Jaroslav Holoubek

HLASY

Vane z útrob velkoměsta
pochoduje cesta
troubí marš
Vítěz krájí koláč dějin
válka žárlí převléká se
Neslyším tě co mi říkáš
s useknutou paží v hlase
Kateřino?

Pokoj z výšin domu na bok sedá si
pokoj nedá si
za trnoží přešlapuje menuet
V chybějícím okamžiku
slovo vzlétá letí otáčí se
slabikám se chvějí hroty
infantilní doba vyzouvá si boty
postmoderna pase kozy u bran středověku

Učitelka z jednotřídky hraje b-moll
na klávesách pokladny obchodního domu
nakřáplý zpěv ideálů v metaforách paměti
už brzy k nám natažené pasti doletí

V bezzubých ústech zůstal jazyk
a přesto je to nevyslovitelné
Možná že dokážu někoho přimět k řeči
Jsem tu jen přechodně
napsal jsem to Kateřině
jako ódu na tenhle vyhrnutý svět
kde končí porodnice a začíná hřbitov květ

Ležíš tu přede mnou otevřená jako láhev
Přijeli popeláři
a opatrně vyskakují
jen abys přežila

NAŠI PŘÍBUZNÍ

Cílem literatury je vzbuzovat jisté velmi hodnotné duševní stavy. Těch nejlépe dociluje, jak tvrdí Rupert Brooke, poezie mnohem častěji než próza. Nechci Brookeovi brát iluze, ale mám s literaturou zkušenosti jiné, zejména v souvislosti s příbuzenstvem. Předně se v našem rodě nikdy příliš nečetlo, snad až na výjimky. Vůbec už ne poezie. A nebýt toho, že se mi to někdy v mládí tak trochu v hlavě pomotalo a místo řádků dlouhých ze mě vypadávaly kratší, asi by se příbuzní k poezii nikdy nedostali. Vlastně kdybych nezačal psát, ani bychom se téměř příbuzensky nestýkali.
Někdy by to bývalo bylo lepší, protože už ve druhém, třetím a dalších kolenech vyrůstaly neteře a sestřenice k pohledání, což mi klidu nedodalo. Byl jsem vychován v úctě k příbuzným a někteří ji ode mne dodnes požívají. S některými jsme se přestali respektovat už záhy, v dobách, kdy jsem začal brát rozum a oni jej stejnou měrou pozbývali.
Obdivoval jsem maminku s jakou vehemencí se dožadovala slyšení u nejvzdálenějších tetiček a prastrýců a naopak jsem zíral, když nám všichni návštěvu opláceli. A dodnes si připadám, že žiju v několikadílném románu, jejž autor zalidnil figurkami kvůli vyššímu honoráři. Ve svém výčtu našich příbuzných se omezím na citový výběr. Znamená to, že moulové a lidé nezmrzačení se v něm nenajdou. Tahle větička budiž vysvětlením pro jednu tetu z Řep, jíž se patrně zdá, že jí věnuji ve fejetonech málo pozornosti.
Neustále si ji představuji, jak schází z Bílé Hory dolů k Prašné bráně jako nevěsta a z košíčku plného pivoňkových květů krmí vlčáka Aula. Ten se pak prokouše do tajných sejfů pod státní bankou a nakonec spočine v náručí u dálnopisu tamtéž.
Miloval jsem dopisy strýce Toníka ze Žižkova posílané do Nové Vsi mému dědovi Antonínovi, jež začínaly oslovením: "Milý tatínku!" Byl to muž, který mě naučil kouřit a vzít za práci. Sám za ni brával, až všechno kolem praskalo. Kromě zdí, kůlen a vzpomínek po obou mužích zbyly housle a knoflíková harmonika od firmy Hlaváček z Loun. Měchy už ucházejí, jako by jimi unikal dech babičky Švadlenkové. Svými bezzubými dásněmi mi předžvykovala bramborové knedlíky a v těch chvílích jsem ještě netušil, že její syn se stane za pár let mým poručníkem. Až mi umře tatínek.
Kožené opratě, jimiž poháněl voly, strýci Jendovi pomáhaly s mou výchovou problémového a těžce zvládnutelného dítěte. Dlouho jsem nedokázal pochopit, proč se musíme kamarádit s lidmi z příbuzenstva a nikoliv s kým chceme. S jinými podle svého gusta.
Jednou jsem dospěl k hrůznému zjištění, že jsme vlastně příbuzní každý s každým. Téměř. Škoda, že jsme tak schizofrenní a neuznáváme jednotu duše a těla po smrti. Chodíme mezi hroby prapředků a jejich duše hledáme mezi hvězdami.
S několika přáteli jsme si bádali ve stromech života našich rodů a ejhle: Vojtaš měl Tobiškovou, Linhart Haldovou, Bydžovská Vacka, Valáškovi se zahnízdili u Vondrušků, Mrázovi u Schovánků a určitě někdo od Fialů má za prastrýce osmdesátiletého Pia Heintze z Litoměřic.
A tak nebýt toho, že naši příbuzní jsou lidé závistiví a nepřející, dalo by se s nimi docela dobře vyjít. Jenomže - a v tom je kámen úrazu - nemůžete před nimi nic říct, natož napsat. Jsou vášnivými milovníky drbů. Určitě bych se stal šéfredaktorem listu paní a dívek našeho rodu, kdyby vycházel. Kolikrát vzejde z docela obyčejné nudné návštěvy tolik řečí, že by se jimi dalo dláždit v ráji hluchoněmých.
Abych se vrátil k intelektuálnímu motivu našeho povídání: nebylo jeho cílem přesvědčit tetu z Řep o pravdivosti Brookeova tvrzení, nýbrž ji znovu ubezpečit, že postavy v mých fejetonech jsou smyšlené a podobnosti čistě náhodné. Někdy.

Ostatní tvorba Jaroslava Holoubka publikovaná v Divokém víně:
DV 82/2016: Ještě výš
DV 81/2016: Amen
DV 80/2015: Strach
DV 79/2015: Průhled pamětí berlínské noci
DV 78/2015: Vznik básně s lehkou kompresí
DV 76/2015: Paměť budoucnosti
DV 75/2015: Desatero přikázání a další
DV 74/2014: Dvě fotografie
DV 73/2014: Tenkrát a další
DV 72/2014: Uvnitř světa i mimo něj
DV 71/2014: Hlavní město Praha
DV 70/2014: Harrachovská slova a tóny a další
DV 69/2014: Dopisy od anděla smrti a další
DV 68/2013: Ráno jsem začal psát báseň a další
DV 67/2013: Fialový úsměv
DV 66/2013: Rozhovor na pobřeží
DV 65/2013: Milostný deník a další
DV 64/2013: Zamčený klavír
DV 63/2013: Veselý hřbitov
DV 62/2012: Martinská neděle v Malé Úpě
DV 61/2012: Čekání
DV 60/2012: Letní bouře
DV 59/2012: Na co si teď budem hrát?
DV 58/2012: Pod Mariinou vyhlídkou
DV 57/2012: Noha za krkrem
DV 55/2011: Cesta vlakem
DV 53/2011: Letecký den na Hlavním nádraží
DV 52/2011: Nedávno
DV 51/2011: Den jako každý jiný
DV 50/2010: Kejna a Ron
DV 49/2010: Vernisáž
DV 48/2010: Pekaři a kominíci
DV 47/2010: Nebezpečná rychlost (Salieri), Tanec židlí
DV 46/2010: Velké nedorozumění
DV 45/2010: Zbyteční lidé
DV 44/2009: Never more, Od jablka k ohryzku - Beatles a další
DV 43/2009: Láska v letním kině, H.E.S.S.
DV 40/2009: Sněhový tanec, Příběh obrazu
DV 39/2009: Nedokončený rozhovor
DV 36/2008: Jak jsem se neoženil s cizinkou
DV 35/2008: Odpoledne na konci týdne
DV 28/2007: Hra na schovávanou, UŽ LETÍ PTÁK
DV 27/2007: Všude kolem, ale tady ne, Už letí pták
DV 26/2007: Orgasmus a sen o rodinném domku a další
DV 18/2005: V zámeckém parku, (V krajinách nejhlubšího prázdna…)
DV 18/2005: Doživotní pes
DV 16/2005: Věřin prs, V páté minutě filmu
DV 16/2005: Sezóna hlemýžďů, Ňadra v dějepisu a další
DV 15/2005: (Kukačky se smějí vinařům…), (Slyšíš poslední tón…) a další
DV 15/2005: Ztratili jsme hlavu, Cestou: nějaké město a další
DV 13/2004: Psí hřbitov
DV 13/2004: Adventní menu, Ta třetí a další
DV 12/2004: Její sen, Tráva a další
DV 12/2004: Hříbě v náušnici
DV 11/2004: Tancovačka, Nehoda
DV 11/2004: Záludné otázky, Jarní povodně a další