literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

***

Když jsem někomu řekl tu myšlenku z konce Velkého Gatsbyho, že se pomalu stáváme minulostí, tak se ohradil, že je to depresivní. Ve mně to přitom vyvolalo takový příjemný pocit.
Čas postává vedle nás, natahujeme k němu ruku ve snaze ho uchopit, ale pak nám v dlani vždycky zůstane jen vzduch. Co bylo před chvílí, už není.
Ta zářná budoucnost, již jsem si představoval, se nedostavila. Svoboda ani dokonalost. To, co minulo, je tady stále. Má budoucnost se mi jeví jako minoucnost, stále nová minulost. A ta skutečná minulost vypadá jako budulost - ta stále stejná, stará budoucnost.
Jejich společným jmenovatelem je stálost - hybridní přítomnost, která postrádá prchavost, spád a tedy i úpadek. Hybatelem této prchavosti v přítomnosti je totiž smrt. Tu koncept minoucnosti a budulosti eliminuje. Smrt se totiž nachází v budoucnosti. Když tok času obrátíme, zbavíme se jí, utečeme zpět směrem ke zrození.
Co je na tom tedy depresivního? Vždyť neumřeme! Což chtějí smrt? Ano. A je to dobře. Život bez smrti je jako řeka, bez ústí. Její adrenalin nás od přírody ponouká k ostražitosti, nutí nás všímat si, milovat se a množit.
Je tedy jistota depresivní? Jistota je to, po čem toužíme a zároveň nás to deprimuje a smrt to, čeho se děsíme a zároveň nám to vlévá krev do žil.

Amalganové zero, chiméra neurčitého odstínu, lom světla na dně bazénu, odraz slunce na skleněném stole, mokrý pocit v prdeli, přísný satelit na oběžné dráze, drzé gama paprsky, čiperné stesky na zpoceném čele. Scéna má spád, scéna má spát.
Sykavkami spěji k pointě příběhu. Smrtí se rozumí zapomnění a životem řetězová racionalita myšlenkových pochodů. Ale může to být i naopak ve výkladních skříních karmy.
Felix Slováček se synem jde po chodníku na třídě Tomáše Bati a zapřádá rozhovor se dvěma ženami na zahrádce Archy na téma jejich ridgebacka. Syn má svetřík růžový jako žužu. Slunce silně svítí, opírá se mi do očí z nebe a ze stolku. Slováčci mizí a pak se vracejí. Vybíhá za nimi jedna z těch žen, že se chce na něco zeptat. Deset minut debatují u semaforu, Felix se tváří jak Eso Rimmer. Loučí se podáním ruky. Míří s žužu na náměstí.
Dírami v mraku, který přikryl Slunce, ukazují paprsky na továrnu. Dva komíny jako dávná dvojčata dlouze stojí, málo obdivované. Z čaje stoupá pára. Z výkladní skříně Archy na mě hledí gymplácké tablo s mottem Čas se mění a my s ním. Za krk my fouká vítr.
Kolem prochází více či méně známí lidé. Lidé, které jsem znal, ale už je nezdravím. Lidé, které znám, ale nezdravím. Lidé, které neznám, ale zdravím. Lidé, které znám a zdravím. Ženy odešly. Slunce zapadá za mraky a za obzor.
Do Archy vchází studené studentky. Přes přechod přechází sympatický stařík - zlínská postavička, která neustále řeší odpadky - sbírá je, vyhazuje, vynáší koše do kontejnerů a tak. Nikdo neví, proč to dělá a kdo ho tím pověřil. Vždycky mě zdraví úsměvem a churchillovským véčkem.
Zlín nese ve svém dechu podvědomé Stalinovo stigma. Tepe jako pulzar kroky lidí s taškami plnými historek. Má záchuť barev a vody, poklid nesvobody. Dychtí stereotypem, Baťovým prototypem, a proto typu ty topazy do hlíny nevědomí, abych lépe viděl jeho prvorepublikové kundy s přezíravými móresy progresivního, proměňujícího se města.

Láska vás k vašemu předmětu připoutá silou podobnou té gravitační, která je jednou ze základních sil vesmíru, prostě přitažlivost. Oscilujete pak kolem svého předmětu podobně jako Země kolem Slunce. Tento model není zcela závislostní.
Země Slunce taky trochu rajcuje, ač to na první pohled není vidět- působí na něj svou gravitační silou. Obíhají kolem jednoho těžiště, i když hmotnější z nich stojí zdánlivě na místě. Proto i lhostejný člověk, do kterého se někdo zamiloval, musí vynaložit určité minimální úsilí, aby se z kruhu zamilovaného dostal.
Zamilovaný to má těžší, ale lehčí v tom, že je iniciátorem. Čím zamilovanější objekt je, tím je lehčí a náchylnější k oscilaci. Svou lehkostí však také postrádá vliv na své okolí, tedy i na objekt své zamilovanosti. Musí se mnohem víc točit. Tomu odpovídá i teorie, že dva zamilovaní lidé mají určité množství lásky, které by si měli rovnoměrně rozdělit. Když jeden miluje příliš, vymiluje to tomu druhému, který pak už nemá čím milovat, kolem čeho obíhat.
Abychom tedy stáhli na svou oběžnou dráhu slušnou planetu a ne jen nějaký zbloudilý asteroid, musíme se zpomalit a nabalit dost mezihvězdného materiálu, abychom se zhmotnili. Tu a tam se drobným vztahům neubráníte, nevadí. Může se stát i nějaká citová katastrofa, ale nezoufejte.
Vezměme si Zemi v raných stadiích, kdy už se na ní objevovaly první známky života a čekala na svou příležitost. Objevila planeta jménem Sirius, který to do ní v plné rychlosti napálil. Nastal chaos a zdálo se, že je po všem. Jenže z vyvrženého materiálu se zformoval Měsíc. Sice žádný velký fešák, trochu posmutnělý a bledý, ale stabilizoval osu otáčení Země tak, že na ni rovnoměrně svítilo Slunce. Vznikly stálé klimatické pásy a rozmanitý život, o jakém se Zemi nikdy ani nezdálo. A hlavně nám- jejím dětem.

Co je skryté, to je věčné.