literární časopis založený v roce 1964

Ludvík Hess

Vyvolávám staré filmy

Kde že jsem to přerušil svoje vyprávění o básnířce a výtvarnici Zuzaně Čechové? Vstoupila do mého života v nechvalně proslulém roce 1968 zjara, několik měsíců před srpnovou okupací Československa armádami Varšavské smlouvy. Potkali jsem se v redakci Divokého vína V Jirchářích, já v doprovodu svých dvou psů — boxerky zvané Crea a bernardýna, jenž po izraelském ministru obrany nosil jméno Mojše. Zuzana přišla na pozvání naší lektorky s deskami plnými milostných veršů.

Pokud si pamatuju, Zuzana je psala milému svému políru stavebnímu jménem Milan Havel, proto věnování M. H. Navíc byla vdaná za grafika a fotografa Petra Grunta, byli jsme tedy tři, co jsme po ní toužili a milovali ji, já ze všech nejmladší. Zuzana byla o tři roky starší než já, tehdy jedenadvacetiletý mladíček. To víte, že jsem polírovi záviděl, zrovna pracoval na rekonstrukci hotelu Ambasador a měl klíče od přepychových apartmá, já zval Zuzanu jen na „stráně chudých lásek“ kolem Prahy. Taky si nevzpomínám, že by mi kdy věnovala jedinou básničku…

Ale přeskakuju, vracím se na zídku před domem ve Všehrdově ulici. Sedával jsem na ní, boxerka Crea vedle mne, bernardýn Mojše tak vysoko nevyskočil. Čekali jsme na Zuzanu. Ráno, když šla na své pracoviště v národním podniku Učební pomůcky. Odpoledne, když se z Učebních pomůcek vracela. Vyběhli jsme spolu na Karmelitskou, mávli si na taxíka a vyrazili na výlet. „Kam to bude, panstvo?“ ptával se taxikář. „Jeďte po Plzeňské někam za město,“ požádal jsem obvykle. Což se taxíkářům příliš nelíbilo, chtěli mít cíl cesty jasný. „Ještě kousek,“ požádal jsem, když taxikář zastavil za městem. Jindy jsme jeli za Prahu někam do Bohnic, vyběhli jsme na stráň a milovali se horoucí láskou, jak jen mladý redaktor s nadějnou básnířkou uměli… Za devět měsíců se narodila naše starší dcera Dorotka. Ano, správně, 19. března roku 1969. Takže na stráni jsme byli pravděpodobně 19. června, jestli se nepletu.

Petr Grunt to špatně snášel. Nakonec dal své manželce Zuzaně facku a to se mu stalo osudným. Opustila jej se mnou definitivně. Žili jsme se čtyřmi psy v Radlicích v bytě inženýra Václava Dvořáka, přítele Johany Kohnové, lektorky Divokého vína.

Petr Grunt vozíval Zuzanu na senzačním motocyklu italské provenience značky Lambreta, vytasil jsem se tedy s trumfem — svým sportovním kabrioletem značky Aero 662. Dvouválec české výroby vyrobený v roce 1932 jsem koupil před dvěma roky od Pavla Jasanského. V té době jsem s ním nejezdil, neb mi z automobilu na Zlíchově zaparkovaného ukradli dvě kola. S pomocí ing. Dvořáka, majitele několika veteránů, jsem kola opět získal a se Zuzanou jsem vyrazili na víkend do chaloupky v Horním Deštném v Orlických horách. Štěňata v tašce, Creu měla Zuzana pod předním sedadlem, Mojše seděl v kufru, neb kabriolet Aero je dvousedadlový. Do Deštného jsme skutečně dojeli, poslední úsek cesty lesem do prudkého kopce jsem zdolával na zpátečku. Aerovka totiž měla na zpáteční stupeň větší sílu. Vyděšený Mojše vyskočil z kufru a dlouho se skrýval v tmavém lese…

Zpáteční cesta se již tak nevydařila. Veřejná bezpečnost mě zastavila kousek za Hradcem Králové. Jako nonkonformní umělec jsem se řidičským průkazem nezatěžoval, příslušníkům jsem se vykazoval tiskovou legitimací. Doba byla skvělá, bylo jaro 1968. Kabriolet dojel ještě do Poděbrad, zbytek cesty do Prahy odmítl absolvovat…

Kolik že jsme to vlastně tenkrát měli psů…? K boxerce a bernardýnovi přikoupil jsem dvě štěňata perských chrtů saluki, jedno z nich daroval jsem Zuzaně. Další štěňata se narodila z milostného vztahu boxerky s bernardýnem. Bylo jich pět, jedno hezčí než druhé.

Zuzanin manžel Petr Grunt psychicky nezvládl Zuzanin milostný mimomanželský vztah a ještě před srpnem 68 emigroval. Sovětskou okupaci jsem už prožíval v Zuzanině malostranském bytě.

Zuzana milovala a dodnes miluje kočky, ale ani psi jí nebyli lhostejní. Mám kočky taky rád, méně mi voní jejich hovínka a čuránky. Ne tak Zuzaně. Nebo to alespoň dokázala maskovat. Když se naše láska naplnila a žili jsme spolu v bytě ve Všehrdově ulici číslo 23, s kočičími čuránkami měl jsem řadu veselých příhod. Zasekl se náš televizor a nechtěl ukazovat obrázky. Odvezl jsem jej do opravny, kde mi tvrdili, že v něm bylo načuráno od koček, představte si.

Přišli instalatéři zavádět plyn, abychom si mohli ve svépomocí nově zřízené koupelně karmou vodu ohřívat. Vytáhli přípojku až z ulice do třetího patra. Když natáhli junáci instalatéři tlustou rouru až k našemu bytu, zasekli se taky. Že prý jim kočičí čurání nevoní. Franta Cukr se jmenoval jejich parťák. Musel jsem mu připlatit, aby protáhli rouru předsíní a kuchyní až do nově postavené koupelny. Nutno přiznat, že koupelna námi zřízená v bývalé špajzce ve třetím patře domu dlouho nepobyla — vlastní vahou se propadla k sousedům do patra druhého. Ano, skutečně se přesunula o podlaží níž…

(současná tvorba)