na další stranu
Oldřich Damborský
MÍT A NEMÍT (NĚKOHO RÁD)
Pocta E. Hemingwayovi
Někdy je člověk ostrov ztracený
kašle na přátele rodinu a na ženy
alkoholem si léčí svoje bolístky
a pak usne opilý na zeleni u lísky
Nemít rád ho vyřazuje z kruhu
i když by měl rád svou soukromou duhu
a jestli někoho měl rád ženu krajinu
pak byl v osrdí plyšové lásky zajmut
Vím je to to známé staré klišé
v davu tiše zpívající duši ženy slyšet
a pak s ní projít alejí štíhlých topolů
cestou zaprášenou a držet pospolu
A barakudy trablů spolu chytat
mít schovanou skleněnku pro každý případ
ve svém náručí její moře vlasů skrýt
stařec Čas vy dva a vědět že to tak má být
HLEDÁNÍ ROVNOVÁHY
Stále hledám ten kámen mudrců
no spíš kámen klidu a harmonie
kdy můj rozum a srdce v rovnováze žije
hledal jsem v letním obilí i u srnců
hledal jsem v bibli i u zlatého Buddhy
a čekal uvolňující nirvánu i bílé sudby
Hledal jsem v mramorových sochách
i v černobílých filmech Charlieho Chaplina
však nevymyslel jsem nic lepšího než lásku v notách
lásku co ve dne ve mně zpívá a večer se mnou usíná...
HLEDÁNÍ BEZE JMÉNA
Ač se můj věk kloní k šedesátému létu
stále nevím o co kráčí tomuto světu
Snad mu jde o peníze za které si koupí ferrari
snad mu jde o post velkého šéfa a zlaté dolary
snad je to láska to perpetuum mobile mužů a žen
snad je to sláva ta zvadlá kytka chryzantém
Snad je to západ slunce co se kloní nad Pálavou
snad to jsou verše básníků jež jim nad hlavou plavou
Snad je to tesklivá píseň jak trubka při posledním marši
snad je to hodnost generálů a jiných vysokých šarží
snad je to prašná cesta putující ke krásně ženě
snad je to žirafa Eiffelovka svítící až k řece Seině
Nevím a pídit se budu dál na tom božím rameni
však vím že kdo nevěří na lásku ten k stáru zkamení...
|
