na další stranu
Zora Wildová
NEJVYŠŠÍ KOČIČÍ VYZNAMENÁNÍ
Jenomže kočka umí i pohladit!
Poněvadž i kočka umí pohladit…
Umí celým svým tělem pohladit
člověka po dlani,
když mu dovolí,
aby si ji s prstů jemným přítlakem,
s chápavým hmatem sochaře,
s vytříbeným modelářským citem pro detaily,
s hlubokým porozuměním pro všechny její ladné a vábné tvary,
aby si ji celou od čílka hlavy až po koneček oháňky
něžně a potěšeně pohladil.
Když se jí po určitém zdráhání uráčí
a ona zas vláčným preciózním krokem baletky
do nejmocněji nasvíceného bodu scény plavně nakráčí,
když se po delší absenci opět přihlásí k prezenci,
když se dostaví a ruce nad sebou nastaví
svůj jako proutek ohebný vstřícně vytrčený hřbet,
jako půvabně vyklenutý můstek
ve starodávné venkovské krajině s idylickým potůčkem uprostřed,
svoje neodolatelně koketně nabídnutá záda v očekávání,
že se na ni, hodnou každé vlídné chvály,
snese vřelé,
jaké jen on dovede,
polaskání.
Té jeho velké horké tlapky
s dycinky ohleduplně schovanými drápky.
Od které jí ani pohlazení proti srsti
není náhle vůbec,
ach, jak to jí teď není ale vůbec proti srsti!
Pro to dráždivé, pro to kožíšek křížem krážem bouřlivě čechrající vyzvání
k lásky vzájemnému vyznání.
Ba i tehdy, když se mu,
oděná do módní šik ulíznuté sněhobílé róby
a přemožena slastným pocitem totálního emočního souznění,
otře bystře o nohy,
třebaže on má zrovna čisté
čistě černé kalhoty.
A když si pak ta duše němá,
ne však v hluchou proměněná,
musí, než se plným právem urazí,
vyslechnout výrazy
bez patřičné deminutivní jazykové úpravy,
hudrování tak podivně vybranými slovy,
co se jen pramalounko hodí
k nikterak vynucenému a nijak nucenému
legračně hýkavému emfatickému poděkování
za to odvěké nejvyšší kočičí vyznamenání
Chlupu přilepeného na dlani,
které si už tradičně udílí sám takto
ne nevýznamně vyznamenaný.
|
