literární časopis založený v roce 1964

Josef Musil

Tupý pan Tupý

Zítra bude mít svátek Josef. Prý jsem to i já. Bude tedy slušné, abych slavil Josefa. Dlouho jsem netušil, proč právě já jsem Josef. Nejvíc se mi totiž líbilo, když mne jeden kamarád oslovoval Jazzmane. Ano, Jazzman, to jsem já! Časem jsem si však oblíbil evangelijního Josefa natolik, že stal mou nejoblíbenější historickou postavou a od té doby mám své jméno rád. Ale dobře vím, že jsem je dostal jen proto, že bylo u nás doma rodové. Kdybych si je nebyl vynutil tím, že jsem se na Josefa i narodil, pravděpodobně by mi protijosefská rodinná frakce prosadila jiné jméno, které bylo tehdy okolo roku 1972 oblíbené. A zase by to bylo jméno, které o mně nic nevypovídá.

Že čeština oslovuje pátým pádem, to ví každé malé dítě, aniž zná základy české mluvnice. I neživou věc dokáže pátým pádem hravě oslovit: „Snížku, sněž; konvičko, vař; čaji, nespal mě…“ Ale v oslovování jménem je to takové nějaké jiné. Dlouho mi nevadilo, že mi někdo říká: „Čau, Josef,“ nebo „Dobrý den, pane Musil.“ Sám jsem s oblibou při oslovování nepoužíval pátý pád. Říci: „Dobrý den, pane Kulíšek,“ mi přišlo takové bodré, lidové, domácké, přirozené, prostě tradiční. A na tradice máme být hrdi, jak nás učili ve škole.

Ale na vojně… „Musil, jedu na ty rajóny!“ „Musil, vyčisti mi kanady!“ „Musil, ty budeš blít krev!“ Teprve tam jsem si to uvědomil. Žádná bodrost, ale předstupeň k cílenému ponížení. Co se s tou češtinou dá všecko dělat! Pak jsem se začal více zamýšlet nad filmy pojednávajícími o době Rakousko-Uherska, kde třeba pán české služce říká: „Anka, donesla mi štrůdl a kafíčko a v noci se u mě zastavila, ale běda, jestli pak něco někomu řekne!“

Začetl jsem se do historické mluvnice. Pády v češtině nevypadaly odedávna jako dnes, jak o tom svědčí známé ustrnulé „dej Bůh štěstí“ či „skočil na kůň“. Ale čeština si k dnešnímu (nejen) pátému pádu dospěla, protože jím její mluvčí nejlépe vyjadřovali to, co vyjádřit chtěli. Tohle ale určitě nemohli pochopit páni germanisátoři. Oni by to pochopili, většinou to byli velmi chytří lidé, ale nač vycházet vstříc nějakému pronárodu posluhů, jejichž nekulturní podřeč tak jako tak brzy zanikne? Je ohromující, jak si člověk nevědom souvislostí začne vysvětlovat dávnou urážku jako něco bodrého, lidového, tradičního… Když už jsem se zmínil o té vojně — je to pro mě podobné, jako když si vojáci, kteří byli odpasováni seřezáním nasoleným řemenem, začali po několika dnech bodře ukazovat jelita a někteří snad na to byli i hrdi. Prostě nekulturní posluhové. A tehdy jsem se rozhodl, že pokud to jen trošku půjde, budu vždy lidi, k nímž chci být zdvořilý nebo si jich vážím nebo oboje, oslovovat pátým pádem. Bez ohledu na to, zda je jim jejich jméno lhostejné, či nikoliv.

Nedávno jsem si na internetu přečetl článek, který mne zaujal svou nezajímavostí. Jmenuje se „Pane Novák“, má podtitul „Zajímavý pohled na český jazyk“, a opravdu nestojí za přečtení. Po několika obecných faktech dochází jeho autor Jaromír Marek k poznání, že od některých příjmení (uvádí příjmení Markus, Hirsch, Kordič a Korec) jde prý pátý pád vytvořit velmi špatně. Jaromír Marek kupodivu neříká, že ono oslovení jde špatně vytvořit právě jemu. Hned z toho dělá obecný jev. A jak víme, k obecným jazykovým jevům se přihlíží při úpravách Pravidel českého pravopisu.

Ajajaj, pane Marku, kam nám naši češtinu cpete svou neznalostí? Vy nevíte, že když v češtině nevíte, můžete se obrátit na Jazykovou poradnu Ústavu pro jazyk český? A jaké jsou to vlastně stránky, na nichž jste 28. března 2004 publikoval svůj článek? Jéje! Český rozhlas, stanice Radio Praha! To jsou ti, kdo vysílají k našim zahraničním krajanům! — „Nám všem použití pátého pádu ve spojení se slovem pan připadá formální a skoro všichni říkáme pane Novák,“ uzavírá Jaromír Marek. Jé, pan Marek má potíže s rozlišením jednotného a množného čísla! Nebo že by měl článek více autorů a pan Marek ho jen hrdě podepsal? A poslyšte, jaké zdůvodnění si pan Marek bere ke svému zajímavému pohledu na český jazyk: „V knížce korespondence »Drahý pane Kolář« se autorka Madla Vaculíková přiznává: »Milý pane Kolář, ve Spešově, to je moje rodná obec, se příjmení v pátém pádě neskloňovalo…«“

Co na to říci? Milý pane Marku, v Náchodě u Tábora, kde jsem vyrůstal do svých osmnácti let, se pro vyjádření množství běžně používaly tyto pojmy — „štipec“, „akorát“, „až kam“ a „tři prdele“. Uvedu příklad. Otec říká znuděné dospívající dceři: „Dej do toho guláše štipec soli.“ Potom guláš ochutná a zařve: „Sakra, dalas tam toho tři prdele!“ Větu: „Dalas tam toho příliš,“ by ve zmíněné oblasti těžko někdo použil. Ano, místní vyjadřování přinášívá zajímavé perly. Ale pokud vím, nikoho z Náchoda u Tábora nenapadlo, aby nějakým článkem nepřímo nabádal k úpravě české gramatiky. A také vám, pane Marku, řeknu, že když třeba mluvím s někým, kdo je pan Bronec, zeptám se ho, jestli ho mu mám říkat pane Bronče nebo pane Bronci. A prvým pádem ho oslovuji jen, pokud je to jeho výslovné, výslovné (!) přání. Když si nejsem jistý, nestydím se dotyčného zeptat, jak ho mám oslovovat. Pane Marku, ne každý, kdo nevyrůstal ve Spešově, je totiž nadšený jazykovou neformálností, kterou svým článkem navrhujete. A ne každý by ji rád poslouchal z rozhlasové stanice, na kterou přispívá koncesionářskými poplatky.

Pátým pádem je nejjednodušší oslovovat pány, jejichž příjmení je přídavné jméno. Nový, Bledý, Pražský, Tupý… V tomto směru opravdu vyhráli. Ale na oplátku jim vzniká potíž, když jich je více než jeden stejného příjmení. Nejraději si ho totiž uvádějí takto — bratři Bledí, manželé Pražští a tak dále. Na první pohled naprosto správně z hlediska češtiny. Ale z hlediska logiky? Copak jim bylo dáno příjmení jako charakteristika jejich osobností? Jsou manželé Pražští opravdu z Prahy? Jsou manželé Bělohlaví opravdu bělohlaví? A potěšila by taková charakteristika mladou paní Bělohlavou? Ne, z hlediska příjmení jsou po někom a něčí. Jsou prostě Bělohlavých, ať už jsou se starými Bělohlavými za dobře, anebo ne. Zrovna jako Jana a Pavel Doškářovi jsou Doškářovi, a ne Doškáři. Ježkovi by si určitě jako společné příjmení nenapsali Ježci ani ve snu, ovšem Bledých bývají přesvědčeni, že jsou Bledí a že tvar Bledých je patvar, omylem spisovný. Zvláštní je, že když někdo někoho oslovuje „pane Novák“, lze mu většinou bez obtíží vysvětlit, proč dělá chybu, ale lidi, jejichž příjmení se chybně sdružují pod koncovkou „í“, o jejich omylu přesvědčíte značně obtížně. Snad chodit okolo jejich domovních zvonků a přepisovat jim velká písmena na malá. A před příjmení ještě vepsat pomlčku: „Věra a Karel — tupí, 7. patro.“ Omlouvám se všem Tupých, kteří bydlí v sedmém patře. Ale těm, co jsou tupí, se neomlouvám. Že jsou tupí a ještě si to píší na zvonky, je přece jejich svobodná volba ve svobodné zemi. A manžele, kteří si píší Moudří nebo Bohatí? Nepřesvědčujte je. Přejte jim to!

(18. března 2005)