na další stranu
Jaroslav Holoubek
DEN JAKO KAŽDÝ JINÝ
Nekonečný karneval,
celý život v postavení mimo hru.
Stačila nevhodná intonace
a nedostatečně zářivý úsměv
a loutky za tebou křičely
na státem placených cestách po Evropě,
a tys měl před sebou
stejnou bolestnou vyhlídku
jako tolik Čechů předtím i potom.
Utíkáš před planetární ozvěnou vnitřních hlasů,
které tě navádějí k šílenostem.
Nějaké hlasy předků, kteří ti to nestihli
za života všechno doříct.
Ten dlouhý skok se za zábradlím
mění ve smířlivý tanec,
laská se s duší v mundůru.
Bezdomovci levitují,
v zubech smích,
drolí slova o ukrajinských dělnících
zazděných v rodinném statku u zámku
a sní o družstevním bytě v pekle.
U vrat číhá nebezpečí stejnosti,
den jako každý jiný,
nikdo za nic nemůže.
Noční ptáci odnášejí balón do Němec,
kozy za plotem,
knihy řvou po náletu digitálních dat,
elegie pod břízami v Podlesí
se sypou z dětských rukávů.
Za zpěvu cirkulárky
tančí smrt,
na břehu života se koupe
s rozpuštěnými vlasy,
hledá si přítele,
asi,
říkají vnitřní hlasy.
Říkají vnitřní hlasy.
Tak nebrsni a pojď,
třeba se blýská na lepší časy.
Cosi mi říká,
abych tě měl rád,
až tady budem
zase ty a já.
A všechno bude jako dřív.
Asi.
|
