|
na další stranu
Zora Wildová
I MALIČKO NÁBOŽNĚ
Bože, nevěřím, že bys kdy byl.
Ale věřím, že jsi zbyl na tomto světě jediný,
s kým se ještě dá obyčejnou lidskou řečí rozumně promluvit.
Který nikdy nikomu neodsekneš, no bože, to je toho!
Nebo, dobře ti tak!
Nebo, co chceš, teď nemám čas!
Který s mušličkami dlaní za ušima pozorně,
a možná i maličko nábožně,
posloucháš
i naše zlostná umlknutí
i naše podezřelá přeřeknutí
i obavami nalomený hlas.
Ale i kdybychom se při tom posupném,
tisíckrát zapíraném a nikdy nepřiznaném vyptávání
na nic nezeptali,
ty odpověď vždycky dáš:
poslední odraz ozvěny
jako kámen zkoušení
po pavučinkovém vlákně
opatrně, znenáhla do nás spouštěný.
Než také on oněmí.
VYZRÁT NA VŠECKY
Aby šla švestka dobře od pecky,
ta pecka musí být ze švestky.
Která už hodně vyzrála.
Vyzrála na všecky.
A pak spadla jako švestka.
Totiž jako ze švestky.
A při tom se pořádně bouchla.
Bouchla se za všecky.
Takže se uhodila tak, až úplně zmodrala.
Aby nám, hnusným zlomyslníkům, tím sladčeji chutnala.
Načež snězena,
snězena celá, celá tedy až na tu pecku,
právě až na tu pecku
dokonale skonala.
MINIMALISTICKÝ CVOK
Dokud se nenajde ten jeden jediný přitlučený napevno,
nedosáhneme nikdy ničeho.
Každý jiný je pouze nekonečná titěrnost.
Trapná nicka, holá nuzota, vyzáblý asketa, nezábavný stoický filozof.
Bumbrlíčkovo chudáčkovské lamento.
Povstalecká výzva leda tak ke klesnutí hlasu za větou.
Minimalistický cvok. Tajtrlík, bez kterého by se to možná taky obešlo.
Ponížený služebník důležitý jak před dveřmi škrabátko na bláto.
Zamindrákovaný ješita, směšný hnidopich.
A přitom ta jeho neotřesitelná megalomansky sebestředná nabobská nadutost!
Ano, jen v ubohosti a malosti tkví jeho velikost!
DNES IMRVÉRE V CUKRÁRNĚ
Mám takový nepříjemný a neutuchající dojem,
že zeměkoule v poslední době
rapidně a markantně zvětšuje svůj objem.
Že se mi cesty zdejší
náhle zdají nějak mnohem delší.
Ačkoliv i dříve byla do kulata,
teď mi připadá vysloveně boubelatá.
Sice v pase nikdy štíhlá nebyla,
ale teď jako by se v něm ještě o pár tisíc kilometrů spravila.
Kdysi šikovná na tanec a naveskrze všežravec,
dnes vysedává imrvére v cukrárně.
A přitom existuje tolik zaručných diet a triků na hubnutí,
jenže ona tvrdí, že nic nepomůže tam,
kde přírodě velí sklony, kde zuří geny - s prominutím - ke kynutí.
A že kvůli nohám hubeňourů,
kteří kolem nich tím více běhat musí,
se ti lépe vyvinutí
rozhodně nechystají k vyhynutí.
JAK SE TO VEZME
Je napsat báseň opravdu tak těžké?
Inu, jak se to vezme.
Většinou jako běžně,
ale někdy,
když se to všecko tak nějak šťastně sejde,
že to víc už ani nejde,
a než to člověka zase v mžiku přejde,
vychrlí ji na jedno posezení.
A ihned v dokonalém literárním provedení.
Až se sám lekne,
kam se podělo to slavné a ukrutné o každé slovíčko
hloubavé a trýznivé a filigránské zápolení.
A taky to rafinovaně zprofanované
zbytečné mrhání srdcem na dlani,
když zřejmě vůbec neprahne
po vlastních živoucích tkání
nimravém, sedmibolestném,
ba přímo sebevražedném pitvání.
Neboť, uznejte,
co je to za básnické vyznání,
když se obejde bez hejna vsuvek,
fůry škrtů, mraků šipek
a lánů přepisování?
A pod dolním okrajem
ještě papíru několikerého nastavování?
JENOM SAMÉ VTEŘINKY
Dostala jsem náramné náramkové hodinky,
pouze samé vteřinky.
A to je tedy nějakého tikání!
Jenomže i kdyby se potrhaly,
tak tak, to sotva ochotné a slyšitelné přitakání,
ze sebe dosud snad ještě nikdy nevydaly.
Asi ho vůbec neznají.
Ani ze záruční opravy.
Proto mě jako nejhorší počasí teď pronásledují časy,
které se mnou v ničem,
zejména však v čase,
nesouhlasí,
jelikož ten bývá u nás měřen
jenom počítání celých do dvanácti
naučenými života hodinami!
Takže jestli potom nejsou lepší ty staré,
ty už trochu omrzelé, ty už naprosto de mode,
ty už veskrze archaické,
ty jako poušť Gobi, kam vítr, tam písek
přesýpací.
STAČÍ SI OBLÉKNOUT SVETR NARUBY
Jak snadné je vzít neštěstí u huby!
Stačí si ráno svetr obléknout naruby.
Tak proti pechu švy navrch vyzbrojen od boků až po zuby,
člověk osudu tu jeho srdcem,
jemuž se jen bez ustání strachovat přísluší,
na všechny bubny světa
s radostí zabuší.
LISTÍ SUŠE ŠELESTÍCÍ
Už zase v parcích po trávnících
i po dlažbě na chodnících
pohrabuje vítr listí suše šelestící
jist si,
že město pro zimy sněhobílou nikdo jiný lépe nepočistí.
Jenže tomu chlubivému podfukáři je zjevně fuk,
že pro mě je taky jenom vzduch,
třebaže mě každou chvíli
pořádně prožene po ulici
za čepicí
z mé hlavy pod kola aut
kolem nebezpečně spěchajících
se nečekaně mrštně vrhající.
ABY BYLO NA BÍLO
Sněží, jako by se ani nechumelilo.
Jen aby nás přesto za flígrem trochu studilo.
Nebo aby na cestě sněhu tak akorát přibylo,
aby se nám lépe chodilo,
ale taky, aby si o to více chodců nohu zlomilo.
A aby bylo na bílo,
i to, co dosud nebylo.
A aby to, co tu ještě nikdy nebylo,
se přesto ještě zvětšilo,
kdežto to, co nechceme, aby nás strašilo,
aby se aspoň na chviličku, aspoň do března ztratilo.
POUZE PRO TUHLE ROLI
Na laciné děvky našminkoval a nahastrošil podzim stromy
okolo silnic, v lesích i v parcích mezi domy,
jako by tak dlouho rostly pouze pro tuhle roli.
A pro ten samý pocit jako vloni,
že si svým bláznovským ustrojením, svými cikánskými svršky
musejí ze sebe i lidí šašky tropit,
jen aby si taky mohly v jednom karé s časem
párkrát aspoň na místě poposkočit,
až zase začnou po candrbálech a maškarádách nám v patách chodit,
přestože jim od věčného postávání
nikdy nezadaných
už notně zdřevěněly nohy.
CO HRDLO RÁČÍ
Ještě pořád spoléhám na budoucnost,
že teprv bude.
A že jí tím proto ani do budoucna teprv neubude.
Jistě, v minulosti to měla snazší.
Ale teď zase bude mít šichtu kratší.
A tvář mladší, hladší.
A jak s přítomností, o kterou tu krůček po krůčku,
byť botami sedmimílovými, i když tlačí,
přece ponejvíce kráčí?
Z ruky do huby, co hrdlo ráčí!
TĚTIVY DEŠTĚ
Dnes prostředním prstem napíná vítr tětivy deště,
rukou neúnavnou znovu a ještě a ještě,
ať se vyprší až do úplného neště.
A pak v písničce hrané na povadlá ústa
zestárlého žalmisty pěvce,
který však svůj slavný part zazpívat doposud skvěle umí,
stiskem palce znenáhla ztlumí
tremolo mollové struny.
KDYBY TO SNAD NESTAČILO
Kdykoliv mně nějaký splašený kosák přeběhne přes cestu,
než se z toho otřesu otřesu, celá až do základu se zatřesu.
A i když se nikdy nikdo nedívá,
a i když po svědcích nejsem vůbec dychtivá,
stejně vždycky světu předvedu,
jak perfektně to dovedu.
A k tomu taky hned (úplně mimoděk) přidám větu do větru:
ještěže u nás na osud jaktěživo
platívalo disciplinované planetární oběživo.
A kdyby to snad nestačilo?
Tak mě z každé bryndy,
tak mě z každé šlamastyky
svým hrozivě našpicovaným drápem určitě brzy vyseká
naší ulice obávaná to poběhlice,
občasným občanským jménem Lízlá Líza z Prahy
alias Zkrvená hraběna.
A jak to, že právě dneska ke mně nijak nespěchá?
Čertví, pod kterým keřem se asi zase zasekla
do něčeho výtečného od masa.
A já ta šílená jatka,
ten příšerný masakr,
naštěstí jenom pro nás obě,
opět propásla.
KOČKA MYŠMÁŠ MÁ UŽ ZASE MYŠ
Usnul svět a usnul i Večerníček,
čímž pádem se dostavil momentíček,
kdy kočka Myšmáš vyráží ze dveří ven do ulice
za svým jasně stanoveným cílem.
Že by za město s kámoškami na výlet?
Ne, kočka Myšmáš jde opět k popelnicím krvelačně zabíjet!
A ráno se vrátí domů zase coby čerstvý zločinec
kategorie lilium nevinné,
co se ke všemu přiznává, a nikterak stydlivě,
důkazy, jež i pouze slovy popsat je strašlivé.
Jenže naše liknavá justice
a soudní spravedlnost scestná
ani tak otrlého masového vraha
stejně nikdy nijak nepotrestá,
a to prý proto, že obětí je - slyš - jenom myš!
Totiž myš! Ale co když...
Protože, ostatně,...co ty víš?
ABY HŘÁLO, ALE NEPÁLILO
Vzpírej se, jak ti libo,
avšak kdyby se ti přesto naznat poštěstilo,
že moje samozvaná náruč,
kam jsi vždycky zrána jen ty sama zvána
a kde navečer pouze tys ta vždycky zvaná,
je tvoje dobré bydlo,
jenom pro tebe měkce vystlané
mými nevelkými vnadami
a mých teplých svetrů plandavými rukávy,
aby tě do boků netlačilo,
aby tě hřálo, ale nepálilo,
a abys pokaždé pocítila,
kolik právě tam zrovna tobě uhodilo,
když v kuchyni na hodinách či venku za oknem s rachotem udeřilo,
až tě to ohromilo,
až ti to leknutím, ty potvůrko, chlupy na pěšinku rozhodilo,
a v duši i v kostech zachrastilo,
když se potom zase ticho vůkol rozhostilo...
PRO OZDOBU SVĚTA
Co tím míníš, macku líný,
je den bílý a ty se hrneš do peřiny?
Jak to, že už zase podřimuješ?
A když tě nechám
do vteřiny tvrdě usneš?
K čemu tě vlastně chovám,
zpropadený zahaleči,
když tě ke kloudné práci beztak nikdy nevychovám?
Ale kdybys mě aspoň tím svým triviálním mňau
přestal provokovat,
tím svým přidrzlým a ignorantským
žral bych, ale před myškou se celý až na ocas pod schod schovám,
neboť ke sladké nečinnosti jsem byl v sedmém nebi vyhotoven
a tady na zemi u doktora,
a jen si přiznej, že pouze tvojí vinou,
už dvakrát - ke své mravní zkáze - naočkován.
Proto jsem teď dobrý leda tak pro ozdobu.
Pro ozdobu světa.
Jakou ty, ovšem kdybys na to moji top sexy vizáž měla,
bys být taky chtěla.
PROTO TEN KÁMEN
Jestli, špačíčku, dovolíš...,
já jen, že nerada poslouchám cizí hovory.
Ale pochop, jinak nejsi k zastavení,
proto ten kámen,
proto ruším tohle rozvláčné a přepísknuté
kabaretní představení.
Totiž už mi z toho tvého ostrovtipu brní hlava.
A stejně si na všecko důležité musím odpovědět jenom sama.
Jak ti si umějí křiknout o ticho!
Páni,
jak ti se smějí na svět rozkřiknout!
Jak ti si umějí křiknout o ticho!
A kolika očima si ho pak mohou prohlížet,
aťsi většinou jenom přes mříže,
kdykoliv ocas jako mávnutím kouzelné peroutky
zhurta a přepyšně nadurdí
do výše i do šíře
i tvaru a barev duhou vyšívaného
javánského vějíře.
Až mě zrak i sluch přecházejí,
když ty oči kolem mě přecházejí
jako pávi pánovitě a mámivě křičící ze zahrady.
JEŽKOVY VOČI
Ne každý ježek Jaroslav na svět špatně vidí.
Jenomže mně se na každém ježkovi líbí
právě ty jeho jakoby nic na světě špatného nevidoucí oči.
Mně se ze všech očí, co se za mnou točí,
zamlouvají jen ty ježkovy šibalské, korálkové, smolně černé voči.
CO TĚ NEMÁ!
Rybičko z osudí vody vytažená,
co tě nemá,
že jsi němá!
Což to není křivda i obžaloba nepřeslechnutelně vyslovená,
být pro jednoho tlouště za pysk na háček nabodena
a z vlastního pokojného domu
rovnou k popravčímu špalku přivlečena?
Ale ať jsi byla jen namátkou
nějakým pytlačícím otrapou ulovena
či Božím losem zákonitě vyvolená,
nyní budeš na náš stůl ve vyhřátých mísách položena,
a chuti vybíravých hodovníků předložena
porůznu upravená,
tak kupříkladu s voňavým kořením do rozsypa uvařená
nebo do křupava upečená a citrónem a petrželkou přizdobená,
ale nejraději ve strouhance na oleji z obou stran
krásně stejnoměrně do zlatova usmažená.
NA POLI SOTVA ÚRODY ZBAVENÉM
Zkusmý proužek kouře,
záblesk a třesk
a ani kvůli tomu nemusí stodola shořet.
Na poli sotva úrody zbaveném
už jenom s větrem o závod
mráčky podzimu sejeme.
Nad pokrčenými koleny shrbeni
zase cosi sázíme
do řádků pevně a úhledně
na zem kladených.
A večer potěšeni i zmoženi tou pozdní setbou
a střelhbitou sklizní
se ještě jednou sehneme
ohřát si zábnoucí ruce
o bříška zajíčků,
co to chytli,
co to od nás koupili do hlavy.
|
