tobě.
Bylo to o smrti
a listí na hrobě.
Bylo to o zázraku.
(vyšlo v DV90/2017)
PLATINOVÁ DESTIČKA
Možná bude padat listí
a vítr ho požene ulicí
Možná bude pršet
Možná mrznout
Ale možná bude svět růžový jak
rozkvetlé sakury na Třídě SNB
a děti budou křičet snesitelně
až půjdeš do té čtvrti
kde v Praze Straší vyzvednout si
zásilku
Zahrkám v piksle
na Tebe
14. 11. 2017
(vyšlo v DV92/2017)
OSUDE JSEM TU
Podzimní list
rozdrtit v dlani
a hodit po proudu
ČEKÁNÍ NA TEBE
Jezdím kolem Motolského hřbitova
a občas se zastavím na parkovišti,
kde je malá Malá kavárnička.
Dám si v ní malé kafe
a dívám se na přistávající letadla.
Dětství, nebo demence?
Čekám, zatím jsem sám.
(vyšlo v DV121/22)
VYBER MI, LÁSKO, HEZKÝ OBRÁZEK
Čas už není vonící květ,
plíží se lišejník na jabloňový kmen,
na ruce hnědých skvrn,
na puchřící knihy,
na paměť sýrových ok.
Čas, už je čas,
hodiny bez čísel obkružují nás.
Vyber mi, lásko, můj hezký obrázek,
nejlépe ten, co se na něm směju.
Až naplní se čas bílého sněhu,
dívej se mi do očí.
Uvidíš lásky něhu.
(vyšlo v DV124/2023)
|
