literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Václavek

BOŽE

Pomilovala ho uprostřed pšeničného pole
poznala ho po hořkosti temné jako loučení
a sladkosti šedé jako návrat
spálil ji zevnitř jako láva a nebylo to vidět
a zůstal nerozvit navždy proudit v žilách
věděla že jeho semeno je bílé
jako mlha kterou na podzim dovnitř přináší psi
nemusel promluvit i když šeptal jako k umírajícímu
políbila ho s veškerou tmou jaké byla schopna
a řekla
Bože přece jsi

KVŮLI TOBĚ

Snad jsem se narodil jen kvůli tomu
postát nad hroby v nichž leží stíny mých přítomností
na rub povolávacích rozkazů jim napsat merde
propustit ruce z vězení všech gest
už nikdy neuvěznit květiny ve váze jež je průhledná jako lež
kterou si pravdu činíme alespoň trochu snesitelnou
ale dát jim svobodu uvadání
a tak být na chvíli Bůh
na tvář vymyslet ti dva malé drahokamy
jeden stesk iluze a druhý ametyst dívání
a cítit pak ta mizení s každým zavřením víček
jimiž se přepínáš do tam a tady
v síťce od pomerančů ti přinést samodržící punčochy
protože už jen ta představa znamená že ještě sním
barvu na vlasy která tě činí součástí soumraku
a chléb kterým dáváme smysl času hlíně a jaru
snad jen jít obilím je skutečná cesta která je i není jako smrt
když vzkříšeno vstává rok co rok z polí aby se dotklo stébel těch kdo jdou a nebylo
a pak v první ulici jíž začíná vědomí návratu
hledat své povinnosti jako je tělo bolest a radost
jen kvůli tobě

PHO-GA BLUES

Je sobota brzy ráno
to je Šumperk ještě střízlivej
potkávám jehovisty kteří jsou městu přítomni dřív
než všichni ostatní
asi aby spasili duše všech kteří se vrací z flámu
ale kde jsou ty časy kdy bych takhle šel domů já
za nás byli jenom esenbáci a ti kontrolovali občanky a duše jim byly ukradené
zdravím se s vietnamskými kuchaři znám je úplně všechny
a taky s místními cikány i městskými policajty kteří si občas dají do držky
a když ne tak si už někoho najdou
a všechno je vlastně na svém místě
připadám si jako James Dean ve svých černých brýlích ale jenom připadám
protože uvnitř jsem někdo úplně jiný
a pak do asijské jídelny kam chodívám uvíznout v čase
přicházejí první notorici které sem vozí první vlak
z vystěhovaných vesnic do vystěhovaného Šumperku
a je vidět že to jsou úplní vidláci
kteří by se v Praze
neodvážili ani vyjít ven z nádraží
sedí u vedlejšího stolu a baví se o miliardách a trestu smrti
protože ještě nejsou ožralí
docela mi nevadí
protože znám celkem dost pěkných sviní
na kterých nic není vidět
ani to že chlastají lidskou krev a žijí z myšlenek které ukradnou a zabijí
a tak vteřinu předtím
než si spálím ústa o horkou polévku
mlčím k tvářím oken
ve svém blues které by bylo slyšet
kdybys mi položila hlavu na srdce
a dala mi polibek dlouhý jako zima
a na stole který vypadá jako hornické ruce
tolik má na sobě vrásek a špíny
tančí světlo se stínem když vietnamská majitelka zatahuje žaluzie
aby se světlo nelámalo tak pitomě v odlivkách rumu a nekazil se kšeft
napadá mě že nějak ubylo lidí v ulicích
asi se všichni rozhodli že umřou v Brně nebo v Praze
jako můj otec
jako moji bratři
jako moje děti
jako kdo já všechno vím
a přitom tady stačí jenom rozpřáhnout ruce
a letíš výš než holubi ze střechy kostela Panny Marie Sněžné
a všechno ti může být ukradené
bejby
jo tobě píšu tohle blues
že to pivo si dám už jenom občas
a že neotočím se za každou tak jako dřív
a jestli někdo zemřel že zapomněl jen létat
to chtěl jsem ti říct

JAKO DVA

A všude byla mlha
ležela jako prádlo ženy která nakonec odešla ještě za tmy
a voněla víc než stromeček do auta za celofánovým obalem
jen malé tečky osvícení jak majáky či konce cigaret
na neviditelných stožárech čekaly až budou smět přestat
s tou hrou na hvězdokupy a tváře
dotkl jsem se větví před kterými se stejně nedalo utéci
a pocítil soucit k času
neboť on nemá tělo ani duši kterou by cítil víc než sebe
a ráno jež se tak stalo
bylo krásné a dlouhé jako sólo v Hotel California
které sem dolů přichází ze Stratocasterů a Les Paulů
jako my dva
když ještě stále v sobě nalézáme vzájemné pohledy
ale ty máš v očích ještě navíc krásu ze Schodů do nebe
kam jsme již tolikrát šli
a město se chvěje
vím
jako by tančilo s přítomností jež nemá ani vteřiny
a prodavači mého strachu s hlídači obrazáren
kam vstupujeme a říkáme tomu vzpomínat
začteni do bedekrů a lístků na tramvaj
hledají oblohu která ještě není
jen holubi jsou jejím příslibem když přilétají z odnikud
pološedí a polomodří na křídlech kterými mne nemohou překvapit
jak Pegasové píší odpovědi na to na co jsem se nikdy neptal
a my ještě kořeny v Austráliích bdění
my protitělci se milujeme
jako poprvé
jako dva psi
jako naposled
jako tělo a hrob
jako před přísahou
jako za ohně
i když slunce již vidí do oken
za nimiž jsme
již jak dva divné stíny

JE

Je před polednem
v bytech sněží prach
a venku neprší
jen vítr zvoní na větve jako na koleje
na něž jsme pokládali Měsíce hliníkových desetihaléřů
sami se šrámy od vlaků a prvních polibků
abychom viděli co to udělá
a nevěděli že se tak stanou veliké úplňky
ani Perseidy
jež tak vidívám padat z vod
každý srpen kterým se vzdaluji od srpna
i tebe
když noci jsou ještě průsvitné
a tenké jako aluminiová víčka na jídlech pro psy či lidských očích
a ještě pořád se dá opít nocí stejně jako ženou
jen ptáci jsou již unavení jako pláče
z křídel a mláďat až se podobají nám i andělům šedi
avšak my k drátům polí jen rozpřahujeme ruce
aniž bychom letěli nebo se objímali
a říkáme tomu jen tak
a každý jsme si pravdou Boží
nebo mukami
záleží jen na jménu bolesti a srdci
když zapadá slunce a vypadá to
jako by malíř v otevřených žilách nalezl svoji nejvyšší barvu
a maloval zápěstími
co je
jen pro tebe