na další stranu
Oldřich Damborský
Co jsem
Jsem pytlák svobody,
jsem notorický abstinent,
jsem přepřahač těch, co mají psí závody,
vždy mne dostane lásky sentiment.
Jsem nevinný vinař,
jsem přítel neviditelných rýmů,
nedívám se, jak rychle se trhá kalendář,
jsem ten, kdo dá život révům.
Jsem půjčka za oplátku přátelství,
jsem zpěvák,co nejraději zpívá v davu,
jsem ten, co neprozradí žen
tajemství,
jsem ten, kdo hledá skromnost u per pávů.
Jsem co jsem, házím kopretinou
do vázy a v přírodě nacházím klid,
vzývám hvězdy nad planinou
a v sobě k ženě cit.
K vrcholu podzimu I
Stoupal jsem k vrcholu podzimu,
já, který hledám soucit v přírodě
a nalézám ho v zelené harmonii lesa.
Procházel jsem rezivějícími vinicemi,
které odevzdaně odevzdaly
svá ňadra bobulí
jemným rukám vinařů.
Stříbrná stébla
mi hrála nostalgickou písničku větru,
zakníkal krahujec
a jeho stín se míhal po nahých pažích stromů.
Spočinul jsem na nejvyšším místě
smaragdového lesa,
za sebou lásku vesnici rodící.
Hej, Podzime,
stejně uniknu
tvým smuténkám
a vyklenu nad tvými mlhami
duhu
z veselých hořkosladkých písniček
cimbálů
a sametového slova přátel...
K vrcholu podzimu II
Stoupal jsem k vrcholu podzimu,
zrezivělými vinicemi,
rozblácenými poli,
první mráz rozdal bílou peřinu,
lesem se mihl stín pod krahujcem
a léto dokulhalo k řece Léthé
o jinovatkové slepecké holi.
Spočinul jsem mezi borovicemi
a dal si hlt větru
a ukrojil bochník mraků.
Pytlácká závrať svobody nabyla ceny
a já v zeleném svetru
pozdravoval do dáli horu Pálavu,
Ženu, co podobá se andělům
s bílými křídly skal
a zelenýma očima ptáků...
Podzimní sonet
Letní mámivé lásky mají zase na kahánku
pryč jsou dívčí plavky vykrojené do boků,
září otevřelo začínající rezivějící stránku
a vítr hrál na flétny stébel strnišť k útoku.
A svolává ostrá vojska chladných rán
zahalená v bílém pancíři mlh,
svatý Václav projel jednou z bukových bran
a vinná réva splácí svůj půlroční dluh.
Dluží vinaři sladkou oblost bobulí,
jak milenka se k jeho rukám přitulí,
a on stříhá ji něžně v táhlých kopcích.
Bože, dej ,ať jsem stejně zatvrzelý jako on,
s železnou trpělivostí, co vykoval Hefaiston,
ať tebe, Révo, opatruji i po těch rocích.
Lví hříva
V srpnu je vinohrad jako hříva van Beethovena
a jeho oči se zakalují do modré,
zpovzdálí se na to dívá Pálava, ležící žena,
a vinař se rve s tím obrem.
Ale už ho zkrotil každodenní prací
a v září mu nabídne příměří,
lásko, nad tvou hlavou krouží ptáci,
ač bohatý, je chudý, kdo na lásku nevěří.
V říjnu zvlhnou jeho oči a vydají to nejlepší,
nač přemýšlet kam jdeme, kdo jsme a co bude zítra,
vždy Ona vinaře ve své náruči zkonejší
a s mladým vínem on prozpívá pod kvelbem jitra.
Pouť ke kostelíku svaté Anny
Obilná pole byla na ježka ostříhána
pýr se pne ke kmínkům,
horkou hlavu léta nemá svatá Anna
na červencové lásky neuděláš ani zmínku.
Jdou s pokorou poutníci ke kostelíku svaté Anny,
já se modlím ke kříži ve vinohradech,
už cítím v kostech, jak krouží nad orvanými poli vrány,
ale ty vzýváš jaro, láska je hluboký nádech.
Den se pomalu zkracuje jako utržený ještěrčí ocásek,
remízky se pohupují v chladném vánku,
jsi daleko a přece blízko, mám k tobě tisíc otázek
a ty jedinou odpověď: Mám tě ráda, bělásku.
Ráno 21.srpna 1968
Hodinu po psu a vlku
uslyšela Frantina zprávu v rozhlase,
to už diamanty hvězd zhasínaly.
Zatřásla spící sousedkou Josefkou
s naléhavými slovy:
"Vstávej, jsme okupovaní, jsou tady tanky!!!
Pusť si rozhlas po drátě!!!"
Rozespalá sousedka jen špitla
jako když tíkne pták
v koruně stoletého dubu:
"A co na to Rusové?"
Ve víru závrati (po poslechu brazilské skupiny Noi)
Bubny rozviřují tenké paličky
jako stébla rozviřuje vítr,
magická muzika ke hvězdám míří,
krásné ženy oděny jen pavími pery
a svou kakaovou pletí tančí
jakoby je od podia ďábel vytrh.
Bubny víří, bubny víří, bubny víří
a zpěvák vykřikuje sametová slova,
vše se zrychluje, závrať na dosah,
chyťte se Měsícem pábitelé.
Schůzka s Mefistem a Archandělem.
Vinobraní
Jen přitáhněte ten šroub složenek
na presu živobytí,
já budu vzývat kopretiny oddenek
a smát se v krupobití.
Jen přitáhněte ten šroub daní
na presu usměvavého rozpočtu,
já stejně Ji budu hladit plyšovou dlaní
a jediný k ní budu do počtu.
Jen přitáhněte ten šroub klábosení,
co platí daňoví poplatníci,
já radovat se budu z klidného osení
a hladit její alabastrovou líci.
|
