na další stranu
Miroslav Václavek
Než přijde smrt
Ten vesmír mýdlové bubliny
zemřel na břiše
v němž spalo nenarozené dítě
zahřívané sluncem
a dlaněmi jeho matky
a nikdo kromě mě si toho nevšiml
neděle
u pramene času
a všeho co zdá se být
kdy děti tvoří prostory z mýdla a prázdnoty
jež se lesknou a hrají tichem a barvami
když cítím
jak moc jsem stále na konci i na počátku svých bytí
a je v tom všechno
bolest opouštění
radost sebeklamu
vůně i smrad
jsem
a mé sny mají své duše
jež s probuzením
nechávám jít
najít si svá těla
ať živých nebo mrtvých
lidí nebo jepic
ve špíně ulic
v nich Benátská zrcadla včerejšího deště
odráží nebesa a východ hvězd
pak s dnem tiše vyschnou
a my staneme se k sobě slepí
dýchám
na březích
z vod matky připlul jsem
kosti drží mne
nad temnotou
a mé maso je stín
mých tajných věcí
voníš perletí
a oblékáš se
pomalu
aby sis zahrála
s mojí touhou
však víš
že s muži je kříž
když chtějí jenom jedno
a přitom nic
noc
vítr je hořký jako pelyněk
a všechna políbení po měsíčním prachu chutnají
do kůže ryb proud smutku vetkne pera
hledám kudy do očí hvězdy ti padají
abych mohl si přát
než přijde smrt
|
