na další stranu
 ChvějkaO komunikaci básníka, Múzy a zbytku světaUdálost, která se neměla stát„Je tu nějaký básník?“ ozvalo se neurvale. „Divil bych se, kdyby tu nějaký byl!“ Básníkovo srdce se podivně sevřelo a ukáplo jedinou velikou slzu smutného nepochopení. „Nač se to ptáš? Cožpak mne není vidět mezi mnohými?“ posteskla si básníkova Múza a utíkala se schovat do černého roláku — v tu chvíli se již ostýchala cokoli říci, zbytek světa se ukázal jako netvor — básník posmutněl.
Vztah, který není vidětMúza hraje s básníkem takovou zvláštní hru — touží po pohlazení, touží být milována, touží vznést se do výšin, protože přítomnost a všednost je pro ni nesmyslná a nesnesitelná, touží po ztracené lásce a trpí básníkem, který ji nade všechno miluje. A básník…? Je tak velikánský kavalír! Múza opojena básníkovou náklonností odmítá jeho přítomnost, která je plná všednosti a zbytku světa, cítí se jako cizinec a neobyčejně trpí nenaplněnou neláskou, utíká se do samoty k melancholickým náladám černého roláku a hlubokých myšlenek, v skrytu duše čeká na vykoupení, jež nepřichází… Básník žije jen pro ni, temné a zakázané má pro něj přitažlivou sílu, důležitější je toužit než mít. Jeho touha po domově a důvěrném vztahu jej naplňuje ryzím citem, souznění, které zažívá ve chvílích opravdové radosti — je pro něj vším. Básník si vyhrává se svým smyslem něžně přetvářet krásu, aby všechno banální a vyčichlé nemohlo jeho Múzu rozrušit. Staví pravé hranice světa, jediného originálního světa krásy a láskyplného souznění, on však není ten, který se světem komunikuje, to ona. Básník vyhledává dlouhé hovory se svou Múzou, melancholická nálada tančícího plamene mu dodává opravdové schopnosti milovat, jedinečnost okamžiku zmírňuje bolest skutečného smutku a strach před odmítnutím — vždyť Múza je tak krásná a tak křehká! Pocity jsou neskutečné a neopakovatelné, básník symbolicky vyznává Múze lásku a ona mu jeho kavalírskou náklonnost oplácí plachými úsměvy. Múza se zrcadlí ve svém básníkovi — musí být přece nápadná, aby nebyla přehlédnuta a opuštěna, musí být přece jiná, má takový strach z normálnosti — ach, hluboké rozjímání… Básník cítí, že musí trpět proto, aby byl šťastný. Je melancholický, je zádumčivý, jeho tragický romantismus jej uzavírá do duševních strastí a smutku — čím větší bolest, tím větší souznění s milovanou Múzou. Není hoden tichého štěstí, zbytek světa je tak vzdálený, jedinou útěchou pro jeho rozdrásanou duši by mohla býti smrt — krása, láska a smrt — není vhodnějších témat pro jejich uchvacující rozhovory. Hloubka vnitřního souznění ve chvílích opravdového smutku se zdá býti úžasnější než prosté lidské štěstí. Situace, kterou nelze přehlédnoutVlastní utrpení básníkovo je přitažlivější než kdokoli, kdo by jej z něho mohl vytrhnout. Vlastní utrpení je jedinečné i propastné, tak blízké všem ostatním lidem a přitom tak děsivě vzdálené. Temné a spletité pocity druhých sbližují, zbytek světa je najednou prostoupen vším — vnitřní metamorfóza skrze bolest přináší vykoupení… Melancholicky rozpoložené duševní zážitky sounáležitosti a lásky vytvářejí právě onen vnitřní obraz, kterým Múza skrze svého básníka hovoří ke světu a podmanivě na něj křičí svoji přítomnost. A on, ten neurvalý pán, si dovolí nevidět její velikost — jak hořké! Otázka, která nebyla položenaZastihli jsme Múzu v situaci beznadějného zkroušení, skutečnost, že Múza je milovanou básníkovou částí a navždy jí bude, ustupuje a pozvolna se vytrácí po onom nedůstojném a nepochopitelném výroku. O přítomnosti Múzy se můžeme dozvědět tehdy, necháme-li ji vystoupit skrze básníka, absurdita interpretace zbytku světa je ovšem ošidná — hranice lidského chápání se posunula od porozumění a pochopení k …? K čemu vlastně? Schválně, kolikrát kolik je asi tak Múza? Jenže právě prožívaná skutečnost není matematický vzorec, který přikládáme na zbytek světa, ačkoli…?
Slova, které není slyšetČlověk, vede-li svou vnitřní rozmluvu sám se sebou, pak básník komunikuje se svou Múzou. Je to skutečně Múza? Nebo osud…? Příroda…? Existence sama…? Specifický způsob bytí Múzy v básníkovi je výsledkem jeho volby, je smyslem, který ona dává vnitřnímu světu, jenž stojí stranou objektivního lidského chápání. Básník vykazuje prapodivnou neschopnost žít beze smyslu, žít ve světě, který je prostý jeho nevnitřnější součásti — jeho vztahu s Múzou. Jakou má povahu tento vztah? Ponořme se na chvíli do neslyšitelné rozmluvy básníka a Múzy…
„Proč ty Múzou jsi a krásnou paní
Ale ne, stejný jsem já lotras,
Jsem, zběsile se klátím životem Rovina, kterou neumíme vynechatMúza je pro básníka nádherným drahokamem, před nímž zbytek světa pln úžasu klopí zraky. Není nic důležitějšího, než obdiv a touha, Múza je opravdovou a jedinou přítelkyní. Ona miluje pódia světa, jejich lesk a slávu, je však příliš egocentrická, panovačná, důstojná, impulzivní, nevypočitatelná a svůdná — a teď, když není středem pozornosti — je tak strašlivě nešťastná. Ani ji nenapadne vinit z toho sebe — zbytek světa nedokázal naplnit její očekávání, její role je nyní dramatická — je tragickou hrdinkou nepochopení… „Jak těžké je dnes býti svou…“ lká posmutně rozechvělým hlasem Múza „Ach, ano…“ konejší ji básník. Na tabuli se objevuje sněhulák — analýza lidské komunikace se dá popsat velmi srozumitelným a běžně používaným jazykem = Múza je uražené přecitlivělé dítě, básník potom jejím pečujícím rodičem, který ví, že hra vyjádřená dramatickým efektem rozesmutnělosti je jen na oko. Měl by být dospělým a říci Múze, že otázka nebyla míněna osobně a ona, velkorysá a moudrá, měla by toto bez dalších slziček přijmout. Jenže být rozumně dospělým tolik nedrásá, nebolí, nečiní nešťastným… a situace si žádá činit sebe sama nešťastným, nebo ne? Básník Múzu hladí a konejší, Múza je na vrcholu blaha, takové krásně posmutnělé souznění tu dlouho nebylo. Obrat, který jsme nepředpokládaliMúza, opojena vnitřním ziskem potvrzení své jedinečnosti, najednou rozkvetla. „A co, že je život ošklivý?“ hladí Múza básníka. „Máme přece jeden druhého.“ Básník se ostýchavě červená, ani on tak něžné pohlazení nečekal.
„Jsem tvou múzou
Jsem tvou přítelkyní ...jsem tebou, můj básníku“ Z Múzy se náhle stává ochraňující rodič, je laskavá a pohostinná. Více než na zbytku světa jí najednou záleží na červenajícím se rozvrkočeném básníkovi. Přitahuje jej k sobě zcela nenuceně, stává se teplým sluncem na jeho nebi, pohlazením milující matky — rozechvělá duše básníkova je polehounku zaplavena vlnou sounáležitosti a lásky, i zbytek světa se stává přívětivější. Signál, který neměl zůstat nezachycenMúza má neodbytnou touhu být středem pozornosti, hrubá a neotesaná otázka ji zasáhla opravdu hluboko. Je ovšem velice tvořivá, její důvtip a odvaha ji ponoukají k dobrodružnému výpadu proti onomu vyzyvateli, vytříbený smysl pro humor bude asi nejlepším způsobem, jak tomuto dospělákovi dát najevo, že není dobré nenechat ji mluvit. Múza vyslala skrze básníka hluboký a oduševnělý pohled plný soucitného porozumění. „Ach, jsem lítostiva, žes nepoznal mého básníka. Vždyť on je tak úžasným!“ ledabyle prohodila Múza a rozverně na vyzyvatele zamrkala. Zbytek světa byl zmaten, Múza odrazila jakýkoli náznak sebekritiky. Básníkův pokorný úsměv hovořil za vše — otázka s uzavřenou odpovědí byla laškovně vyvrácena, básníkovo sebevědomí zářilo sluncem jeho milované Múzy. Úžas bezbřehého porozumění a nádhera vztahu se zase jednou projevili v celé své šíři. Zbytek světa pochopil.
Ponaučení, které nezůstalo stranouV komunikaci bývají nezřídka schovány i jiné dimenze — některé události se nemají stát — některé vztahy nejsou vidět — některé situace nelze přehlédnout — některé otázky nebývají položeny — některá slova není slyšet — některé roviny neumíme vynechat — některé obraty nepředpokládáme — některé signály nemají zůstat nezachyceny… Člověk se mnohdy vyhýbá skutečnosti, přeje si, aby byla nějaká a ne jiná a právě tak potom komunikuje. I neurvalý pán komunikuje — někdy pomůže myšlence na svět, ani neví jak a někdy ji zabije — bez kompromisu. Otázkou zůstává, zda se utnutá komunikace může nebo nemůže stát dostatečně burcující výzvou. Přece jen… Múza, která hovoří skrze básníka, potřebuje svůj prostor pro svobodné vyjádření, potřebuje svůj čas a uznání zbytku světa, aby mohla rozeznít svou přenádherně neochvějnou vlnu poezie… „A jak poznáte básníka?
A jak poznáte básníka
Vážně?
Jen, co když — ano... vskutku
Co stane se pak?
Tak předně, dámo, Básník se přeci pozná!“ Závěr, který tu není náhodouKomunikace, která probíhá mezi básníkem a Múzou je hravá i tragická zároveň, nikdy nekončí a vždy se projevuje svoji originálností. Tvořivé pouto mezi nimi skrývá netušené roviny osobnosti, která by nebyla úplná a která potřebuje podněty a výzvy pro to, aby mohla existovat. I naslouchání jeden druhému je komunikace. I vše říkající rozzářené pohledy i zdánlivě tajemné mlčení. Múza komunikuje se zbytkem světa skrze básníka, básník je jejím milovaným dítětem, pečujícím rodičem i dospělým partnerem zároveň. Jejich hra je kavalírská, nevinná a nezraňující. Potvrzuje vlastní hodnotu, odráží sebeidentifikaci a přináší sebenaplnění. Je ovšem také svazující, v jejich láskyplném vztahu není místo pro nikoho jiného, jsou jen oni dva a pak nekonečně vyhlížející truchlivá samota. Jejich hru můžeme pochopit, pokud si uvědomíme hloubku jejich vzájemného pouta. Múza potřebuje básníka, aby mohla jeho konáním komunikovat se světem, básník potřebuje Múzu, aby mohl existovat. Oba si jsou vědomi svého vlastního „já“ a vzájemně tvoří celek, který je více než prostým součtem částí. Tento celek nachází přijetí a uznání zbytkem světa, tento celek podmanivě hovoří a drnká na poetické struny lidí na stejné frekvenci. Nalaďte si ji i vy… (současná tvorba) |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
