DIVOKÁ VINICE, aktuálně

16.03.2024 - 88. babybox jsme otevřeli v Ústavu pro péči o matku a dítě v den 70. narozenin ředitele doc. MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc.!

Blahopřeju doc. Feyereislovi.
Blahopřeju doc. Feyereislovi.

Ústav je znám jako Podolská porodnice. Ročně tu přichází... Více »

06.03.2024 - Jiří Žáček zve na křest své nové knížky!

... Více »

04.03.2024 - Petr Zemek vydal knížku. Co o něm napsal Jiří Žáček?

Těžko se mi takto s odstupem píše nějaká anotace mých básní. Proč a co jsem tenkrát napsal. Ty texty jsou totiž staré 25 a více let. Tvůrčí kapitolu jsem v sobě definitivně uzavřel před několika lety. A mnohem, mnohem dřív také svůj bouřlivý, až bohémský, život. Jenže před několika mě... Více »

28.02.2024 - 88. babybox je instalován v Podolské porodnici v Praze!

Zdeněk Juřica v pravo se svým asistentem vkládají babybox do rámu ve zdi.
Zdeněk Juřica v pravo se svým asistentem vkládají babybox do rámu ve zdi.

88. babybox ... Více »

Slovo úvodem

Odborníci vědí, proč vydávám Divoké víno 19. března. Neználkové si to mohou na internetu najít. Napadá mě, že zase vypíšu čtenářskou soutěž. Moji milí, vám, kteří správně odpovíte na otázku, proč tradičně volím právě tohle datum, pošlu svoji poslední knížku Romance o klisničkách a balady o ženách. Dvě kapitoly z ní najdete hned pod tímto textem. Poslat knížky, jak si jistě dovedete představit, mi dá dost práce. Zabalit, nadepsat adresy, nalepit známky a jít s nimi na poštu... Nevylučuju tedy ani osobní předání. Nepředstavujte si ovšem, že za mladou básnířkou pojedu do Karviné nebo do Hodonína!
K sonetům Jiřího Žáčka jsem jako prémii připojil recenzi Františka Valoucha na básníkovy knížky Třetí poločas a Červené paraplíčko.
Děkuju Vilému Stránskému a jeho prodejní internetové galerii www.artbohemia.cz, že mi poskytl obrázky Jiřího Wintera–Neprakty (nar. 12. 7. 1924). Všechny se dají koupit.

Jiří Winter-Neprakta

Ptáte se, proč vůbec na vlastní náklady vydávám Divoké víno..? Kvůli jeho skvělým autorům – Zorce Wildové, Jiřímu Žáčkovi, Karlu Sýsovi, Jardovi Holoubkovi, Václavu Bártovi, Petru Cincibuchovi (po letech napsal básničku) a Michaelu Lorencovi, kteří mně a časopisu zůstali věrní i po 47 letech od jeho založení. Přidali se další dobří, přišli i horší. Bez dalšího komentáře, jak se s oblibou dnes říká. A taky kvůli dědovi spoluzakladateli Mélovi Machálkovi, který sice básničky neposílá, ale pokaždé má radost: „Divoké víno žije!“ To je jeho slogan.

L. H.

O klisničkách a hřebcích

(Kapitola sedmá z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách)

(následující text si můžete zde prohlédnout v knižní grafické podobě ve formátu PDF [95 kB])

Jaroslav byl posedlý chovem koní. V roce 1976 se v jeho chovu na Fantově mlýně narodilo další hříbě – hřebeček Adam, v dalších letech porodila matka Ujma klisničky Aidu a Floru.
V roce 1980 se stala poprvé matkou i prvorozená Alma, pokračovatelka Jaroslavovy nejstarší polokrevné rodiny. Její první hříbě byla klisnička po hřebci Norbertovi, a tak dostala jméno Nora. Druhé hříbě po hřebci Court Gift Jaroslav pojmenoval Courbetta. Stala se hlavní představitelkou třetí generace téhle rodiny.
Jaroslav zatoužil po koních plnokrevných. Podařilo se mu koupit od Drůbežnictví Xaverov, jednoho z nejvýznamnějších chovatelů, klisnu Margaretu. Psal se rok 1980 a soukromé vlastnictví klisny anglického plnokrevníka se v zemi české považovalo za zázrak. Černá klisnička o rok později porodila první hříbě, hřebečka Manora. Otcem byl významný plemeník Norbert.

S Margaretou se Jaroslav vydal na námluvy do Pecínova k mohutnému ryzákovi Cobalt. Jejich manželství bylo požehnáno a v roce 1981 se Margaretě narodil hřebeček Marco Polo, druhé Jaroslavovo plnokrevné hříbě.
O rok později se ze stejného spojení narodil hřebeček Marcant. Jaroslav stočil kola svého nákladního automobilu Robur zase na Xaverov a Margareta uzavřela svoje třetí manželství s plemeníkem Kento.
Za rok se narodil hřebeček Maroken. Psal se rok 1984 a tříletý Jaroslavův hřebec Manor zvítězil v Ceně tříletých hřebců, významném dostihu I. kategorie.
O rok později, v sobotu 11. května 1985 dovedl druhý Jaroslavův odchovanec, hřebec Marco Polo, vítězně do cíle Velké jarní ceny nejlepší anglické plnokrevníky tříletého ročníku. Byl to zázrak – Jaroslav se stal chovatelem klasického vítěze.
V letech 1975 až 2009 se v Jaroslavově chovu narodilo 126 hříbat. Nejprve s klisničkami za hřebci jezdil. Pak získal licenci pro svého Manora a připouštěl doma. Po smrti Manora nastoupil na Hájku jako plemeník Assisi del Santo, pak Horesti, High Extreme, Access to Java.
Jaroslavův život je balada o koních a taky romance o ženách a o holkách.

Milena

(Kapitola osmá z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách)

(následující text si můžete zde prohlédnout v knižní grafické podobě ve formátu PDF [95 kB])

„Jaroslave, napsala jsem nějaké nové básničky. Chceš, abych ti je přinesla?“ zeptala se v pátek ráno po telefonu mladá básnířka Divokého vína.
Až dosud své texty posílala emailem a nabídnutý telefon nikdy nepoužila. Jaroslav znal jenom její básničky. Barvu vlasů, tvář, oči a linii její postavy si mohl jenom domýšlet. Jeho fantazie byla nekonečná, ale mladých básnířek mu psalo hodně.
„Proboha! Zaskočila jsi mě, Mileno, něco takového se nestává. Aby mladá básnířka chtěla osobně poznat svého vydavatele?! Básníci s básnířkami se scházeli, pravda, ale to patří do šedesátých let minulého století.
Samozřejmě, nemohu tě odmítnout, Mileno. Jaké máš pro mne pokyny?“ položil svoji oblíbenou otázku Jaroslav.
„Přijel bys pro mě? Ráda bych se taky podívala na tvoje koně, jestli ovšem můžu?“ opáčila neznámá Milena otázkou.
„Kam a kdy?“ odpověděl Jaroslav otázkou.
„Budu volná dnes o půl druhé. Počkám na tebe před zdrávkou na Alšově nábřeží,“ sdělila Milena Jaroslavovi dvěma krátkými větami, jaký s ním má plán na páteční odpoledne.
„Budu na tebe čekat před školou!“ ujistil starý vydavatel mladou básnířku. V duchu se ovšem velmi divil. Rozhodl se, že se aspoň poněkud vylepší. Holicím strojkem si jezdil před zrcadlem po lysé hlavě a zbývající vlasy zkrátil na dva tři milimetry. Totéž s šedivými vousy, jenom jejich délku nechal o pár milimetrů delší. Před odjezdem na Alšovo nábřeží se osprchoval a natáhl na sebe čistou džínovou košili a čisté lacláky.
„Vypravil jsem se jako bitevní loď do boje. Ale oholit si přerostlé chlupy už bylo stejně na čase,“ uklidnil sám sebe, že to neudělal kvůli dojmu na mladou básnířku.
Před školou na Alšově nábřeží už nejednou čekával. Znal tradiční zvyk studentek zdravotní školy sáhnout si pro štěstí na mosaznou pannu na domovních dveřích. S uspokojením konstatoval, že je stále nablýskaná. Byl slunečný jarní den, a tak Jaroslav zaparkoval před školou, vystoupil z auta, opřel se o zábradlí na nábřeží Vltavy a hleděl střídavě na řeku a na Hradčany, chvílemi letmým pohledem kontroloval, zda se k němu některá z mladých holek vybíhajících ze školy neblíží. Milenu neznal a živě si představoval to nejhorší – tlustou, malou, prdelatou s krátkýma nohama do X. S cigaretou v ruce, dodával v duchu.
„Tady jsem,“ ozval se za jeho zády zvonivý hlásek. Trochu se lekl, překvapení neočekával. Otočil se a spatřil usměvavý zázrak s rozzářenýma dychtivýma očima.
„To jsi ty, Maruško?“ pokusil se o žert. „Já jsem Pepík Novák,“ pokračoval a představil se nejběžnějším jménem, které jej napadlo.
„Ahoj Pepíku!“ odpověděl zvonivý hlásek.
„Ahoj Maruško,“ pokračoval Jaroslav ve hře. Dívčina tentokrát neodpověděla, usmívajíc se čekala, co s ním překvapení udělá. Jaroslav si okamžitě uvědomil, že tentokrát se sešel s holčinou velmi mladou. Té snad není ani patnáct, došlo mu s hrůzou.
„Ty hezké básničky píšeš sama nebo ti pomáhá dědeček, Maruško, co povídám – Mileno?“ snažil se ji poněkud disbalancovat.
„Dědečka nemám,“ řekla smutně, „ani babičku. Jenom maminku. A ta o tom, že píšu básničky, vůbec neví. Vlastně to neví nikdo, jenom ty, Jaroslave!“ bez bázně mu tykala, jak si zvykla v emailové korespondenci a stejně odvážně jej oslovila jeho křestním jménem. Uvědomil si, že ani to není standardní. Běžně se setkával s ženami, které jeho křestní jméno vůbec nikdy nevyslovily. Jako kdyby měly s oslovením jménem nějaký problém. On sám naopak důsledně své partnerky či partnery při komunikaci pojmenovával. Cítil, že užití jména při rozhovoru sbližuje.
„Promiň, Milenko, nevěděl jsem. To je mi líto, že nemáš babičku a dědečka,“ omlouval se.
„To nic, vůbec jsem je nepoznala. Zemřeli dřív, než jsem se narodila,“ vysvětlila mu Milena racionálně.
Mluví jako dospělá, ale je to mladá holka, pomyslel si Jaroslav. Ty básničky asi skutečně napsala ona sama, ujišťoval se v duchu. Ale budu muset zjistit, kolik jí skutečně je, jinak setkání s ní je hra s ohněm. Věděl dobře, že se dokáže zamilovat i do velmi mladé dívenky a ze zkušenosti odvozoval, že mladá holka dokáže opětovat lásku starého muže spíš než dospělá žena. Ony totiž ještě nepočítají, vysvětloval sám sobě a někdy i přátelům. Je jim jedno, že jsem o několik desítek let starší než ony samy. Nechápou mě jako potenciálního životního partnera, ale jako exota. A proč ho nepokoušet a nevyzkoušet?
„Jaké máš pro mě pokyny, Mileno?“ zeptal se po chvíli, kdy krátce v hlavě rozebíral vzniklou situaci.
„Myslela jsem, že mi ukážeš svoje koně, ale jestli sis to rozmyslel nebo jestli nechceš, předám ti svoje rukopisy a pár obrázků, které jsem k nim nakreslila. A můžu běžet.“ Poklesla v hlase, jakoby smutně. Usmívala se ale stále. „Jasně, Mileno, rád ti svoje koně představím. Bude to pro mne i pro ně velká čest, že se o ně zajímá tak hezká mladá dáma!“ ujistil děvče Jaroslav horlivě a už jí otvíral dveře svého automobilu. Nezaváhala ani okamžik a nasedla, jako by v životě nedělala nic jiného, než jezdila s mužem, jehož vidí poprvé v životě, dívat se na jeho chov koní. Jaroslav za ní zlehka zavřel dveře a úmyslně obešel auto zezadu, aby si jej nemohla detailně prohlídnout. Vědom si svého stáří a fyzické nevzhlednosti, zkušeně se rozhodl, že bude raději perlit slovy. Což je ostatně to poslední, co mi jde, přiznával si sebekriticky.
„Ráda jezdím v autě a v takovém, jako máš ty, to bude nejlepší!“ labužnicky se protáhla na pravém předním sedadle.
„Auto je jenom vnější známka, Mileno, té by sis neměla vůbec všímat,“ poučoval ji Jaroslav.
„A proč tedy nejezdíš škodovkou?“ zeptala se jej chytře.
„Aha! Jsi chytrá a máš samozřejmě pravdu. Celý život mám rád auta nová a rychlá. Nikdy jsem se řízení vozu dost nenabažil. Baví mě to a ráno se těším, když do auta nasedám, jak si jízdu vychutnám,“ přiznal se jí Jaroslav. „Někdy mě baví jet pomalu, jindy zase rychle. A jak chceš ty – pomalu nebo rychle?“
„Pojeďme dnes pomalu, Jaroslave, než si na tebe a na auto zvyknu. Pak budeme jezdit i rychle, třeba i hodně rychle!“ rozvrhla Milena plán. „My spolu budeme jezdit, Milenko?“ zeptal se Jaroslav naoko žertem, ale ve skutečnosti už dychtivý představou kilometrů strávených po boku mladé dívky.
„Když budeš chtít a budeš mít na mě čas, budeme spolu jezdit! Když tedy budeš chtít,“ prohlásila Milena, přičemž v první větě s větším nadšením než ve větě druhé. „Nevím, jestli tě budu vůbec bavit. Jsem mladá a hloupá.“
„Líbíš se mi už teď, Mileno. Hloupá nejsi. Jsem si skoro jistý, že jsi chytrá. Tedy inteligentní, abych to správně pojmenoval,“ snažil se starý muž zavděčit mladé dívce. „Nechceš zkusit, jak se takové auto řídí?“ zeptal se zčásti proto, aby jí udělal nabídkou radost, zčásti proto, aby si ověřil, jak je asi stará.
„Nemám ještě řidičák. A ještě dlouho jej mít nebudu, jestli chceš vědět, kolik mi je. Ale patnáct mi bude už brzy…“ ujistila jej, i když jí poněkud poklesl hlas.
„Vůbec jsem nechtěl vědět, kolik ti je, to není důležité,“ lhal Jaroslav, jako když tiskne, obávaje se, že se dívka v příští větě zeptá, kolik let je jemu. A na to by při prvním setkání nerad odpovídal. I když jeho stáří není žádným tajemstvím a může si jej na internetu najít v mnoha článcích. „Ale když chodíš na zdrávku, čekal bych, že jsi přece jen poněkud starší.“
„Neřekla jsem, že chodím na zdrávku, jenom že na tebe před školou počkám,“ vysvětlila mu. „Nelhala jsem, ale máš pravdu – chtěla jsem, aby sis myslel, že jsem dospělejší než ve skutečnosti. Proto jsem čekala před střední školou,“ přiznala Milena.
„Jsi upřímnější víc, než je potřeba, Mileno, to mi imponuje. A máš pravdu – kdybych věděl, že ti není ještě patnáct, velmi bych si setkání s tebou rozmyslil. Ale teď už s tím nemám problém, teď jsem rád, že jsem tě poznal, že jsme se poznali. Neřekneš-li ovšem mamince, až přijdeš domů, že jsem ti cestou v autě dělal nemravné návrhy.“
„Ale ty mi přece žádné návrhy neděláš, Jaroslave, proč bych něco takového měla říkat?“ opáčila s dávkou bezelstnosti, ale možná i trochou ženského pokoušení.
„Ano, nedělám, ale už teď vím, že se mi líbíš. Můj oblíbený básník Robinson Jeffers napsal:
…člověku po padesáti připadají plamenooké dívky stále krásné, on sám však jim nikoli.
„Ty se mi ale taky líbíš, Jaroslave, jsem ráda, že jsme spolu!“ skoro vykřikla Milena.
„Proboha! Co se ti na mě líbí, holčičko?“ opáčil okamžitě starý muž jakoby s údivem, leč ve skutečnosti chtěl slyšet, že ano, že se jí líbí.
„Ty chceš slyšet, co se mi na tobě líbí? Tedy tvoje moudrost a chlapskost. Líbí se mi právě to, že jsi dospělý, ale ne starý. Vždyť se chováš jako kluk. Který jiný muž by si posadil do auta nedospělou holku a vezl by jí ukazovat svoje koně?“ byla se vším hned hotová Milena a z jejího vyjádření bylo taky cítit moudrost.
„Dostáváš mě s každou novou větou doslova na lopatky, holčičko. Ačkoli jsi několikrát mladší a několikrát tenčí než já,“ prohlásil Jaroslav po pravdě a tvářil se náhle, že veškerou svoji pozornost věnuje řízení vozu a řešení komplikované dopravy při přejíždění světelné křižovatky na nábřeží za Ministerstvem zemědělství.
„Nic takového přece nechci, Jaroslave. Přála bych si, abychom byli rovnocennými partnery, jako muž a žena. I když jsem zatím žena velmi mladá.
A proto bys měl mít přece jen převahu. Ne velkou, ne takovou, abys ji dával najevo, ale takovou, abych ji já sama cítila. Rozumíš mi?“ zeptala se.
„Rozumím ti a nikdy ti nebudu dávat žádnou převahu najevo, slibuju. Leda bys chtěla, abych tě nosil v náruči. Nebo na zádech,“ dodal s úlevou, představuje si v duchu, že už dávno není tak silný, aby dívky nosil v náruči. Jejich rozhovor se dostal do podoby uzavírání předsvatební smlouvy. Jako by si byli vědomi vážnosti svého setkání, jež zrežírovala náhoda nebo historie sama.
„Kdo je ten Robinson Jeffers, tvůj oblíbený básník?“ odlehčila Milena rozhovor takřka profesionálně.
„Americký básník minulého století. Byl naším idolem v době, kdy jsme chodili na gymnázium. Postavil si kamenný dům poblíž obce Carmel na pobřeží Pacifiku a žil v něm se svojí Unou a se dvěma syny. Připadal nám silný a mužný, a tak jsme jej obdivovali pro sílu člověčenství i pro zemitost jeho básní. Opěvoval v nich oceán, zemi, prostotu,“ shrnul Jaroslav několika větami vzpomínky na básníka svého mládí. „Poznáš sama, až si přečteš jeho básně. Nebo raději – rád ti přečtu sám některé z nich, dovolíš- li,“ nabídl se starý muž mladé dívence.
„Ty bys mi četl básničky?! To bude skvělé! Těším se už teď,“ radovala se mladá básnířka.
„Zrovna projíždíme čtvrtí mého dětství, Libní. Chodil jsem tady do mateřské školky, na základní školu i na gymnázium,“ pochlubil se Jaroslav.
„Teď přejedeme říčku Rokytku, kousek odsud se vlévá do Vltavy. Dětství jsem prožil na dolním toku Rokytky a na stará kolena žiju u jejího horního toku, říkám často. Obávám se, že jsem to dokonce několikrát napsal, ale co nového vymyslíš?“ přiznával. „Jeden starý novinář a spisovatel mi kdysi řekl – opisuju sám sebe. A teď je to ještě mnohem snazší – ctrl c – ctrl v. Jenže takhle to nedělám, já jenom nenacházím nová slova, do prstů se mi derou pořád ta stará, prapůvodní. Zrovna tak, když mluvím. Mám nacvičené věty a opakuju je bůhví po kolikáté. Prostě – starého psa novým kouskům nenaučíš!“ zopakoval Jaroslav mnohokrát řečené.
„Ještě jsem tě neslyšela opakovat nic jiného, nežli že jsi starý. To už přede mnou neopakuj. Jaképak přede mnou – neříkej to vůbec. Mně připadáš jako kluk, i když jsi trochu šedivý. Prostě – neříkej to!“ dožadovala se důsledně Milena.
„Jsi hodná, děkuju ti za ten příkaz a vynasnažím se jej plnit,“ slíbil Jaroslav a cítil, jak s Mileninými slovy mládne.

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 130/2024: Úvod
DV 129/2024: Slovo úvodem
DV 128/2023: Slovo úvodem
DV 127/2023: Slovo úvodem
DV 126/2023: Slovo úvodem
DV 125/2023: Slovo úvodem
DV 124/2023: Slovo úvodem
DV 123/2023: Slovo úvodem
DV 122/2022: Slovo úvodem
DV 121/2022: Slovo úvodem
DV 120/2022: Slovo úvodem
DV 119/2022: Slovo úvodem
DV 118/2022: Fotografie
DV 117/2022: Slovo úvodem
DV 116/2021: Slovo úvodem
DV 115/2021: Slovo úvodem
DV 114/2021: Slovo úvodem
DV 113/2021: Slovo úvodem
DV 112/2021: Slovo úvodem
DV 111/2021: Slovo úvodem
DV 110/2020: Slovo úvodem
DV 109/2020: Slovo úvodem, Petr Novák z Jaroměře
DV 108/2020: Slovo úvodem. Divoké víno má pamětní desku na bráně Gymnázia U Libeňského zámku!
DV 107/2020: Slovo úvodem
DV 106/2020: Umřel Méla Machálek. Slovo úvodem
DV 105/2020: Slovo úvodem
DV 104/2019: Slovo úvodem a fotografka Martina Koubková
DV 103/2019: Slovo úvodem
DV 102/2019: Slovo úvodem
DV 101/2019: Slovo úvodem
DV 100/2019: Slovo úvodem, Jezdecké sochy a sochy koní v Čechách a na Moravě
DV 99/2019: Slovo úvodem
DV 98/2018: Slovo úvodem
DV 97/2018: Slovo úvodem
DV 96/2018: Slovo úvodem
DV 95/2018: Slovo úvodem
DV 94/2018: Slovo úvodem
DV 93/2018: Slovo úvodem
DV 92/2017: Slovo úvodem
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další