na další stranu
Jaroslav Holoubek
RÁNO JSEM ZAČAL PSÁT BÁSEŇ
Svérázný osud jako had mě učí
zatloukat hřebík do polena
Kohout oznamuje návrat dne
přicházím k ránu domů
Vítá mě skřípající gramofon
a v podnájmu tři učitelky
Malíř jim rozkládá báseň
o hracím automatu do všech fází pohybu
Nic se nezměnilo
animovaní statisté v hlavních rolích
ohřívají se u radiátoru vzpomínek
a házejí po sobě kostky ze stavebnice minulosti
Na co ty sochy čekají?
I když je život zapomnětlivý
pocit viny je připraven kdykoli je sevřít a dusit
přesvědčování od srdce k srdci všude plno úzkosti
jizvy se zavírají
Je to jako když se zvedá vítr
všichni se snaží žít
Jdou křížem krážem léty
ale jak organizovat život aby vyšla tajenka?
Věčnost a šťastná budoucnost -
jedna z chybných analogií lidstva
Jaké otázky mi budete klást na hranicích onoho světa?
O našem pokračování v jiných lidech?
O nedůvěře ke světlu
a tajných silách v německém kasinu?
Do jitra vřeští demokratické panoptikum
Kůň ve slaměném klobouku
si z kopyt olizuje dračí krev
A na tržišti permanentní čtení Klostermanne Klostermanne
verše se hrnou do prózy
Impresário na schodišti bez oken
vykřikuje něco z čarodějné knihy o předhistorické Číně
Jsem zvědav až to dopíšu
jestli se dozvím
co jsem se chtěl dozvědět
ÚSKOČNÁ VŠUDYPŘÍTOMNOST
Ve splátkovém kalendáři
čas na čerpání života
a od úterka turistický zájezd
do každodennosti sladkostí a kyselého zelí
Švábi na balkóně rejdí mezi rukopisy
přes přímku kružnice do srdce básně
Na počátku bylo slovo
Richard Strauss si povídá se Zarathustrou
a překřikují průvod Hare Krišna
Z ateliéru vyjíždí pomeranč
zase ses zpronevěřila svému Bohu
děvka až do morku kostí
s vytrženým zubem
nezletilá píča na kolečkových bruslích
jako když tančí slon
Ten čas si nasadil do hlavy
představy obchodního domu
a sen je skutečný
tančící červotoč už vzlétá z dlaně
stážistky v Design Communications
náš osud nezná mezí
a hnus se tváří neutrálně
Rozmražené krevety se plazí po greenu
olympijského výboru
opuštěný hráč vyhazuje do vzduchu
sevřená kolena
Levanduloví Evropané to berou jako
počátek bez konce
Všechno ztrácí svůj původní smysl
sperma velikým obloukem směřuje k smrti
plynoucí podsvětí se hřeje v centru velkoměsta
Utíkám pryč
dál k lesu k lesu dál
obojek sršňů kolem krku
TAK SNAD ABYCH UŽ ŠEL
Jako bych se vracel domů -
veverky v korunách stromů
a neveselé konce
chrchlání harmonik drnkátka a zvonce.
V oblouku nad neviditelnými městy
Židé vytahují anekdoty z vesty.
V citové poušti nasáklá houba
tančí před zrcadlem
v bělostném světle na zem spadlém.
Alchymistické recese, klonované texty,
s nahořklou příchutí virtuální lingvistiky,
půjčka za oplátku,
do úzkých očí herců vhání tiky.
Na zadním schodišti
se z černých teček probouzí pobitý límec města.
Kejklíř polyká kouli,
první ze sta
a ve všech ostatních
se točí leklá ryba
jako sázka.
Jedenkrát nenávist, jedenkrát láska.
Otevřená zahrada, draci a čerti jdou s námi,
volnost a ticho v duších biskupa a lámy.
A hloubka ještě hlubší
do radosti chudých,
před skokem výkřik
ze rtů rudých,
a věta za větou božího desatera,
nemám se čeho chytit,
jedna je pravá, ale která?
Faráři zpívají, mávají rukama a čarují,
vagabundi u brány parlamentu
tě před nimi varují.
Neohlížej se a neotáčej,
za ruku vedeš ještěrku a skříň,
není jich tady hodně a bude ještě míň.
Od narození běžíš, nezastavuj se,
jen se nezastav,
u žádných dveří, žádných bran.
Utečeš od svého utrpení,
od svých ran.
|
