Petr Cincibuch

Petr Cincibuch vzpomíná na své seznámení s Divokým vínem a na Zdeňka Bouše


Zdeněk Bouše, obraz na objednávku Petra Cincibucha

NEJPRVE PŘIPOMENU:

19. února 1997 porazilo na dálnici D1 v úseku za Říčany nákladní auto sedmdesátiletého muže, kterého na místě usmrtilo. Oběť nehody měla u sebe doklady znějící na jméno Zdeněk Bouše. Hrabal zemřel 3. února téhož roku.

Když jsem v roce 1964 objevil na stolku pražské Violy úzký sešitek básniček s názvem Divoké víno a zjistil, že jde o dílka mladých autorů z libeňského gymnázia, okamžitě jsem se spojil s vydavatelem Ludvíkem Hessem, Mélou Machálkem a dalšími, a vetřel se do samozvané redakce. Chyběl tam někdo, kdo by básničky trochu srovnal a postaral se o jejich tisk: Stal jsem se grafickým úpravcem Divokého vína. Dostupný způsob tisku byl tehdy zázračný stroj Romayor, který vše, co se napsalo na tak zvané kovolisty, přenesl na papír. To psaní na kovolisty uměla zase jiná mašina, psací stroj s názvem Varityper. A ten měli v Nakladatelství politické literatury, a obsluhovat ho směl jejich grafik se stejným jménem, jaké měl muž, jehož život ukončil náklaďák o třicet let později.

Zdeněk Bouše byl mírný a vlídný muž, který o nedělích trpělivě v mé přítomnosti vyťukával za mírný obolus veršíky mladých básníků na státním rozmnožovacím zařízení, čímž překračoval mnohá podniková přikázání, nedopouštěl-li se činnosti trestné. Chodil v šatech s kravatou a staral se o početnou rodinu v Praze Vršovicích. Divoké víno rostlo do slávy, a tak jsme brzy změnili primitivní psaní přímo na kovolisty za techniku složitější reprodukce a služeb grafika Bouše už nebylo třeba.

Po roce 68 jsem ho však potkával v různých hospodách. Jeho image se velmi změnil. Šaty vyměnil za seprané tričko, jeho plnovous dorostl do velikosti toho, co nosil Rumcajs, přes rameno nosil khaki tašku od vojenské masky a jestli se nemýlím, také se rozvedl a něco podepsal. Státní nakladatelství už o jeho služby nestálo, přejmenovalo se na Svoboda, a tisklo jinou literaturu. Zdeněk Bouše maloval a patřil k jádru explosionalistické skupiny Vladimíra Boudníka. Tak se dostal jako Boudníkův a Hrabalův přítel do literatury v próze Něžný barbar. Jeho jméno se objevuje i v knížce Kluby poezie.

NA ZDEŇKA BOUŠE MÁM I JINOU, SILNOU, DODNES ŽIVOU VZPOMÍNKU:

Opustil jsem ho v jeho životní etapě, kdy změnil svůj úřednický život za život svobodného kumštýře. Začal malovat. V té době jsem byl zamilován do jedné operní divy a jako výraz mé lásky mě napadlo pořídit si její portrét, velké olejové plátno. Už nevím proč, ale výběr autora vyhrál právě Zdeněk Bouše. Přál si portrétovanou poznat a vyžádal si její fotografie. Po třech nedělích mi zavolal, že obraz je hotov. Sdělil mi, že se mu velmi povedl, a tak pokud bych ho nechtěl, nevadí, nechá si ho. Vypravili jsme se s mou milou a dohodnutou částkou do starého pražského domu s dřevěným schodištěm, kde měl Mistr Bouše svůj ateliér. Malíř nás uvítal a pohostil domácím vínem z podivných plodů, na jejichž název si nemohu vzpomenout. Celou dobu stál uprostřed rozsáhlé místnosti malířský stojan s látkou přikrytým obrazem. Když se audience blížila k vyvrcholení podpořená vínovým opojením, Zdeněk Bouše opět zopakoval už jednou řečené, že se mu obraz mimořádně povedl a že je ochoten si ho nechat, jestli se mi nebude líbit. Pak obřadně, jak při odhalení sochy státníka, strhl z utajovaného portrétu zakrývající ho přehoz. Na stojanu se na mě dívala ohyzdná čarodějnice, jen vzdáleně připomínající to krásné stvoření stojící vedle mě. Bylo to těžké zaplatit a odnést si to hrozné plátno. Když jsme vyklopýtali z Mistrova ateliéru, sedli jsme si na ty dřevěné domovní schody a přemýšleli, u kterých popelnic obraz necháme, aby ho jeho autor nenašel. Popelnice nikde nebyly, a tak jsme putovali starým městem s přiživovanou vínovou opicí a nešťastným obrazem nešťastné ženy. Kdepak je dnes má láska? Kdepak má hrob Zdeněk Bouše? Jen o obrazu vím, kde je: visí v mé ložnici mnoho let nad hlavou mé ženy.

P. S. Už jsem si vzpomněl, to víno bylo piniové.

Ostatní tvorba Petra Cincibucha publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Přituhuje
DV 97/2018: Eva Bay
DV 92/2017: Platinová destička
DV 90/2017: Řekla jsi pořád brečím
DV 89/2017: Vůně příkopových květů
DV 87/2017: Vánoční
DV 81/2016: Sněží
DV 79/2015: Předzvěst
DV 78/2015: Narozeniny
DV 72/2014: Padá voda
DV 70/2014: Zdeněk Bouše, Jaro na mém hrobě
DV 68/2013: Mišpule
DV 67/2013: Vijé koníčku
DV 66/2013: Ráno
DV 65/2013: Za vsí
DV 64/2013: Včely
DV 63/2013: Rudolfinum IV.
DV 62/2012: Rudolfinum III.
DV 61/2012: Možná
DV 60/2012: Řekni to
DV 58/2012: Zimní zahrada, Z milostného rozhovoru
DV 57/2012: Padající slunce, Podzimní, Jednu pod jazyk
DV 54/2011: Stříbrný déšť, Zlatý déšť
DV 53/2011: Rudolfinum II
DV 52/2011: Koncert
DV 31/2007: ZPRÁVA O STAVU MÉHO STÁŘÍ ZE SRPNA 2007
DV 27/2007: Nemám sílu
DV 26/2007: Tobě
DV 25/2006: Neláska
DV 24/2006: Smrt, Potopu a další
DV 23/2006: Z nerezové misky
DV 21/2006: Janě, Nesvačily a další
DV 20/2006: V dubnu u okna tvého domu, (Karlovy Vary) a další
DV 20/2006: Průhledná tma
DV 18/2005: Vrány, Večer a další
DV 18/2005: Hluboká ztráta, (Je noc v dálce hřmí…)
DV 17/2005: (Červenec, krásná volavka…), Srpen a další
DV 16/2005: Zlatý řez, ´68 a další
DV 14/2005: Noc s Vladimírem Holanem
DV 13/2004: Dnes v noci, Saint Rémy
DV 13/2004: Už mi dej pokoj
DV 12/2004: Tři čtvrti na podzim, Torzo a další
DV 12/2004: Nepředaný vzkaz
DV 11/2004: Koblihy
DV 103/2019: Září
DV 10/2004: Medový kámen
DV 10/2004: Po čtyřiceti letech
DV 100/2019: Znáš mě ale nikdy jsi mě neměl
DV 9/2004: (Pod cypřišovou korunou…)
DV 9/2004: Emilu a Robertu Příhodovi
DV 8/2004: S listím, Věnováno J. K.
DV 8/2004: Osvědčení o zániku branné povinnosti
DV 8/2004: kresby
DV 7/2003: (Vstoupili jsme do loďky…), Nejistota
DV 7/2003: Láska je věřit, že láska je, Bude se mi stýskat
DV 6/2003: Prázdninová neděle
DV 5/2003: Pak přijde tma
DV 4/2003: (ty nevíš…)
DV 3/2003: (odpoledne již nestačil…), Víš ono pršelo a další
DV 2/2003: Kolo, Safety Match a další
DV 1/2002: Medový kámen, Strom shazuje shnilá jablka a další