Adam El Chaar

FUCKLID

Au right. Zlo není zlé. Plížím se za ní jako potížista. Chci vědět, na koho čeká. Zmizela. Četla si v sekci Hobby. Já báseň o muži, který spadl na zem a nemohl vstát. Mám ztuhlou spodní čelist. Příliš morální, na zhroucení. Morální k posrání. Po schodech jede uvaděč. Ne stop, ale teč. Teď. Rozteč se. Stačí jedno x.
Metakonzum. Zoom na bitch v brýlích. Čumí, protože chce. Platforma, výkon, výron, cum on. Měl jsem. Bitch. Olízla si ret. Co je správně? Nic. Taky všechno. Tlaky. Bitch. Image. Klik. Lick. Spojit se a jít na bázi izolace příznivé konstelace (bitch). Být víc. Výška. Koš na konotace.
Pak už to jede samo. To je čas, kdy je čas jít. Z té prázdnoty toho zteřelého do toho jakoby nového subjektivně, protože už jsi jen svině, ne? Nervózní klid uvnitř. Fucklid. Ztuhlý neřestí v módu dobra. Nevědomost vykoupená demotivací.
Topím se a stahuju tě s sebou. Ta totální činnost touhy po tragice. Všechno je jen jako. Přesto přesné. Jikra, jiskra. Uspěchané. Utrápený úsměv. Psát chci, když chci pád do náruče nicoty. Nejde to dohromady? Nepracuju tady.
Je to jen určitý dar a zájem krajnosti. Danajský tep. Změť mott. Nápor, odklad. Moment, kdy se to začne pojmenovávat, protože myslíš, že musí. Můžeš jít, ale dál jsi. Nacházíš smysl, ten samý jako předtím, jen vyslovený samotným slovením.
Vtom se to přestane stíhat. Trysk stihne uvolnění. Je po všem. Stabilní přijem, bitch klidná. Zmizela. Asi dolů. Ten trend bude pokračovat. Cyklus znamení. Čtu svou stagnaci. Činím ji a dělám, že jí rozumím. Činím ji, abych jí rozuměl. Činím ji, abych něčemu rozuměl.
Lížu žinantní dril dávno ne drsné pasti na sny, v níž jsem se naskyt a skryl. Když chodíš dokola, tak se snadno můžeš vrátit a to se hodí. Schizofrenici ve sněhu s bágly a kapucemi. Copy čubek. Jediné moje tetování je internet. Intelektuál stereotypu. Alikvótní inkrustace. Autentické city kýče představ.
Sníh pod adidaskami dvojtaktně křupe. Týnky se řežou. Ničí mě mlčení, čelím léčení. Předpěstovaný vzdor honím jako stvol. Lol, vol. Naruš pokrývku, služ času. Neviditelný nýmand, nihilistický šprýmař. All. Je mu jedno tvůj postoj, zachvátí prostor. Hoří. On a já. Oni jsou mimo to, my motto.
Rotoval jsem dočista změněný, experimentoval s písmeny i celými větnými spojeními! Ty mě nevidíš, jak to dýluju, a proto to není trapné. Takže to vlastně být trapné ani nemůže, jen nahé, stažené z kůže nebo z netu jako růže fetu tě hnětu.
Jak jen vyjádřit efemérní kauzalitu, aniž bych ji zapouzdřil? Stejně jde spíš o snění, prolínání, lnění v původním znění spontánního tvoření s titulky svědka vědomí, který s ústy dokořán v meditaci všímavosti vrhá na svět světlo slov jako mimčo přisáte k prsu, sající nektar proudící ze zdroje se zdánlivě samozřejmou samozřejmostí, kterou vykostí až strach, chatrná star, křeč, které se vzpěč, ale ne na zteč, steč po výkladní skříni dní, na níž stíní slovo ZDARMA. Jsi to ty, dharma, Ježíš konotací, hříšník čekání, číšník koktání, kokot tokání, výkvět tkání hledající holku na mrdání a pokání.
Pakt nevyšel. Je to prolínající se mnohost, přijmi tu paletu. Poklekni, nelekni. K ní, do ní. Jestli je to omílání pořád dokola, omel ji. Zde otevřít. InZlín. Ženské, dospívání, cestování, pití, psaní. Jestli je k mání, není jen na ní. Musíš znovuvynalézt život, znovuzalézt v projevenost v jednom prostém okamžiku dohromady, do jedné mrdy, marné lajny logického výtrysku, kdy se strefíš, sebe, to. Zase to začalo, začleň to a zaklep na čelo. Míček, to je věc.
Na čele máš matný šrám, škytáš a sám. Trpíš, ty vole, jako kráva. Na noze traumatická koule. Tyklec. Tykec. Teplo tvého typu, těžce to řešíš. Taková tlaková níž tě může dostat, víš? Dobrý nápad. Jsou mezi námi. Depresáři. Voní česnekem. Čísla na účtence jsou totální poezie, když ti čuba ukáže zásnubní prsten a řekne: „Ale díky.“
Tvrdě se zfetovat do vkusu. Napřed jsem to vyhazoval, pak schraňoval, smysl unikal. Radost a dost, dávná minulost, divná budoucnost. To všechno halabala se zpřítomňující znova znova v anonymních asociacích, které se tváří, že vědí. Vykunděné siluety ždímají smysl mých paranoidních domněnek. Systém klek while processing.
Vytuněná pravda písmen je praní špinavého prádla. Pravda je to, čemu uvěříš, a lidé míjejí, když za ní stojíš. Myslíš, že ji máš napsanou na čele, ale světu jsi u prdele a jde do prdele. Svět je v přesile, v prasíle. Svět je tvoje temná pochyba, zrcadlová součást, symetrická oddělenost, světlo tvojí tmy. Vrať se rýžovat na původní pole nepoznaný plameny, nespálený systémem, jen ztlumený zpětnou vibrací. Tření pění zdarma smrad. Pořád dál tak nějak.
Člověk začít. Na silnici svého soulu house, hood, mood, motherfucking fly. Miriády, mirákly, vstáváš do beznaděje banality, hraničních hodnot likvidity, hlasitě hladíš loňské stavy, necháváš to se ovládat. Fascinace, felace, svědění, svůdně zasněná honíš za kuropění svoje pocity. Půl platu padlo na plato fetu. Znovuzvolen kopou hoven kulantně do kolen zrazen hradem hrotil jsem pramen pochvy plamen. My faith is gone. Skolen doslovností, doslova skolen. Rok se sešel s rokem skoro skokem. Hlavně chtít vystřelit z hlavně, patron být.
Sranda začíná, když vypíná plán. Seriál náhod. Když jsi hodný, můžeš i řídit. Sex je, že chceš vše. Sáh sis tam sám a sek se. Smířený se svou smyčkou sejmi sny. Vintage vruty tvého vortexu.
Moje zranitelnost je tvoje něha, moje nerozhodnost je tvoje milost. Energie vzlíná z katarzí a konfliktů, z dobře zvládnutých i dobrá. Do romantické lásky musíš jít naplno hned, pokud si pak nechceš něco vyčítat. Váhání a trpělivost jsou dvě různé verze. Zatím na papíře prosím o přízeň periodických peřejí.
„Škoda,“ lamentuje plavčík nad mým stylem. „Věčná škoda,“ souhlasím. Z ničeho musí přijít zase nic. Slunce-vědomí, odrazy-ego. Naděje vzplane a zhasne v shledáních, v krizích vzýváme novou bouřku. Milovat k smrti. Lhát ti může jen někdo, od koho potřebuješ něco vědět.
Zírám němě něžně důvěřivě vpřed. Nepřišla. Všechno jsou jen slova. Jména jsou jen slova. Metafora. Vlastně jsem nechtěl, aby přišla. To bych jí to napsal. I když, padlo to mockrát. V pátek, v pátek, v pátek. O půl páté. Je pět. Už mi není ani dvacet pět.
Jsem plánoval hotel. Hotel Slunce. Ne, to já se omlouvám. Pro mě je všechno jenom plán. Teda flám. Vlastně plán. Co před sebou mám? Velkou budoucnost. Vleklou minulost. Sám jsem přítomnost. To už znám. Mám dost.
Nejradši jsem, když nejsem. Esenciální dno, ze kterého vzlínám k novému shledání. To stvoření vyrovnání se se zmizením starého. Obnova. Odpočinek z vyčerpání těšením. Těšení se na něco konkrétního je starost. Taky potřeba. Je třeba…
Došla tuha v pentelce. To si vyžádalo pauzu, během které jsem se dokonale smířil se svědectvím. Nebo… Byl jsem svědkem svého smíření. Jinak… Byl jsem svědkem toho, co se dělo, aniž bych se na to moc projektoval. Trochu jo, samozřejmě. Nicméně méně.
Je třeba si vzpomenout dobře psát. Chlastat, vstát. Stát, tát, @ Já tu v takovém limbu, tam buchty chystají narozeninovou párty. Dávají si s tím práci, balónky a tak. Představy jsou půl reality. Štěstím bez sebe na ně nezávazně čumím, bezelstně. Provazy barevných slonů.
Vplout do pospolité samoty cesty, co čeká. Nebo už se děje? No právě. Je nejvyšší čas nebo už dokonce po. Co je teď, bude i pak, jen jinak. Ultrapat. Když posloucháš cizí rozhovor, tak můžeš. Když svůj, tak musíš.
Stylizovaná autenticita, v níž rezonuje příběh. Píšu ústy ustálen ve víře. Hlubokým hlasem zvíře. Pravda je to, čemu věříš. Pravda jsi ty. Víra podložená pár symbolickými důkazy je moudrá reakce. Jen tak pro odhodlání. Skoč do víry! A věříš.
Smích kund na soukromé akci od šesti. Průzor pootevřených dveří, škvíra do tvé mysli. Jsou neokoukané. Obrazy na stěnách tě ztripovaly k mátožné samsáře. Do průzoru proudí páry. V nevědomosti pohledů jsi matná vzpomínka, prach vidění.
Jsou rozesmáté, natěšené, polonahé, oblečené, oblé. Nosí jednohubky, stříhají zelený krepový papír jako červený koberec k vědomí. Kozatá bohyně ho stříhá na cáry. Děcka vedle mě hlučné po víně. Obří zelená chobotnice coby závěs zakrývá slunce lustru.
Skok do léta. Skok do sna. Trainspotting dva. Sláva. T jako začátek. Tajit dech, potápět, šest, sedm, osm, devět.
Potkal jsem ji na Portále. Čirá láska, na čele vráska, dvacet jedna, kladný vztah k alkoholu, pes z útulku, dva roky pracuje na personálním, hezká, sladká. Zorničky přes celé oko, když pije. Netlačí na to, když mi píše fejsbuk. Její kámoška jo. Já jo, když o tom píšu.
Seděla naproti mně, tak jsem ji sledoval. Říkala, že ji kolega z práce stalkuje. Že ji šťouchl na fejsbuku a ona ho pak potkala ve vlaku a že to byl trapas. Napsala to ségře. „Tak to je fakt trapas,“ odepsala ségra. Ptala se ho, jak ji našel. Vyjel si z firemního katalogu seznam všech ženských ve firmě a jel fejsbukem po jménech od A. „Vždyť já jsem až V!“ vykřikla. „No, trvalo to,“ usmál se.
Začali aranžovat kino. Dávali dokument Nepoznaný o Richardu Müllerovi, který už jsem viděl. Vstal jsem, že teda půjdu, ale ve vedlejší místnosti byl náhodou volný stůl, tak jsem si sedl a objednal ještě čaj. Měl jsem chuť jim říct, aby si za mnou přisedly, než si přisedne někdo jiný. Nakonec se objevily samy a já jsem se ozval s nabídkou. Její výřečnější kámoška, která po mě jela, řekla jo.
Chvíli jsem ji nechal, ale brzy ji shodil ze sedla. Ta druhá byla jedlá. Pojila mě s ní chemie, jako když mrtvý ožije, rovnou ready na orgie. Byl jsem s ní jako první, poslední Adam. Do lásky padám. Dám, mám. Kámoška šla trochu naštvaná na autobus. Jí jel až za půl hodiny vlak. Uběhla.
Bylo za pět minut dvanáct a ona se pořád nezvedala. Neupozornil jsem ji. Za tři minuty chtěla běžet, nabídl jsem jí odvoz. „Ale pak už budeš muset. Nevadí ti to?“ přijala. „Teď ne.“ Hrál Müller. Vyzval jsem ji k tanci.
Vtančili jsme do místnosti, kde jsme předtím seděli. Teď tam byla tma. Položil jsem ji do záklonu a políbil. Chtěla tančit na stole. Ač střízlivý, následoval jsem ji. Chtěl jsem ji líbat, pořád, všude, mačkat, mrdat, všechny ty věci, které začínají nevinnými pohledy.
Cestou k autu jsme se drželi za ruce. Rajc. Tajil jsem erekci. Cestou v autě vytuhla jak notor a něžně předla jako motor mého subaru tmou zasněžených luk stále jižnější Moravy. V kulisách ubývajícího Měsíce jsem si připadal jako v Mullholand Drive od Lynche.
Na můj hlas nereagovala. Zastavil jsem u Penny. Budit spícího člověka je proti mému náboženství, ale byl jsem někde daleko a bylo skoro ráno. „Jeď,“ reagovala stále bezvládná na můj třas. „Kam?“ „Rovně.“
„Tak v pátek,“ loučil jsem se s ní, když se vymanila z mého zmáčknutí a zašla do domu u cesty. Nedošla. Byla dýl v práci, protože přišla později. Možná zítra, prý se ozve. Věřím. No, ale o to vůbec nejde. Jde o tu přitažlivost. Že hned jak jsem ji viděl, tak tam byla. Bezprostřednost.
V úterý se vznáším na Měsíc. Pocit úletu. Z Prahy. Stav se na Havla. Letí mi to o půl druhé. To bys asi musela ošulit školku. Minulý týden byly prázky, ne? Nakonec ne Jindyje. Jinotajsko. Thajsko!
OK, jindy. Vracím se dvacet tři tři. Dvacet pět tři je křest. Avoid náploveka. Mezitím budu pražit. Chceš něco zažít? Chceš něco přivézt? Semeno tygra? Chceš pohled?
Izrael? Zpátky dvacet čtyři tři? Wow! Big deal! Poletíš.. To je husté, že oba poletíme. OK, až na lodi. Na letišti se asi nepotkáme, ale vo fous. Chceš leknín? Supr slovo. Já chci… Čaj.
Nečekám od toho nic víc a nic míň, než life changing experience. Zas ne too much. Ty ses přestěhovala do Vídně? Potkalas někoho na Šrí Lance? A co tvá tropická studia?
Bojíš se? Ano? Ta prázdná esemeska byla omyl. Že ti ukradnu tvou ulici/tu? Chceš teda ten pohled až do ruky?
Já vím, každý nejede do Tajska, ale trochu se uvolni. Lpíš na vyslovování a zbytečně opravuješ evidentní věci. Applicable on your whole life. Já nikoho neodsuzuju, jenom pomlouvám. Škodlivé jednání slovem? Co jako? Jako: „A co jako?“ Ne, že to máš vysvětlovat.
Chceš být moc dokonalá. Just flow your boat. It´s time to give it up. Sooner or later. Nebo transformovat to. To není o vzdání. Možná o něčeho vzdání jo. Vzdání se toho, co ti v tom brání. Spíš oxymormon.
Jsi modlářka. Moc obdivuješ. Není co. Furt se rozplýváš. Zakaž si říkat slovo projekce, to je jen tvoje demence. To je dobře míněná rada. Depresář by neměl říkat deprese a projektant projekce. Já to neříkám. Ale jinak jako v pohodě. Pokračuj.
Všichni máme nějaký strach. I já. Pořád.
Zrovna jsem psal někomu: „Všichni máme nějaký strach. I já.“ A tys napsala: „Neboj.“ Prostor? Hovno. Náhoda.
Ze všeho. Z toho, že jsem zlý. Že na mě někdo bude zlý. Třeba ty. Že to tak budu cítit, i když to tak nebude. Ze svého cítění. Z depky. Temnej? Jo. Ale hovno, jen se tak tvářím? To ano. Tak proč se mě bojíš?
Teď ta osoba napsala: „Ale hovno.“ Aniž by to předtím jako proběhlo. Je to více méně stejná náhoda jako to předtím, protože já jsem to hovno nepřenesl. A je to ta holka, kterous měla nahradit, jak jsem ti o ní říkal. Jo, ta Pražanda.
Jsem pořád jen týpek z tramvaje a ty naivka? A ty jsi holka z tramvaje a já naivka.
Co my dva? Normcore. Were cool.
Já holt neumím tyto fáze překonávat.
Teď napsala: „Taste the feeling.“ Aniž by předtím psala anglicky.
M? Ne, chápu. Jako že mám ochutnat tvůj pocit. Chutná mi. Tak už se neboj me. Na i v ko? Na i v ok. Oka v ni? V ni k ni. Jsi moje poslední naděje na smysluplné kino. Na miskuplné lásky. I když je svým způsobem pozdě. Ale to je vždycky. To je základ.
Na mě působí spíš dětsky. Si myslím, že to není jen na povrchu. Na povrchu je spíš ten machismus. Nadávat na dezinformace médií a sám dezinformovat atd. atd., to je spíš dětské. On je takový srandovní. To je myslím taky faktor. Lidi volí toho, kdo je baví. I zprávy mají jen pro zábavu.
Narcis? Toho nepoznáš podle gest. On musí gestikulovat, když vystupuje před lidma. Když gestikuluje narcisticky nebo se tak vyjadřuje, může to být jen role, která je mu blízká, kterou umí hrát, ale neznamená to, že je narcis. Narcis se může chovat třeba úplně opačně. Moc soudíš podle televize.
Renomovaný profesor? Diagnóza? Kontext? Get a life. Že do tvého života patří věda? Do tvého života hlavně patří řešit pičoviny. Dora říkala, že si na druhé vylívám zlost? A to ani není psycholožka? Ještě řekni, že ty jsi psycholožka. Ten dojem získala z mojí frustrace z toho, že komunikuje jak piča. Že je moc hodná na to, poslat mě někam? To neznamená hodná, ale namyšlená píša. Píšo! Abych ti to řekl upřímně – to je můj první a asi neotřesitelný dojem z tebe. Nebo ne první, ale brzký. Prostě píča. Just saying.
Mimochodem, je zvláštní copypastovat někomu, co o něm napsal někdo druhý. Neznám nikoho jiného, kdo by to dělal. Mně jsi to udělala už podruhé. Je to takové… Od té Dory a předtím od Verči. Že to nebyla citace? Tak to je ještě horší, když to bylo v uvozovkách. Nejsi psycholožka. Jsi blbka. Čím dřív si to uvědomíš, tím líp. A ber to jako velký dar, že ti to píšu. Že jsou to hovna? Možná by ti farmaření prospělo.
Ještě jsem se nad tebou pozastavil, kdyžs mi psala: „Slyšels o té Bau? Snědla rulík.“ Já jsem se pak hned ptal, jak je na tom, a tys odepsala až tak za tři minuty. Kvůli tomu jsem se s tebou pak už nebavil. Jsi taková bezcitná. No a pak, teda předtím, to na té vaší studentské sedánce, kdes mě nechala sedět jak kokota. Jen říkám svoje dojmy. Že jsem se nezeptal, jestli se k vám můžu přidat? Myslím, že zeptal.
Já ti to nevyčítám. To já se omlouvám, že to ve mě vyvolalo takové reakce. Svým způsobem. V poslední době, když jsem naštvaný na někoho, tak se mu vzápětí omlouvám. Vnitřně. Je to dost dobrá technika. Ale říct to naplno je taky super. Že mě máš ráda? Ale jen jako vědomí. To je každému u prdele. To je největší ego. Nikdys neudělala nic, podle čeho bych si měl myslet, že mě máš ráda.
To, jak se chováš, je to, jaká jsi. Věř tomu zrcadlu. Bránit se nemusíš, nikdo ti nic nedělá. Mám to tak s hodně lidma. Reju do nich. Hlavně do těch mladých. Když to berou jako urážku, jejich problém. Někdy je to těžké, ale nebaví mě sluníčkové vztahy.
Dneska jsem to trochu víc rozjel, no. Ale je to v rámci jisté četové stylizace. Zvlášť dneska, když z té konverzace dělám blog. Ty mě vždycky rozepíšeš, to fakt cením. Jsi fakt múza. A že jsem na tebe hnusný? To je taky tvoje práce. Myslíš, že jsem ještě na někoho tak hnusný? Ale možná je to dobře. Život není peříčko.
Ono vlastně, děti jsou nejvíc machistické.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další