literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

Podzimní skici

Tím, který pohrdá, bude pohrdáno. Po noci ohňů popelové ráno zbarví tvé stopy slunce. Poplaveš měsíční krajinou věčného deště a budeš prosit stromy v zahradě zla o smrt, již ti dopřejí, až se probudíš. Byl to jen sen - popletení jmen. Staneš se mravencem, kolem padají projektily listů - štěstí, kterés stokrát zapomněl jako úsměv, roztavený svou neupřímností. Oči uzřely zlo, jež zplodil v duši, z níž vyšel karmický úděl čmeláka.

Teplé vůně zvuků života, líné jinotaje, vidiny vlivu blesku na viditelnost v divadle představ. Barvy, jež určují osud nevinně ve snu slunce. Panny, jež krvácí pohozeny, opuštěny, čekají na smrt a další život v křečovitém smíchu krbu emocí. Ještě pár květů, kometa, kopec, který lze zdolat, pro který zemřeš a nevěsta ti zatlačí oči, neúspěšně vdaná - vana plná horké vody, jež vlahne - vadne její kytice a ona nemá ani čas uronit slzu.

Zvláštní, že ani vidina věčného užírání nezabrání člověku, aby trávil dny užíráním, slepým fízlováním své duše uvězněné člověkem, který den po dni tratí kontrolu. Musí snášet sebe sama a doufat, že než zemře, ještě aspoň na prchavou chvíli, jíž jako dveřmi projde do věčnosti, prožije to, co cítí pod pojmy svoboda, radost, let, láska.

Nota v bazénu. Nehybnost němě odmítá, odvádí vřavu v nitru do neurotických výbojů a znovu živí stejný proces, dokonalost, která popírá sebe sama, směřuje do kolen hrobu hmyzu.

Slova, slova, slova, slova, z nichž odmítá vybřednout a přemýšlí, proč právě to a to slovo se vynořilo ze tmy displeje představ. Proč právě pavouk vylezl z trávy a ne chaos zimních dnů.

Tělo ještě žhnoucí, skáčou po něm brouci, leží pohozené v čerstvě posečené trávě pod stromem a vítr si hraje s ještě rostoucími vlasy. Pozůstalí už truchlí a nedovolí duši všemocné odejít sama do sebe.

Tělo již chladnoucí, slunce ztrácí žár, hází sebou v mohutném příboji, který na večer uvadne, uhasne i vidina cesty v jejích očích, i já, ale vítr se vrátí, aby zlobil. Myslet na ni nebo zapomenout?

Přivedla mě sem do všeobjímající prázdnoty a uložila do své náruči, abych do ní tratil slova. Peří se trousí z mých křídel, pomalu se snáší dolů do vln jejího oceánu, když je náhle ukradne poryv zoufalého větru. Desperáti z galeon marně vyhlížejí naději na oceánu, na obzoru, na obloze. Jejich sny jsou ve hvězdách, jež ne a ne spadnout, jak o tom snili, když vyplouvali.