na další stranu
Jaroslav Holoubek
JEŠTĚ VÝŠ
Inspirováno stejnojmenným obrazem
Vladimíra Fortina na výstavě skupiny
Tolerance 14 ve výstavní síni Atrium
v Praze na Žižkově v lednu 2016
Ulice odpočívá za stadionem,
antény poskakují na střechách,
u dveří sirotčince
pohozená mince.
Před zahradou snů končí slavětiny.
Po vernisáži začala migrace závěsných obrazů
do kosteleckých bran
a život je hned jiný.
V tom minulém se motor šplhá na Žižkov,
za zdí karlínských kasáren
je slyšet píseň plná prasáren,
na konci svatodušních svátků
děti si balí svačinu do pionýrských šátků.
Na ministerstvu celou noc
svítí šedesátiwattová žárovka.
A dneska?
Na šlághamru mě čeká
velká postel z tmavého dřeva,
pod žebrovou klenbou zas usínání v českých peřinách.
Na stěně švarcvaldky,
v zahradě klíšťata a pohozený mobil.
Někde tady se zastavila ručička vah.
Skrz mříže vzpomínek prorůstá hloh.
Tak už na to nemysli, udělals, cos moh´.
Chtěl´s koupit ocelárnu v Třinci
a hotel v Podbabě,
tak na co čekáš?
Prodej se!
Nesedej smrti na hrábě.
Hvězdy jdou spát, blíží se den,
ach kolikrát jsem vzdychal v rukou žen.
A to se řekne komu,
že u azylových domů
jsem po letech zas viděl tvoji tvář?
Už nemám komu co říct,
zbořila se organizace slov.
U kontejneru na hromadě starých knih
hledám tvůj deník v jedné z nich.
Bezdomovec z Boží milosti,
sežral jsem šunku od kosti
a divočinou žalu
žene mě vztek a chlast a pláč.
A děvky na každém kroku
teď na začátku roku.
Tak neříkej, že novou cestu nehledám.
Zbrusu nový kokot
si na oltář budoucnosti dám.
Poodkrytá zrcadla v bestiáři příštích dnů
zejí prázdnotou,
ale je slyšet dech obrazů,
sólo na kytaru,
nota za notou.
Zkusím je pojmenovat.
Ve skříni moli sežrali všechno, co mohli,
usínáš na bedně jablek v batistovém županu
a v ruce držíš víno,
malá zastávka je pyšná na to, že jí projíždí pendolino,
na Kavčích horách lítá namydlený blesk
a v Novém Městě nedaleko Chlumce
před branou statku
nadhazuje rybář prut na velkého sumce.
Jenomže víš co?
Stůj radši na jedné noze.
Přijíždí karneval,
mám tě rád,
vezou mě na prvním voze.
V březnu se ještě vydám na svatojakubskou pouť
do Santiaga de Compostela,
cesta necesta,
máváš mi jako nevěsta,
nesou mě do kostela.
Králíci na rogalových křídlech
přistávají v trávě pod Petřínem
v tom životě už jiném.
Jak vysoko je nebe?
Ještě výš.
Praha 31. ledna 2016
|
