Evelína Eiramová

Trocha podzimního bloumání ze západu Čech

ZÁŘÍ

Už zase dřepí na drátě
ty černý blbky vlaštovky.
A jsou jich tam snad dvě stovky.
Básník by řekl: „Proklatě!
Zas podzim holí tříská.“

Prohlížím si je zblízka,
když zazumuju foťáček,
namířím na ně hledáček
a dívám se, jak stýská
se jim po slunci v Africe.

Míhají se jak světlice,
když se tak houpou na drátě.
Jak černé jachty v regatě,
jak obstarožní světice,
jak trumpeťáci z dechovky,
jak sen uštvaných feťaček,

kterým vlak v dálce píská.

O LETOŠNÍM PRVNÍM ZÁŘÍ

Je tu čas fazolek.
Těch po srbsku
anebo na smetaně.
Babky už postávají v krámě.
Kaštany hnědnou.
A po ránu je zima.
Leze na mě rýma.
Léto je pryč
a podzim nezačíná …

Smutno je na světě,
když začíná zas škola,
smutněji pro toho,
koho už nezavolá.

Je tu čas fazolek
a cibule
a hříbků borováků.
A oči poškoláků
po ptaní chodí.
Nikdo jim neotvírá.

__ __ __ __ __ __
Léto je pryč
a podzim nezačíná …

SLUNEČNÍ LOUČENÍ

Poslední letní vlak
a potom smutné smání,
na konci aleje
si listí rovná hrob,
zlaté a červené,
podzimní lidská přání,
jablíčka voňavá
a moudrá značka STOP.

Jak mám být veselá,
jak mám všem dávat sílu,
když slunce umírá,
když píseň umlká,
jak mám si dále hrát:
Člověče, neztrať víru,
že cesta konec má,
že klíč dům odmyká.

Podzimní volání
a slza, co se koulí
po řasách, po tvářích
slaná jak mořský břeh.
Děťátko, neplakej,
když svět ti přidá bouli,
řekni si: má to být
a pohladit se nech.

Vždyť slunce cestu zná,
kudy se chodí domů,
rádo se vracívá
a rádo hřeje nás.
Znovu se rodívá,
znovu se chýlí k hrobu,
vždycky svou píseň má
a rány hojí zas.

DRAK-PTÁK-???

Sám svatý Václav
na pařízky háže
dukátky houbiček
ze své měsíční gáže

A pod oblohou letí drak

Nehledím vzhůru
Klopím zrak
do mechu k sličným hlavám hříbků
Z brusinčí mi uvážete kytku
až z duše mé
se stane pták

V barevném listí
slídí šedý vlk
a supí mládě
natahuje krk
stařecky vrásčitý a holý bez milosti

V lese chci složit svoje kosti
až jednou stopnu pohřebák

NÁVRAT

Z údolí a z lesů
plíží se bílé mlžné kočky.
Majetnicky natahují tlapky
a bezedně se válejí
v roztouženém opojení podzimem.

Kočičí hřbet
se klene nad silnicí
jako nebodukt.

A po angorské srsti
spěchají švestky
na návštěvu k jablkům
a jeřabiny ke hruškám.

Po nadzemském můstku
běží večerem beránci
z nebeských pastvin
do lidských snů.

Dlouho bych se dívala
s úplňkem za zády.

Dnes ale ještě musím projet -
z neděle do pondělí,
z života do živobytí.