na další stranu
Zora Wildová
IHNED SE POSLECHNU
Jak se tak už hodnou chvíli poslouchám, musím uznat, že můj vnitřní hlas má ale krásný hlas!
Kdykoliv ho zaslechnu, ihned se poslechnu!
Takovým se mu to do mě mluví! Takovým mi dokáže cokoliv,
a jak nepřeslechnutelně, a jak důrazně, a jak rozumně našeptat!
I když tuším, že mi chce zase jenom něco nakecat.
TAKOVÁ ČIPERNÁ KULIČKA
Samozřejmě vím, že se patří, že se sluší,
aby člověk jednou v životě vyplivl do prachu země místo sliny svoji duši.
Jen si nejsem jista, bude-li na to v ten okamžik dost ustrašená, bude-li na to zrovna dost maličká.
A jestli se z ní udělá taky taková živá, čiperná kulička,
jako když na vyprahlou cestu dopadne právě spuštěného deště první kapička.
JEN SE TRAPNĚ VYTÁČÍ
Lidské oko, pokud ho nic nepálí nebo netlačí,
tak se lehce a mrštně a zvídavě na všechny strany otáčí.
Ale jsou situace ne právě nejsnazší,
kdy ani výmluvy nestačí.
A to se pak to chudák očičko jenom všelijak trapně vytáčí.
ANI KDYŽ ROZSVÍTÍŠ LAMPU KRÁSNOU
Obávám se, že ani tisíc rozdmýchaných sluncí,
ani nakřápnutý atom,
ani když pod stropem rozsvítíš lampu velmi krásnou,
nebude stačit na to,
aby ještě někdy bylo mezi námi tak jako o této černočerné noci zcela jasno.
VYPÍNÁM
Když si tě chci dobře prohlédnout, no tak se na tebe pořádně podívám
co nejvíce rozzářenýma očima. Ovšem pak v zájmu šetření energií,
tou jsem totiž od doby, co účty platím já, nucená neplýtvat,
zrak včas vypínám. Nebo aspoň na stand by přepínám.
Ale to se už zase ten můj vnitřní o tě začíná nějak nebezpečně zajímat...
MŮJ VELKÝ KAFÁČ STOLNÍ
Jakýže mezi vámi vidím rozdíl?
Když on si to u mě už taky párkrát rozlil?
A taky aniž by se rozbil. A tím svojí každodenní opojnosti pro mě pozbyl.
On, můj velký kafáč stolní!
Kdežto ty leda tak nějaký kamarádíček mně jen na dolévání pouhé čisté vody sotva dobrý.
S TVÝM ZPĚVEM V UŠÍCH
Chceš vědět, jak se mi nejlépe usíná?
S tvým zpěvem v uších, když mi k sluchu doniká.
A odtud rovnou až do morku duše proniká!
A když jsem jen víčky na očích a stínem svých řas přikrytá.
A tak bych si přála i umírat.
DIVŽE SVĚT NEZBOŘÍ
Ticho před bouří poprvé zabouří, ledva ho něco pobouří. Ovšem to se potom kolikrát rozbouří, divže svět nezboří. Divže nesrazí hřebínek kdejakému vyššímu stromu, domu, pohoří.
I vlně na moři. Ano i na člověka se oboří. Když přeroste a když si to zaslouží.
Tak ho pěkně hlasitě okřikne, zpucuje, pokoří. Tak mu pak do uší naloží pár dělových náloží!
Ale to jen než se patřičně vybouří a než zase nastane takové ticho po bouři, jako bylo to před bouří.
LETEM MOTÝLA
Kdybych se nebála, že mě to bude stát zrak,
hodila bych po tobě naráz hned oběma očima.
Ale co když se propříště pak už nebudu mít na tebe čím podívat?
To si raději kamínků plné kapsy nasbírám, a až tě potkám, budu je za tebou posílat
vratkým a ostýchavým letem motýla.
|
