Slovo úvodem

Deváté novodobé číslo Divokého vína věnuju svým dcerám Dorotce a Markétě. Pravidelní čtenáři mých úvodníčků vědí, proč právě jim. Vychází v den jejich narozenin. Obě se narodily 19. března, ale každá v jiném roce. Neptejte se, prosím, v kterém, je to dost dávno. Dorotka se mnou hlídá klisny, jež se zrovna v těchto dnech hřebí, a uvařila mi báječnou polívku a bramborovou kaši, kterou od nejútlejšího dětství k smrti miluju. Dorotka i Markétka jsou výborné kuchařky, ale ani já nejsem nejhorší. Leč jejich repertoár je daleko širší. Já zase vařím rychleji. Mám zásadu, že jídlo se nesmí připravovat déle, než se pak jí.

Abyste si nemysleli, milí čtenáři, že mi dcery vaří denně. To tedy ne. Žiju si sám v domě pod oborou zámku Koloděje se stádem koní a houfem drobných zvířat. Jenom jsem se letos poněkud unavil tím každoročním jarním očekáváním hříbat a na chvíli jsem spočinul na postýlce s hadičkami a drátky. Proto tedy zvýšená péče o stařičkého otce.

fotka 4 fotka 9 text doprovázejí fotografie
Ludvíka Hesse

Že vás to nezajímá…? Máte pravdu, přejděme k věci. Deváté číslo přináší verše a povídku devíti autorů Divokého vína čísla 8 z roku 1965. Daleko lepší zprávou je, že uvádí, nemýlím-li se, sedmnáct autorů současných. Dva z nich — Jiří Žáček a Petr Cincibuch — mají v tomhle čísle svoje básničky z roku 1965 i z roku letošního. Nabízí se srovnání, zda ty současné jsou lepší než ty z let šedesátých či opačně. Chcete znát můj názor? Oba byli a jsou stejně dobří. Prostě se nezlepšili ani nezhoršili. Leč posuďte sami. Petr Cincibuch je sběratel starých automobilů brněnské značky Zetka a básničku věnoval svým přátelům, otci a synovi Příhodovým, sbírajícím značku Praga. Jiří Žáček je mi milý i svým kritickým pohledem na současnou společnost. Z jeho veršů vám nebude veselo.

Sedm současných autorů se objevuje v Divokém víně poprvé. Jsem rád, že je mezi nimi i autor slovenský — Peter Getting.

Hořkobolný dopis přišel od statného šedesátníka Rudolfa Miholy, jenž se v současné době více než psaní poezie věnuje shánění peněz na vydávání časopisu Sanquis redigovaného Petrem Cincibuchem. Prostě MUSÍME SI POMÁHAT! Píše: „Líbí se mi ta aktuální myšlenka někdejšího redaktora Mladého světa, že tč. tj. posléze, by nejraději vydával list Starý svět. A zde pak pojednával — namísto rubriky příkladně První sex — rubriku Poslední sex. A vůbec, rozhořčeně by nemusel bojovat o nové, ale pouze chválit to prožité…. Apropó… uvědomuji si, že takový občasník již existuje. Díky Vám, Hessi Luďku, zde, na této w a w a w…“ Následuje básnička, v níž Mihola pochlebuje postupně Alžbětě Šerberové, Petru Cincibuchovi, Karlu Sýsovi, Jiřímu Žáčkovi, Miloni Čepelkovi a na závěr i mně větou: „… zasloužil se o poezii.“ Jsem hluboce dojat, pane Miholo. Básničku publikuju, leč především pro jistou nemalou dávku ironie, jakož i sebeironie.

fotka 1 fotka 2 fotka 3

Nedávno jsem dostal smutný mail. Psala mi paní Hana Kolářová:

„Mám pocit, že se musím ozvat místo svého manžela, který náhle zemřel 30. července 2002 ve věku pouhých 53 let. A nedožil se tohoto okamžiku (článek o novodobém Divoké vínu v Právu — pozn. redakce), byť mi o Divokém víně leccos vyprávěl. Sám do vašeho časopisu jako student žurnalistiky přispíval básněmi.“ A tak přidávám na památku Ladislava Koláře Zemana jeho básničku, která mě dojala ze všech nejvíc, tak silně jsem ji pocítil. Básnička vyšla v Divokém víně číslo 1 v roce 1970 a jmenuje se „Čekaná na med“:

Podplavat
trpkou závěj
k norám divokých králíků
ve zmrzlé vteřině smíchu
kdy děd a vnuk
sklenkou otáčejí
ostrou
až do vinobraní
dokud jim klobouky
sojčím peřím
bláznivě nerozkvetou

Půjdou pak trhat rybíz
a jabka
cestou z Vánočního lovu

jen co se z úlů
medových holek
oba vymotají

Zeptal jsem se paní Kolářové, proč si její manžel připisoval k svému příjmení přízvisko Zeman. Vysvětlila mi, že to bylo jméno jeho dědečka, jež prý používal z úcty k němu. A o to je mi básník Ladislav Kolář Zeman ještě bližší.

Když jsem u Zemana, vzpomněl jsem si na Zemka, žijícího Petra Zemka, mladého současného beatnika. Básničky neposlal, ale napsal mi: „Do Brna vtrhlo jaro bez pozvání a plno lidí to trošku zaskočilo. Mám své obvyklé jarní stavy. A taky trpím marným pocitem ohledně svých básní — svoje starší texty nechci ani vidět a to, co někdy náhodou teď stvořím, tak hned zničím. Všechno je to směšné!“

fotka 5 fotka 6 fotka 7

Rozhodl jsem se, že se vám, čtenáři i literáti, svěřím s pravdou, jež může mít pro některé autory poněkud nahořklou chuť. Nestojím za všemi publikovanými díly s pevným rozhodnutím obhajovat je jako Velkou Poezii či Literaturu. Podobně tomu bylo i při redigování původního Divokého vína. Přál jsem si vždy i dnes, aby časopísek byl tribunou pro co možná nejširší okruh autorů. Což neznamená, že jsem připraven napustit do něj každou s…, promiňte, slátaninu. To ovšem neplatí o písmencích, jež poskládám já sám, chápete mě, viďte?

Ještě výrazněji se moje tvůrčí aktivita projeví v tomto čísle, protože jsem jej poznamenal i svými fotografiemi. Pocházejí z domu, jejž jsem měl možnost navštívit v loňském roce v létě, z domu, který jsem pojmenoval Domem života i smrti. Poznal jsem v něm malířku a sochařku Evu Filemonovou a jejího muže, hudebního skladatele Emanuela Kuksu. Zavedl mě k nim malířčin syn Boris Filemon, soudce a fotograf. Dobří lidé mě pohostili a pověděli mi leccos moudrého. Eva Filemonová mě provedla domem v krajině svého mládí, kam se po letech vrátila. Dům i zahradu poznamenala svými sgrafity, sochami a obrazy. Emanuel Kuksa jej rozezněl svojí hudbou. Byl jsem určitě poslední, kdo jej slyšel hrát. Skladatel usedl ke křídlu a zahrál a zazpíval hlasem mohutným slováckou písničku. Přistoupil k vlastnoručně vyrobenému bubnu a udeřil do něj. Pak uchopil desky s partiturou a libretem opery Admétos a smrt, již právě dokončil, a prudce s nimi udeřil o desku křídla…

fotka 8 fotka 11 fotka 10

Odjížděje z domu života a smrti, udělal jsem poslední snímek. Pod starým jinanem malířka objala svého muže se slovy: „Vidíš, Emánku, jak ti to sluší, když nemyslíš na smrt.“

Emanuel Kuksa zemřel 18. září 2003. Eva Filemonová v domě v Ostřešanech dál maluje surrealistické koně svého modrého období.

L. H.

Došlo po uzávěrce

Hlasujte v anketě „Český lahváč 2004“!

Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček

Listuje zažloutlými stránkami Divokého vína čísla 8 z roku 1965 nabývám pocitu, že snad ani nebylo tak „divoké“, jak bych si přál. Tohle číslo bylo uhlazené, učesané. Snad že jsme odmaturovali, stali se „vysokoškoláky“, či co nás to tenkrát uspalo.

Ale nebojte, to nejlepší ještě přijde a nebude to dlouho trvat.

Divoké víno číslo 8/65 čítalo dvacet stránek formátu 205 x 270 mm a bylo vytištěno černobílým ofsetem. Pěti celostránkovými fotografiemi dřevěných struktur, jež byly tehdy velmi módní, jej vyzdobil Pavel Jasanský, jehož skutečný příchod Divoké víno teprve čekal. Petr Cincibuch se naposledy podílel na grafické úpravě a „kvítky“, jimiž Divoké víno vyzdobil, mě dnes děsí. V redakční radě přibylo jméno Zdeněk Rytíř a definitivně vypadlo jméno Emil Machálek. Škoda…

Básničky otištěné v tomhle čísle nejsou špatné, jenom tak nešťastně „nedivoké“. Všem vévodí báseň Jiřího Žáčka Lamentace otištěná hned na první straně. Vzpomínám, kolikrát jsem ji recitoval sám sobě, kolika mladým básnířkám, na kolika představeních divadla poezie…

Druhou Žáčkovou básničkou v tomhle čísle byl Rybář sen. Požádal jsem Jirku Žáčka, aby na tu dobu sám zavzpomínal. A tady jsou jeho řádky:

Jak jsem našel Divoké víno? Někdy na jaře 1965 mi padl do ruky výtisk naprosto neznámého časopisu. Kdo z mladých, začínajících autorů by neužasl? Přes často citované heslo „Mládí vpřed!“ byly všechny tehdejší literární časopisy vůči literárním greenhornům důkladně opevněny — a tady si parta bláznivých kluků a holek, sdružená do jakéhosi Klubu Mladá poezie, vydává neortodoxní časopísek, který už na první pohled vypadá mladě! Nejen duchem textů, ale i podobou, díky skvělým fotografiím a invenční grafické úpravě. Troufl jsem si obeslat redakci několika básničkami — a ejhle, dvě z nich se objevily v čísle 8/65. První publikovaná báseň autorovi zdesateronásobí útlé sebevědomí — a mně vyšly hned dvě! Brzy jsem si našel cestu do redakčního doupěte a osobně poznal ty donkichoty — Luďka Hesse, Petra Cincibucha, Johanu Vondřejcovou a další. A mimo jiné jsem zjistil, že básničky nemusí psát jen zakomplexované šeredky, nýbrž i sebevědomé a půvabné mladé ženy jako Oldřiška Svobodová a Helena Pěkná. Tak jsem našel svůj mateřský časopis, kterým v 60. letech prošla pěkná řádka talentů. Možná i proto, že široko daleko žádný podobný alternativní časopis nebyl k vidění. Díky Pánubohu (nebo komu?) za Divoké víno!

Věřte nevěřte, je to tak. Originál rukopisu podepsaný Jiřím Žáčkem. Jenom mám pocit, že dlouho to stařičké číslo neměl v ruce, pěje-li o jeho fotografiích a grafické úpravě takovou chválu. Nelenil jsem a zavolal Jirkovi, abych se znovu zeptal, zda opravdu poprvé tiskl v Divokém víně. „Ano, a mám to schované,“ ujistil mě. A teď zase stouplo sebevědomí mně.

Na další stránce si čtu básničky Petra Cincibucha s poznámkou o místě vzniku — Zruč. A vzpomínám, jak mladičký básník v milostném vzplanutí zajížděl do Zruče. Jestlipak víte proč, čtenáři milí? Nevím jak dnes, ale tehdy bylo statisticky zjištěno a zveřejněno, že ve Zruči připadá deset žen na jednoho muže. Stačilo zajít do kavárny a … čtěte se mnou: S Eviných těl listí popadalo, pod panenskými klíny ztřísněno do ruda… Nebo: A stromy po planém početí červeně nitkují…

Obracím stránku a čtu hezké a smutné verše ruské básnířky Ilji Kaširiny v překladu Zuzany Šmerglové. A sám se divím — je to možné, že jsme o své vůli, nikým nedonuceni, otiskli ruskou básničku..? Ve stejném čísle je ještě próza Zuzany Šmerglové, kterou jsem do internetového vydání současného Divokého vína nepřepsal. Možná z lenosti, takový jsem editor.

Dodnes mě vzrušují verše Jindřicha Háska: Dřevo švestky voní jak židovská nádoba na koření a jako lastura perletí k slunci, voní jak bílá košile černobrvých… A dodnes v paměti lovím učesané verše Ivana Pecinky. Předpokládám, že svoji milostnou poezii věnoval Oldřišce Svobodové. Asi taky proto mi ten vytáhlý hubený blonďák k srdci nepřirostl. Ale dodnes mi docela dobře zní jeho verše věnované malířce Lucii Lucké: Je poslední zvonice nevinnosti, mnou nedotčená, možná však plná hostí.

Stálo mě to hodně sebepřesvědčování, abych přepsal čtyřdílnou prózu Jarmily Votočkové. Asi mi příběh Luby připomněl dětství.

Na poslední straně čísla básnička spolužáka z gymplu Emila Machálka, jež mě dodnes naplňuje tesknou vzpomínkou.

Kromě autorů DV 8/65, jež převzala internetová podoba Divokého vína, otiskli v tomhle čísle svoje básničky Jan Šmíd, Jiří Trnka a Jan Kolář.

Blížila se zima roku 1965, opustil jsem čtvrť svého mládí Libeň a už se do ní nikdy nevrátil. Bloudil jsem mezi kolejí Větrník a byty svých kamarádů. Starý psací stroj se dal koupit za stovku, a tak jsem ten svůj nechal v libeňském bytě…

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další