Dominik Lipner

PŘEDCHVĚNÍ

Pod nánosy písku
u řeky
tisíc mrtvých psů

cenili zuby
a holčička si na pláži
nerušeně hrála

jako by nic
Pštrosí vejce
všude kolem
děs
a tisíce barev

To zas smrtelný hlas
zlomil předposlední vlas
a déšť vzal za své
i když chtěl by víc

SOBOTNÍ DOPOLEDNE

Procházím městem
v ruce mám
starou lampu bez knotu

Zpívám o tom
že sto let
je vzdálenost z chodníku na chodník

Přes ulici
napřáhla ruce staletí
a sklo s cihlami
nemohou dotknout se
své podstaty

Lampa se kymácí do rytmu kročejů
a lidé zatím jdou
odnikud nikam

PROSBA

Někdy mám dojem
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe

jak smutné
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit

když ne my
světla aut
a ranní prázdno
člověče tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života

Máme vše rozděleno na etapy
podle plánu
(ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu

a ve snaze porozumět druhým
nerozumíme sobě

topíme se
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
člověče tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky