na další stranu
Oldřich Damborský
Dvě loďky
Křídla vran odletěla někam k severské úžině,
pampelišky se rozzářily na březích Trkmanky,
vyzvedáváš Dandu v pohodové družině
a na svačinu mu dáváš jablko a dalamánky.
Dvakrát přilétly vlaštovky pod náš krov
a dvakrát naučily pokus - omyl, mladé létat,
nějak málo mi říkáš milých slov,
i když já chci tvé vlasy v prstýnky splétat.
Ale znám tě dobře jako před domem vinohrad,
vím, že dobrý čin je pro tebe víc než slovo,
ani já neříkám stále, že tě mám moc rád,
jako dvě loďky naše mysli vedle sebe plavou.
Film pro pamětníky
V hloubce duše
výšina křišťálové věže větru,
kulisy jív a mimové podbělu,
režisér Čas navádí
švenkující kameru horizontu,
aby zabrala zádumčivý Soumrak.
Bílé primabaleríny chmýří pampelišek
se roztančily po zeleném jevišti
louky.
Orchestr blesků
rozezněl činely hromů.
Na plac s věncem pampelišek
kolem hlavy
vešla hlavní postava
- Vesna...
Vlasy Bereniky
Máš vlasy Bereniky rozhozené na polštáři,
tvá ústa chutnají jako plané fíky,
tvých očí, detektoru lži, se bojí všichni lháři.
V bílém sněhu pelesti mrznou všechny vytáčky,
nalejme si čistého vína, z koštýře lásky,
hladím tě po milování, tvé vlasy jako ještěří ocásky
nebo jako v lánu něhy obilné klásky.
Možná je to poslední klesání a stoupání,
Čas je jediné, co nemůžeme držet v pěsti,
jak šťástný je milenec v milostném zoufání,
když rozkoš se rovná mechové plsti.
Opravdoví přátelé
Ubývá přátel,
co jsou jako mech i křemen,
andělé bez křídel,
co nabídnou mouku a ne řemen.
Ubývá přátel,
stávají se z nich tvrdí podnikatelé,
nápady kolovaly jasné,
když bránili tě vlastním tělem.
Však je třeba hledat
diamant mezi slínem
a mech ve skále slyšíš jako srdce tepat,
s nimi vyrazíš trable
plyšovým klínem...
Zlaté vlasy pšenice
Zlaté vlasy pšenice
útlý pas révů,
vtrhla si do mého života
jako vichřice,
vzdal jsem se tvým pažím
jako farář kléru.
Nad tvou hlavou
vybledlá svatozář,
tvé oči v modři plavou,
viděl jsem anděla
bez křídel a s malými růžky,
místo hříšných jablek
nabídla jsi mi hrušky...
Stráž
Smyčce vlasů kavylu potahují po houslích větru,
hořkosladká písnička,
obloha v bílých šatech mraků se producíruje
po podiu horizontu,
klátivé topoly měří takty metronomu,
teď zaskřehotaly vrány svou kulturní vložku
a ty s hlasem poštolky
kroužíš nad mým srdcem a pírka se ve větru čeří,
slabost jsi proměnila v sílu jako to dělají outsideři.
Natáhl jsem ruku a tvá něha
přistála na mých pažích,
jsi mou dobyvatelkou i stráží....
Dary (čtyřverší)
Láska je největší z darů
spolu táhneme tu svou káru,
trochu zpupní, trochu blažení,
spásu jsem našel v básnění...
***
Tvůj smích měl sto tisíc rarášků,
ženo s křídly potulných vran,
chtěl jsem dát na srdce vyhlášku,
že žádná nesmí vstoupit do jeho bran.
A přece jsi na mne poslala kohortu
stříbrných vojáků výmluvných pohledů,
probudil mne zpěv ranních kohoutů
a objímala mne tvá paže v prvním sledu.
Mámivé hvězdy tvých smaragdových očí
se dívaly zpod přimhouřených řas jitra,
jen bůh ví, kdo první do řeky lásky vkročil,
či to byla jen palčivé touhy ostrá výzva.
|
