Vladimír Stibor

O BÁSNÍKU PAPÍROVÝCH VLAŠTOVEK

Rozhovor Vladimíra Stibora s Břetislavem Kotyzou.

Vladimír Stibor
Kdysi v minulosti mě zasáhl příběh o jedné japonské holčičce. Umínila si, že dokáže-li složit tisíc papírových vlaštovek, uzdraví se. Když byla vysněné metě na dosah, anděl strážný na chvíli zaváhal... Řekl bych, že stejného poslání jsou i básníci. A najednou jsem se potkal s někým, kdo se k podobným tématům neustále vrací. S básníkem Břetislavem Kotyzou ze Zlína jsme nemohli zůstat jen u jednoho ztraceného slova. Za jedno zmizelé, jak mnozí dodnes věří, narodí se nejméně deset dalších...
- Pane Kotyzo, zpravidla se tvrdí, že dětství zásadním způsobem rozhoduje o celém životě každého člověka. Jaké bylo to vaše?

Pane Stibore, otázky a odpovědi k dětství bývají nevěrohodné. Ptáte se ale, zdali mé dětství bylo šťastné? To jsou měřítka dospělých. Mé dětství bylo prožito s radostí i smutky, a takové zůstalo v mé mysli. Neopakovatelné. Pamatuji si z dětství docela mnoho. Spíše však jen vůni okolností, barevnost prostředí, ale jen útržky děje. Měl jsem tehdy volnost pohybu, a pro malého kluka - jaká to byla vzdálenost "od našeho" až za nejposlednější humna tehdejšího Zlína... Nebyl jsem rodiči k ničemu nucen a nijak zvlášť omezován. A něžná tajemství lidské sexuality byla objevována jen dětskou zvídavostí. Vaše otázka je však z literárních a odpovídám: Čerpám z dětství, jako čerpám z ostatních dnů. Můžeme si ale být jistí, zda naše dětství již skončilo? Říkám za sebe: Mé tělo již o tom ví, duše je na pochybách, srdce nezměněno. Vzdálenost "od našeho" až za poslední huménko je stále výzvou.

- Poezie jednoho povznáší, s někým nepěkně zamává a dokonce si zvolí pár nadšenců, s nimiž podepíše tzv. archu úmluvy na nesmírně dlouhý čas. Kde a kdy zastihla právě vás?

Moje maminka hodně četla. Podle zděděných titulů to nebyla červená knihovna. A i kdyby?! Nebyly to však nikdy žádné básně. Tehdy jsem nechápal, že poezie není výsadou jen básnického díla. Chtěl jsem vědět, proč maminka tak usilovně čte, kam se nám vzdaluje a opět přibližuje, proč se u čtení usmívá i mračí. Již se nedozvím; jen tuším...Někdy kolem svého devátého roku jsem objevil schopnost vnímat napsané slovo. Nejenom přeslabikovat. A také novou kouzelnou hru, "slovo napsat". Ne, nepsal jsem dětské básně ani prózu. Jen zarputile vršil barevné kostky slůvek do věží, kterým básníci říkají skleněné. Skleněné zvonky, průhledné, křehké. Mám z těch dob zachovánu jednu jedinou "báseň - křik - zpěv". Pečlivě skryta v relikviáři, na tajném místě. Je to mé okno do dětství, zrcadlení minulosti v přítomnosti.

- Můžete se, pane Kotyzo, zmínit alespoň letmo o spisovatelích, kteří vás ovlivnili a nebýt jich, bylo by možná vaše literární směřování jiné?

Zmíním se a rád. A s velkou úctou: Bratři Čapkové. Pro mne zvláště pan Karel Čapek. Rovněž a stejnou měrou pan Vladislav Vančura. Nelze mi jednoduše vysvětlit důvody vztahu. Literární láska a láska vůbec je nevysvětlitelná, a pro ty co bez srdce, i nepochopitelná. Ale věcně: Bratři Čapkové pro stále platný a čitelný étos díla i života. Pan Vladislav Vančura mne oslovil formou svého díla. U něj jsem pochopil možnosti mateřského jazyka, výjimečného uměleckého prostředku.
Jistě se ptáte, Vladimíre, po básnických vzorech. Nemám svého učitele. Přistupuji ke každému dílu bez ocejchovaného etalonu. Vždy znova od začátku, s rizikem.
Avšak - na prkenné stěně mé dílny samotky, ve výši očí, připomínají se dvě prohlášení, dva citáty. První od F. X. Šaldy: Jen kurvy se musí líbit, básně ne. Oproti zaklínadlu pana Vladimíra Holana: Kameni, přicházíš.

- Jak se díváte na současnou českou literaturu. A máte z ní radost?

Pane Stibore, to je provokativní otázka. Jsem současník a považuji se za současníka. Nemohu současnost vnímat v jejím celku, a již vůbec ne v jejím směřování. Literatura každé doby a umělecká tvorba vůbec, byla pro "současníky" vždy nepřehledná a ve svém vnímání krajně emotivní. Nechci pokřikovat co ještě Ano, co již Ne. Každý pták nechť zpívá podle svého zobáku. Jen podotýkám - záměrná negace v literatuře je mi falešným gestem.

- Mnozí se shodují na tom, že Obec spisovatelů jako sdružení spěje ke svému zániku. Kde vidíte příčiny? A nemohu se nezeptat, zda tušíte nějaké "světýlko" na konci tunelu? Nebo je moudřejší nechat trouchnivějící loď potopit a raději postavit novou?

Obec spisovatelů vznikla ve společensko - politickém varu určité doby. Bylo o tomto řečeno a napsáno mnohé. Obec však nevznikla záměrem umělecky či profesně podobně smýšlejících literátů. To je nyní slabinou Obce spisovatelů, ta různorodost osobních zájmů. Jsou zde literární Mistři i snaživí grafomani, prozaici, básníci, publicisté atd. Obec spisovatelů, bohužel, nedosáhla statusu profesní organizace. Jak také, když "spisovatel" není profese k obživě. Zájmová skupina Obec spisovatelů je Občanské sdružení. A to je již o penězích... Podle adresáře Obce spisovatelů jsou členové Obce bydlištěm převážně v Praze. (S výjimkou kolektivních členů OS). Tedy pražská organizace s celorepublikovým působením "malá domů". Zda Obec spisovatelů přežije do budoucna? Přál bych si to? Ano. Přál bych si gruntovní přestavbu stávající Obce a její přežití do dalších roků. Bylo by jistě velkou chybou "pohřbít" jediné dýchající spisovatelské společenství, se svým bulletinem Dokořán, se svými webovými stránkami, se svými tématickými setkáními. Umělci si nejvíce cení, když jejich ego se zásadně liší od ega kolegů; bylo by proto obtížné jakkoliv se znovu houfovat pod novou vlajkou. My, Češi i Moraváci, jsme historicky nespokojení kverulanti. Bez schopnosti a vůle přijmout jinou myšlenku než právě jen tu svou, tu jedinou, tu zajisté pro mne nejvýhodnější. Ať po mně hodí kamenem, koho jsem urazil. A chybějící kapitál pro činnost Obce? Básníci dnes vydávají své knihy převážně vlastním nákladem. S nulovým ziskem. Ale jen tahanice kolem zamýšlené nové Národní knihovny již stála ministerstvo kultury, tedy nás, dosud přibližně 4 miliony. Není to mnoho, ale pro rozpočet Obce spisovatelů nepředstavitelná částka. Ať i jiní zkusí produkovat součást národní kultury vlastním nákladem, za hubičku.

- Jaké literární období bylo pro vaší tvorbu nejpříjemnější, nebo na své nejlepší roky ještě čekáte?

Milý pane Stibore, to je otázka k nezodpovězení. Použiji příměru: Pojmenováním a přišpendlením do sbírky ztrácejí motýli svůj život, a tím i pel jímavé krásy. Pozbývají schopnosti nového impulsu k dalšímu hledání. Neboť co jiného je tvorba, než hledáním? Nejlepší roky prožívám každou vteřinou ale doufám, že ty lepší teprve přijdou.

- Měla by literatura chodit a běhat za čtenářem, nebo by i čtenáři a posluchači měli udělat pár vstřícných kroků?

Literatura a její čtenáři jsou jedním a týmž společenstvím. Vyhledávají a rozcházejí se podle vlastní potřebnosti. Literární autoři mívají sklony k přeceňování důležitosti literatury, a společnost naopak podceňuje nutnost tohoto zastaralého média. Slovo však bylo vynalezeno a kultivováno z důvodů dorozumívání jedinců lidského společenství. Ani hudba či obrázky pohyblivé anebo zavěšené, nesdělí záměr svého poslání tak přesně, a přesto tak nejednoznačně jako Slovo. Staré, ožvýkané, nebarevné, tiché Slovo.

- Není však zakopaný pes nezájmu o současnou poezii a prózu také v tom, že se vyhýbá závažným a nosným tématům, že raději uhýbá před realitou a nechce se podívat pravdě do očí? Vždyť trauma okupace z roku 1968 se dodnes kdykoliv zjevuje, humanitární bombardování jaké známe z bývalé Jugoslávie, také není tím nejšťastnějším řešením. A kdyby neležel Irák na oceánu ropy, možná by tam cestovky dnes vozily tisíce lidí na dovolenou za poznáním nádherné starověké říše...

Zde obdržíte košem, Vladimíre Stibore. Politice se nelze vyhnout, zvláště výsledkům její arogance. Avšak nevpustím sobě politiku v střeženou ohradu svého Já. Nevidím povinností básníka umravňovat Svět.

- Ale odbočme od politických témat. Svádí mě zeptat se, zda a jaká literární rukavice před vámi ještě leží. Nebo vás občas napadne jako mne, že posláním je pracovat až do úmoru, i když nám nebude dovoleno práci dokončit?

Je fakt, že posláním každého z nás je pracovat až do úmoru, i když... atd. To je ta vaše pohozená, ušmudlaná literátská rukavice, pane Vladimíre. Je zde však ono odvěké hračičkaření jedinců, hmatatelná radost z tvořivé hry. Snad se mi podaří radost ze hry, rozuměj - radost ze života, sdělit tomu, kdo je připraven a ochoten naslouchat. Co více mohu si přát?

- S kým byste nejraději poseděl u sklenky vína, a nejenom u jedné, celou noc?

Nejraději bych poseděl u sklenky vína, a nejednu noc...se svými přáteli a známými.
I s těmi dosud neznámými. Nezbylo mnohdy vůle, času ani slov, leccos důležitého si vzájemně sdělit a lehce ovínění se k sobě přiblížit. Alespoň o krok, k doteku dlaně pozdravem, na doslech zamlčeného.
Nejraději bych však poseděl u sklenky vína se svým vnukem, v čase jeho rané dospělosti. Jak rád bych si ještě vyslechl, čemu že vůbec nerozumím a která děvčata si jej nevšímají, a kterých si nevšímá zase on, junior Čtrvrtý.
Nejraději ale sedávám u sklenky vína, a nejenom u jedné a nejednu noc...sám. Než mně bude zakazováno. Tichem přichází co bylo, co jest, co bude. Zdravím a přeji všem podobným.

- Kdybyste si mohl splnit největší básnické přání svého života, jaké by to bylo?

Má básnická přání jsou totožná s mými přáními obyčejnými, neliterárními. Vyřčená přání se ale obvykle nevyplní - proto držím ústa zamčena na petlici. A také: V našich končinách se vyplácí držet hubu, neboť mlčení je honorováno.

- Myslíte, že se dožijeme doby, kdy literatura se bude dělit jen na tu dobrou a špatnou? Nebo pravda se skrývá ještě jinde? Či snad každá doba si utváří jen svou literární oligarchii a ty nepřizvané programově přehlíží?

Otázka je zavádějící. Nejsem ale prorokem. Bylo by však velmi nudné a nepotřebné, produkovat jen "Velkou Literaturu Velkých Mistrů". Zvláště v jazyce českém. Mateřském jazyce pouhých deseti milionů lidiček, vzájemně se neslyšících, vzájemně se odmítajících slyšet. Pan Karel Čapek byl čten a slyšen i tehdejším prezidentem T. G. Masarykem. Tentýž Karel Čapek byl ale respektován i pozdějším revolučním dělníkem ČKD Praha. Má dnes některý ze současných autorů takovou šíři čtenářů?

- Proč se považujete za "skladatele papírových vlaštovek"?

Jsem přitahován a závidím všemu, co poletuje povětřím. Papírové vlaštovky jsme my kluci skládali a učili létat odjakživa. Dnes připisuji na bílá křídla papírových vlaštovek i zrozená slova, a takto účasten naplňuji svůj sen o létání, o svobodě vůbec. Zbytky romantiky, počátky dětinství? Obojí. Ale při plném vědomí! Proto ono jméno - Skladatel papírových vlaštovek:
" celé léto / křičely vlaštovky do mých oken / - pozítří, pozítří odlétáme - / Což o to / chtělo by se, a jak / ale naši neumí tak vysoko / a potom / u nás říkáme Afrika / teplému dolíku pod peřinou" (BK - Vlaštovky).

- Skončeme náš rozhovor uvážlivěji, pane Kotyzo. Kolik šťastných dní jste díky poezii prožil? Stačí jen odhadem...Vždyť slova bývají tak nepřesná. Básníci tu a tam říkají: Nebo se mýlím?

Jsem rád, že poslední otázka je zde. Dosti mudrování. O šťastných dnech díky poezii nevím zhola nic. Pociťuji však bodavou radost, když slova básně o své vůli sdružují se do hloučků, aby vítala tušenou poezii. Báseň ale nepíši Já, podepsaný autor; jen tápavě koriguji. To ona sama mihne se podvědomím, aby oznámila svoji živoucí potřebnost. Alespoň pro mne. Anebo se mýlím?

Děkuji za rozhovor, pane Kotyza.
Vladimír Stibor.


Břetislav Kotyza.
Narozen 1942 ve Zlíně. Vystudoval uherskohradišťskou UMPRUM. O sobě píše: "Básník volného verše, širokého záběru a barokního gesta. Své básně s podobností propracovaného šperku vědomě cizeluje k slovní dokonalosti". A také o sobě říká: "Sedlák se slámou v botách, vždy ochoten k hovorům". Petr Čermáček, redaktor časopisů VERONICA a WELES, napsal v doslovu k dříve publikovaným básním BK: "Básník Břetislav Kotyza je básníkem velkých gest. Někdy pravda archaických a mírně neobratných, ale přesto velmi přesvědčivých, pečlivě promyšlených a opravdových. Je spíše výjimkou najít v současné poezii tak usilovné, jazykově košaté a přitom v dobrém slova smyslu tradiční psaní. A navíc - mezi velkými gesty zůstává čas na neokázalá drobná zátiší: " - bude pršet - / říkávala máma / a zdáli houkal vlak / já však slyšel volat parník / a déšť / déšť voněl / voněl po ženách ". (BK - Zátiší).