Miroslav Václavek

ODPOUŠTÍM

Je krásné teď
a ptáci a ptačky
jak jsem právě nazval ty s křídly
se omývají v zrcadlech včerejšího deště
který ustal s prvním světlem
jímž právě dláty paprsků kdosi sochá z temnot stíny
jimiž se o sobě dozvídáme
a také z mého těla osekává tmy
děkuji
září bláznivé keře s květy krve i hvězd
a oleandry v předsíních spolu s planými jabloněmi velkých měst
voní po ženách a nádražích návraty i loučením
je slyšet nejvyšší vodopád světa kohoutků a šum sprchových růžic
když šípy vody bolí na tvářích
pak povodími k mořím a oceánům
nad nimiž jdeme mosty s dlaněmi rozbodanými od pohřebních či křestních růží
plyneme s trny samoty v touze
s chutí kolejí v ústech
s nevyslovitelným přáním v očích
a ryba jazyku nepromluví ani k žebračce s odbarvenými vlasy
které jsem na varšavské ulici plivl minci do dlaně
ani k těm kteří se již neptají kam jít
ani na ty kteří ještě proti proudu marní síly a počítají s cestou zpět
a jen teď se smím pohledem dotknout punčoch noci
spálit ti podvazek dechem
a svlékat tě z kalhotek ústy
neboť ruce mé hoří jinde
a vodoměrky prstů jindy tak lehké
tak dotýkají se čehosi v propasti že nebojím se smrti
až vzdychla jsi jak vagon nočního expresu
který napínají na kříž výhybek a návěstí
jen bodnout tě slovem do srdce
že vím bude mne budit ten zvuk po celá staletí této vteřiny
kdy opilý i střízlivý jsem věčně
a živ i mrtev najednou jak soumrak
nám odpouštím

TEĎ

Jsem na planetě Zemi
sám sobě vlastním vesmírem
a v tomto jaru zimy
v době nafukování žab stéblem slámy loňského dětství
na svatbě světla a tmy
kdy nevěsty stromů v bílém
objímají větvemi stínů a pláčou květy jabloní
nad sněhem mým jako ty
že stírám z hospodských stolů kruhy prachu košilí
kterou jsi prala za nedělí se svými vlasy skloněná pod tíhou neviditelných hvězd
i zlato z nohou včel když v očích zabolí slunce
abych měl co nabídnout vetešnici smrti
do výloh s kradenými týdny a slonovinou uhrů
a ptám se jen čím pak vyplatit duši
zda tělem které právě odevzdávám tělu tvému jako zálohu na mzdu
jež v pátek ve fabrikách bývala jistotou jako Omega i koncem odpoledních směn
či vědomím z něhož si havrani vzali své
nebo mincemi strachu a tepem psího srdce
jež touhami po fenách a Měsíci
bije mi v hrudi
a teď je Magellanův oblak cigaretového kouře
třpytící se okraji jako duha nafty na kaluži
za kterým se skrývají galaxie i tváře půlnočních hledačů sebe samých
v neustálém nalhávání si přítomné lítosti budoucích zranění a pádů v čase
k těm kdož ani jednou za život skutečně neotevřou oči
natož aby pod klenbou holubích křídel
v městech s nočními tramvajemi a anděly padlých dešťů
zažili první ticho
které je nejvyšší modlitbou
a řečí ryb

CHCI

Do těl vchází padnout stíny
černé jako moje spaní
pohřbíti nás do chvil hlíny
kterou je nám milování.

Chci hořet jak padlý anděl
či jak kámen létavic
vstoupit tebou do zrcadel
nespatřit ze sebe nic

Vzlétat slovy miluji tě
rty tě hledat ve dlaních
ňader ti pít jako dítě
dlouze padat v mlčeních

A pak vidět v tobě jiné
světy nás i vesmíry
kde ve hvězdách září říjen
a tvých očí safíry

TÁNÍ

Roztáhli holubi křídla svá ráno
vstávají z postelí vybledlá těla
já napůl ve stínu vzbuzený dávno
lodičku z papíru někomu dělám
Snad sobě jak kdysi když venku tálo
a sněhu šedému líto to bylo
ty se ptáš co se mi do rána zdálo
že skládám v svítání lodičku bílou

Ach lásko jak ti říct že na ní odpluji
nevíme snu svého ani probuzení
do láhve napíšu stále tě miluji
která ji vyloví najde se v ní

RÁNO

Měsíc je jako sušenka namočená do tmy
ubylo z úplňku
už není noc a přesto ještě těch několik hvězd
co zbylo
svítí mořeplavcům z ulic
k návratu vyplutí či k ztroskotání
a pomalu se probouzející město
vystupuje z ticha
jak cvakají rychlovarné konvice i patentky podprsenek
a punčochy černé jako stíny pozůstalých poledního pohřbu
zapomenuty na opěradle
voní vanilkou a cigaretami
a souloží vůbec
a pak první paprsek světla začne hledat cestu
to rodí se den
jako když žena přivádí na svět dítě
a z tramvají zní umělý hlas počítače prozpěvujícího jako kněz
k těm kdož již nastoupili
své zastávky a konečné stanice
až do skonání věků
Amen
jen já ještě nechci probudit se
ač roky nespím již
neboť jsem příbytkem ptačích duší a ohně žárovek
ve svém stavu vědomí, které bych nazval bezsmrtí
a svých sto andělů propouštím v ten okamžik
být žebravými holuby i křídly nad barvami
jež přivádějí malíře k šílenství když zapomenou přidat krve
do svítání a vlčích máků
a zavírají pak za sebou dveře obrazů
jako já
když odcházím bodnout se do srdce
vytrhnout si růži z těla
nechat se očichat psem
a milovat se s tebou
a tak spouštím lana paží s kotvami dlaní
v naději že jsi
a blízkosti tvé že za zemi budu mít
a písek za tvou tvář
jen co
příliv dosáhne města
řezník přestane plakat pro jehňata
spalovač zapálí pec
dítě opíše úkol
a ty
spálíš si rty rtěnkou
a jazykem

ODPUSTÍM

Na břehu města voda je polí
za mými kroky cesty je brázda
a zima kolem se slepeckou holí
sněhem je bílá a lidmi prázdná
A větve stromů jsou jako hadi
měděné stvoly jen svítání třtina
vítr mi pod šaty jak dlaň tvá bloudí
zemřela vteřina rodí se jiná
Ze stínu vyrostlo tělo mé z hlíny
jak ozim mlčení jako slib žní
polibky osvícen rozbřeskem siný
mrtví se v okamžik zdají že sní
A mráz mi přišívá rty mé jen k sobě
důkazem o Bohu jsou křídla vážky
odpouštím plamenu kamení v hrobě
Jidáši za Krista závrati výšky

ANDĚLŮM

Je ráno mrazivé líbá mně slunce
na konci roku jsem čas plyne dál
poledne odbíjí právě mé srdce
půlnoc však andělům přenechává
Na ústech studených stín ticha mám
daleko od hvězd jsem vyhlížím zem
Slunovrat obrací příď světla k nám
ostrov ten v prostoru má jméno sen
A tělo jeho je jako mé písek
složené z minulých a příštích dnů
rukou tvé otisky tibetských misek
polibky do prachu přítomných rtů
Slib mi jen před růží že ještě jsi
korunu trnovou nosí můj stín
a nebem oblaky běží jak psi
bílí jsou něhy mé černí mých vin

ABYCH VĚDĚL

A město šumí jako moře v mušli
kterou mi kdysi přivezli z Bulharska
protože jsem byl ještě malej na cestu a tak
pamatuju se že jsem pak nepoznal mámu
protože byla opálená jako cikánka a nechtěl jsem ji políbit
a ona z toho byla úplně hotová
ale dnes bych jí to samozřejmě už neudělal
i když stále dítě jsem
ale teď je před ránem a nechce se mi spát
mohl bych ještě odletět na jih
být prvním ptákem klínu a mířit pryč
a vrátit mušli zpět moři
ale užívám si ostří žiletky
a tak jen mám zavřené oči a dívám se
naslouchám hlasu deště který teprve přijde
a mé ticho je i tvým tichem
jen tělo zdá se těžší než jindy
jindy když ležíme vedle sebe a tělem se rozlévá oceán
jakej je jenom na Měsíci a má latinské jméno jako nemoc nebo zvíře
a v ústech je chuťovkou
jako když jedeš starým rychlíkem
a za špinavými okny skrze které ani není moc vidět
se míhají šmouhy a jen co je daleko je stálé
jako to čeho nikdy nedosáhneme
viděl jsem včera bílé břicho krásné holky
neměla víc než patnáct
vyhrnula si tričko
a píchla si injekci inzulínu
a kluk kterej stál u ní se jí přitom díval očí
třeba spolu zůstanou celej život
říkal jsem si a moc jim to přál
protože to nebudou mít jednoduchý
až té krásné holce s očima černejma jako punčochy na šukání
uřežou nohy
a zbude jí jen on k dotýkání protože bude z té cukrovky i slepá
a pak prošla kolem jedna
pod šaty jak z afrického šátku
přetékala tělem ven ke chlapům z kalhotek a neviditelné podprsenky
a já jsem pochopil že Buddha
má ve všem pravdu
protože: „Nejšťastnější je ten kdo má nejméně žádostí“
a já jich měl minimálně milion
a ještě dlouho jsem se za ní díval a záviděl tomu kdo jí ty šaty rozepne
i když vlastně – nebyly jen tak?
přetahovací přes hlavu?
a to nemyslím na její krajkované černé kalhotky
který se jí zařezávaly ani nechci vědět kam
protože to by byl s buddhismem rovnou amen
a to by si se mnou můj kamarád Siddhártha
kterej se mi zjevuje v podobách žebravých ožralů holubů s jednou nohou
či průvodčích se zmačkanou bundokošilí – na kterýho jsem byl posledně sprostej za zpoždění
přišel vyříkat
a tak jsem si vzpomněl na svíčky od Svatého Štěpána
které stále někdo zapaluje a které stále jedna za druhou zhasínají
i na čas který proudí proti proudu stromů
abych věděl že svatej sice nikdy nebudu
ale milovat je mi vlastní

STAL SE

Je chvíle kdy noc se mění v černé ptáky jimž za dne řekl bys smutek
když věčně hledají můj jih
to ještě svítí lampy na stožárech jako majáky zbloudilým duším
jež na tenkých provázcích kolébají se nad těly jako mořská tráva
kdy jazyk milencův podoben hadovi v něžných uštknutích obrací hlínu ženy
jako pluh na podzim i s červy
jen já jsem mezi světy a nechci se rozhodnout ani pro jeden z nich
zde čekám na šelest padajících listů
na spirálu semen javorů jež zhlédla se v ohni i v kruzích
na slovo kterým se začíná ticho
hovořím modlitbou k atomům svého srdce
piji na žal i na chandru neboť to se básníku sluší a patří
a vůbec básník nemůže mít dobrou pověst
dívám se do očí tramvajím i do oken jež se skly podobny jsou žalu
spaluji tajné dopisy které se píší na rozloučenou nenarozeným
a v metru se dívám ke světlu na konci eskalátorů i pod šaty žen
v naději na osvícení i slepotu
abych nikdy nedohlédl neboť úhel kterým vede je pastí
a pak toho rána
na dvorku činžáku kam svítí jenom Měsíc
se pražští holubi spolu s havrany servali o mé sny
a já se navždy probudil a přiznal se k svému já
jež čímsi smutné je jako hotel nad píseckým nádražím v jehož pokojích se zastavil čas
a jehož zdi soumraku mi nikdy nedovolí vstoupit ani odejít
že již nedovedu bez bolesti nastavit tvář světlu
které mne jindy přivedlo ke stínům všeho
a ony jediné jsou skutečnější než pochybná jistota hmoty
a stal se

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 68/2013: Říjnu, K tobě a další
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý