Zora Wildová

I MALIČKO NÁBOŽNĚ

Bože, nevěřím, že bys kdy byl.
Ale věřím, že jsi zbyl na tomto světě jediný,
s kým se ještě dá obyčejnou lidskou řečí rozumně promluvit.
Který nikdy nikomu neodsekneš, no bože, to je toho!
Nebo, dobře ti tak!
Nebo, co chceš, teď nemám čas!
Který s mušličkami dlaní za ušima pozorně,
a možná i maličko nábožně,
posloucháš
i naše zlostná umlknutí
i naše podezřelá přeřeknutí
i obavami nalomený hlas.
Ale i kdybychom se při tom posupném,
tisíckrát zapíraném a nikdy nepřiznaném vyptávání
na nic nezeptali,
ty odpověď vždycky dáš:
poslední odraz ozvěny
jako kámen zkoušení
po pavučinkovém vlákně
opatrně, znenáhla do nás spouštěný.
Než také on oněmí.

VYZRÁT NA VŠECKY

Aby šla švestka dobře od pecky,
ta pecka musí být ze švestky.
Která už hodně vyzrála.
Vyzrála na všecky.
A pak spadla jako švestka.
Totiž jako ze švestky.
A při tom se pořádně bouchla.
Bouchla se za všecky.
Takže se uhodila tak, až úplně zmodrala.
Aby nám, hnusným zlomyslníkům, tím sladčeji chutnala.
Načež snězena,
snězena celá, celá tedy až na tu pecku,
právě až na tu pecku
dokonale skonala.

MINIMALISTICKÝ CVOK

Dokud se nenajde ten jeden jediný přitlučený napevno,
nedosáhneme nikdy ničeho.
Každý jiný je pouze nekonečná titěrnost.
Trapná nicka, holá nuzota, vyzáblý asketa, nezábavný stoický filozof.
Bumbrlíčkovo chudáčkovské lamento.
Povstalecká výzva leda tak ke klesnutí hlasu za větou.
Minimalistický cvok. Tajtrlík, bez kterého by se to možná taky obešlo.
Ponížený služebník důležitý jak před dveřmi škrabátko na bláto.
Zamindrákovaný ješita, směšný hnidopich.
A přitom ta jeho neotřesitelná megalomansky sebestředná nabobská nadutost!
Ano, jen v ubohosti a malosti tkví jeho velikost!

DNES IMRVÉRE V CUKRÁRNĚ

Mám takový nepříjemný a neutuchající dojem,
že zeměkoule v poslední době
rapidně a markantně zvětšuje svůj objem.
Že se mi cesty zdejší
náhle zdají nějak mnohem delší.
Ačkoliv i dříve byla do kulata,
teď mi připadá vysloveně boubelatá.
Sice v pase nikdy štíhlá nebyla,
ale teď jako by se v něm ještě o pár tisíc kilometrů spravila.
Kdysi šikovná na tanec a naveskrze všežravec,
dnes vysedává imrvére v cukrárně.
A přitom existuje tolik zaručných diet a triků na hubnutí,
jenže ona tvrdí, že nic nepomůže tam,
kde přírodě velí sklony, kde zuří geny - s prominutím - ke kynutí.
A že kvůli nohám hubeňourů,
kteří kolem nich tím více běhat musí,
se ti lépe vyvinutí
rozhodně nechystají k vyhynutí.

JAK SE TO VEZME

Je napsat báseň opravdu tak těžké?
Inu, jak se to vezme.
Většinou jako běžně,
ale někdy,
když se to všecko tak nějak šťastně sejde,
že to víc už ani nejde,
a než to člověka zase v mžiku přejde,
vychrlí ji na jedno posezení.
A ihned v dokonalém literárním provedení.
Až se sám lekne,
kam se podělo to slavné a ukrutné o každé slovíčko
hloubavé a trýznivé a filigránské zápolení.
A taky to rafinovaně zprofanované
zbytečné mrhání srdcem na dlani,
když zřejmě vůbec neprahne
po vlastních živoucích tkání
nimravém, sedmibolestném,
ba přímo sebevražedném pitvání.
Neboť, uznejte,
co je to za básnické vyznání,
když se obejde bez hejna vsuvek,
fůry škrtů, mraků šipek
a lánů přepisování?
A pod dolním okrajem
ještě papíru několikerého nastavování?

JENOM SAMÉ VTEŘINKY

Dostala jsem náramné náramkové hodinky,
pouze samé vteřinky.
A to je tedy nějakého tikání!
Jenomže i kdyby se potrhaly,
tak tak, to sotva ochotné a slyšitelné přitakání,
ze sebe dosud snad ještě nikdy nevydaly.
Asi ho vůbec neznají.
Ani ze záruční opravy.
Proto mě jako nejhorší počasí teď pronásledují časy,
které se mnou v ničem,
zejména však v čase,
nesouhlasí,
jelikož ten bývá u nás měřen
jenom počítání celých do dvanácti
naučenými života hodinami!
Takže jestli potom nejsou lepší ty staré,
ty už trochu omrzelé, ty už naprosto de mode,
ty už veskrze archaické,
ty jako poušť Gobi, kam vítr, tam písek
přesýpací.

STAČÍ SI OBLÉKNOUT SVETR NARUBY

Jak snadné je vzít neštěstí u huby!
Stačí si ráno svetr obléknout naruby.
Tak proti pechu švy navrch vyzbrojen od boků až po zuby,
člověk osudu tu jeho srdcem,
jemuž se jen bez ustání strachovat přísluší,
na všechny bubny světa
s radostí zabuší.

LISTÍ SUŠE ŠELESTÍCÍ

Už zase v parcích po trávnících
i po dlažbě na chodnících
pohrabuje vítr listí suše šelestící
jist si,
že město pro zimy sněhobílou nikdo jiný lépe nepočistí.
Jenže tomu chlubivému podfukáři je zjevně fuk,
že pro mě je taky jenom vzduch,
třebaže mě každou chvíli
pořádně prožene po ulici
za čepicí
z mé hlavy pod kola aut
kolem nebezpečně spěchajících
se nečekaně mrštně vrhající.

ABY BYLO NA BÍLO

Sněží, jako by se ani nechumelilo.
Jen aby nás přesto za flígrem trochu studilo.
Nebo aby na cestě sněhu tak akorát přibylo,
aby se nám lépe chodilo,
ale taky, aby si o to více chodců nohu zlomilo.
A aby bylo na bílo,
i to, co dosud nebylo.
A aby to, co tu ještě nikdy nebylo,
se přesto ještě zvětšilo,
kdežto to, co nechceme, aby nás strašilo,
aby se aspoň na chviličku, aspoň do března ztratilo.

POUZE PRO TUHLE ROLI

Na laciné děvky našminkoval a nahastrošil podzim stromy
okolo silnic, v lesích i v parcích mezi domy,
jako by tak dlouho rostly pouze pro tuhle roli.
A pro ten samý pocit jako vloni,
že si svým bláznovským ustrojením, svými cikánskými svršky
musejí ze sebe i lidí šašky tropit,
jen aby si taky mohly v jednom karé s časem
párkrát aspoň na místě poposkočit,
až zase začnou po candrbálech a maškarádách nám v patách chodit,
přestože jim od věčného postávání
nikdy nezadaných
už notně zdřevěněly nohy.

CO HRDLO RÁČÍ

Ještě pořád spoléhám na budoucnost,
že teprv bude.
A že jí tím proto ani do budoucna teprv neubude.
Jistě, v minulosti to měla snazší.
Ale teď zase bude mít šichtu kratší.
A tvář mladší, hladší.
A jak s přítomností, o kterou tu krůček po krůčku,
byť botami sedmimílovými, i když tlačí,
přece ponejvíce kráčí?
Z ruky do huby, co hrdlo ráčí!

TĚTIVY DEŠTĚ

Dnes prostředním prstem napíná vítr tětivy deště,
rukou neúnavnou znovu a ještě a ještě,
ať se vyprší až do úplného neště.
A pak v písničce hrané na povadlá ústa
zestárlého žalmisty pěvce,
který však svůj slavný part zazpívat doposud skvěle umí,
stiskem palce znenáhla ztlumí
tremolo mollové struny.

KDYBY TO SNAD NESTAČILO

Kdykoliv mně nějaký splašený kosák přeběhne přes cestu,
než se z toho otřesu otřesu, celá až do základu se zatřesu.
A i když se nikdy nikdo nedívá,
a i když po svědcích nejsem vůbec dychtivá,
stejně vždycky světu předvedu,
jak perfektně to dovedu.
A k tomu taky hned (úplně mimoděk) přidám větu do větru:
ještěže u nás na osud jaktěživo
platívalo disciplinované planetární oběživo.
A kdyby to snad nestačilo?
Tak mě z každé bryndy,
tak mě z každé šlamastyky
svým hrozivě našpicovaným drápem určitě brzy vyseká
naší ulice obávaná to poběhlice,
občasným občanským jménem Lízlá Líza z Prahy
alias Zkrvená hraběna.
A jak to, že právě dneska ke mně nijak nespěchá?
Čertví, pod kterým keřem se asi zase zasekla
do něčeho výtečného od masa.
A já ta šílená jatka,
ten příšerný masakr,
naštěstí jenom pro nás obě,
opět propásla.

KOČKA MYŠMÁŠ MÁ UŽ ZASE MYŠ

Usnul svět a usnul i Večerníček,
čímž pádem se dostavil momentíček,
kdy kočka Myšmáš vyráží ze dveří ven do ulice
za svým jasně stanoveným cílem.
Že by za město s kámoškami na výlet?
Ne, kočka Myšmáš jde opět k popelnicím krvelačně zabíjet!
A ráno se vrátí domů zase coby čerstvý zločinec
kategorie lilium nevinné,
co se ke všemu přiznává, a nikterak stydlivě,
důkazy, jež i pouze slovy popsat je strašlivé.
Jenže naše liknavá justice
a soudní spravedlnost scestná
ani tak otrlého masového vraha
stejně nikdy nijak nepotrestá,
a to prý proto, že obětí je - slyš - jenom myš!
Totiž myš! Ale co když...
Protože, ostatně,...co ty víš?

ABY HŘÁLO, ALE NEPÁLILO

Vzpírej se, jak ti libo,
avšak kdyby se ti přesto naznat poštěstilo,
že moje samozvaná náruč,
kam jsi vždycky zrána jen ty sama zvána
a kde navečer pouze tys ta vždycky zvaná,
je tvoje dobré bydlo,
jenom pro tebe měkce vystlané
mými nevelkými vnadami
a mých teplých svetrů plandavými rukávy,
aby tě do boků netlačilo,
aby tě hřálo, ale nepálilo,
a abys pokaždé pocítila,
kolik právě tam zrovna tobě uhodilo,
když v kuchyni na hodinách či venku za oknem s rachotem udeřilo,
až tě to ohromilo,
až ti to leknutím, ty potvůrko, chlupy na pěšinku rozhodilo,
a v duši i v kostech zachrastilo,
když se potom zase ticho vůkol rozhostilo...

PRO OZDOBU SVĚTA

Co tím míníš, macku líný,
je den bílý a ty se hrneš do peřiny?
Jak to, že už zase podřimuješ?
A když tě nechám
do vteřiny tvrdě usneš?
K čemu tě vlastně chovám,
zpropadený zahaleči,
když tě ke kloudné práci beztak nikdy nevychovám?
Ale kdybys mě aspoň tím svým triviálním mňau
přestal provokovat,
tím svým přidrzlým a ignorantským
žral bych, ale před myškou se celý až na ocas pod schod schovám,
neboť ke sladké nečinnosti jsem byl v sedmém nebi vyhotoven
a tady na zemi u doktora,
a jen si přiznej, že pouze tvojí vinou,
už dvakrát - ke své mravní zkáze - naočkován.
Proto jsem teď dobrý leda tak pro ozdobu.
Pro ozdobu světa.
Jakou ty, ovšem kdybys na to moji top sexy vizáž měla,
bys být taky chtěla.

PROTO TEN KÁMEN

Jestli, špačíčku, dovolíš...,
já jen, že nerada poslouchám cizí hovory.
Ale pochop, jinak nejsi k zastavení,
proto ten kámen,
proto ruším tohle rozvláčné a přepísknuté
kabaretní představení.
Totiž už mi z toho tvého ostrovtipu brní hlava.
A stejně si na všecko důležité musím odpovědět jenom sama.

Jak ti si umějí křiknout o ticho!

Páni,
jak ti se smějí na svět rozkřiknout!
Jak ti si umějí křiknout o ticho!
A kolika očima si ho pak mohou prohlížet,
aťsi většinou jenom přes mříže,
kdykoliv ocas jako mávnutím kouzelné peroutky
zhurta a přepyšně nadurdí
do výše i do šíře
i tvaru a barev duhou vyšívaného
javánského vějíře.
Až mě zrak i sluch přecházejí,
když ty oči kolem mě přecházejí
jako pávi pánovitě a mámivě křičící ze zahrady.

JEŽKOVY VOČI

Ne každý ježek Jaroslav na svět špatně vidí.
Jenomže mně se na každém ježkovi líbí
právě ty jeho jakoby nic na světě špatného nevidoucí oči.
Mně se ze všech očí, co se za mnou točí,
zamlouvají jen ty ježkovy šibalské, korálkové, smolně černé voči.

CO TĚ NEMÁ!

Rybičko z osudí vody vytažená,
co tě nemá,
že jsi němá!
Což to není křivda i obžaloba nepřeslechnutelně vyslovená,
být pro jednoho tlouště za pysk na háček nabodena
a z vlastního pokojného domu
rovnou k popravčímu špalku přivlečena?
Ale ať jsi byla jen namátkou
nějakým pytlačícím otrapou ulovena
či Božím losem zákonitě vyvolená,
nyní budeš na náš stůl ve vyhřátých mísách položena,
a chuti vybíravých hodovníků předložena
porůznu upravená,
tak kupříkladu s voňavým kořením do rozsypa uvařená
nebo do křupava upečená a citrónem a petrželkou přizdobená,
ale nejraději ve strouhance na oleji z obou stran
krásně stejnoměrně do zlatova usmažená.

NA POLI SOTVA ÚRODY ZBAVENÉM

Zkusmý proužek kouře,
záblesk a třesk
a ani kvůli tomu nemusí stodola shořet.
Na poli sotva úrody zbaveném
už jenom s větrem o závod
mráčky podzimu sejeme.
Nad pokrčenými koleny shrbeni
zase cosi sázíme
do řádků pevně a úhledně
na zem kladených.
A večer potěšeni i zmoženi tou pozdní setbou
a střelhbitou sklizní
se ještě jednou sehneme
ohřát si zábnoucí ruce
o bříška zajíčků,
co to chytli,
co to od nás koupili do hlavy.

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Má-li dojít na placení a další
DV 98/2018: Jak upadnout a při tom se o zem neuhodit? a další
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 95/2018: Odmítl je jako zrcadlo a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Statečnost je chlebový štít na dveřích, Čeho zaseješ a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu
DV 102/2019: Teď mě jenom braň! a další
DV 101/2019: ***
DV 100/2019: Dnes imrvére v cukrárně a další