Adam El Chaar

DEHONESTACE

„Stop, stop, stop!“ směje se zrzavá servírka. Něco přetéká. Zvu Žofii na poetrii, kde budu řvát: "Slam is dead!" i šeptat Šrámkovo: "Trápím se, trápím." Asi nepůjde. Je tu Ruska. Ta by šla, ale potřebuju něco nebo někoho nového. Nejlepší bude být sám.

Samota je platforma pro komunikaci s publikem, aby publikum bylo předmětem pro trysk pubických představ patriarchální performance bez přípravy, protože začínám vnímat puzení smrti vyššího vědomí hrubších kontur levelu, obraz, podraz věže. Syt sny mohu v polospánku postprodukovat realitu, střádat sebevědomí, strávit čas se zrzavou servírkou, jež zatím nejeví zájem, protože moje báseň je bázeň.

„Připadáš si jako méněcenný člověk dneska?“ ptá se týpek na baru vysloužilé barmanky. „Když něco posereš v životě, tak jsi dehonestovaná. Tam jde o to vyjádřit ten problém.“

Konstelace, to opakování stavů, je to znovuzrozování. Je třeba ho rozvolnit. Barmanka bruneta se neusměje, prototyp dehonestované lesby.

„Kdyby mě matka nenutila žrát zeleninu, tak bych ji dnes nežral. Je to o zvyku,“ hučí spitý týpek do vysloužilé barmanky na baru.

„Já věci, které mě nutili jíst, dnes právě nejím,“ oponuje drze zrzavá barmanka ve službě a zatváří se jako přechytřelé dítě. Má běsné liščí oči, prototyp dehonestující lesby.

Přichází Mona, je to ona. Je svá, převážně tím, že se pořád mračí a kouří jednu za druhou. Vytahuje marlborky a objednává dva panáky nečeho. Řeší mobil. Dnes asi poprvé, kdy ji vidím, vypadá, že nechce nikoho zabít.

Když jsem jí napsal na fejsbuku, hned mě blokla. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že když se u jména změní ten obrázek na prázdnou siluetu, tak to znamená, že mě blokla. Myslel jsem, že si zrušila fejsbuk. Zrzka si za ní přisedá, čichá jí k vlasům a chválí jí, že voní. Stěžuje si, že ji dnes všechno štve. Kopou panáky a pálí.

„My se nebavíme o dvacetkrát za sebou, ale o výchovný facce,“ horuje týpek.

Prototyp dehonestované lesby se učesal a spokojeně se usmívá asi proto, že dehonestující lesba sedí z druhé strany baru. Dehonestovaná lesba vypadá jako dehonestovaná lesba jen vedle dehonestující lesby. Jinak vypadá celkem normálně.

„Polil bych ho studenou vodou, když má jako ten absťák, kterej občas maj. To je normální záležitost, kdy to dítě má prostě záchvat.“

Zrzka se vrací za bar.

„Hlavu vzhůru,“ pokyne jí Mona a zapálí další čváňo.

„Chvíli to potrvá,“ opáčí zrzka.

„Někdy to prostě překročí mez, kdy racionální dialog nefunguje, protože prostě nemůže fungovat. To, že mu pumpovali žaludek, je fyzický trest. Přece mu nepotřeseš rukou, když se příště může otrávit. Dovedu si prostě představit, že to ten rodič nezvládne. Aby věděl, za co. Prostě proč.“

Vysloužilá barmanka oponuje sice pevně, ale potichu, takže nelze zaznamenat její názor.

„Prostě je občas trochu zmlátím nebo aspoň psychicky potýrám. Ta nemladší fenka je husky z Aljašky. To je fakt divoký pes.“

Jiný týpek se ptá barmana, jestli nemá čas.

„Dám si s tebou cigáro,“ souhlasí barman,

„Dovol mi tě na něj pozvat,“ tasí týpek krábu. „Kámoš přijel z Číny. Jsou luxusní. Stály jedenáct jüanů, což je třicet šest korun. Jsou tam i levnější i dražší, ale tyhle jsou prý nejlepší. Výborně voněj,“ aranžuje roury k odběru.

„No, ty vado,“ bání barman

Líbí se mi dehonestující lesba. V okamžiku mého zalíbení mi přestává připadat jako dehonestující lesba, ale jako dívka, již bych chtěl zahrnout něžnostmi. Její dehonestující lesbovitost však mizí jen zdánlivě. Stěhuje se do latence. Čínská cíga voní.

„Už mě nebaví jí rozmlouvat její psycha,“ stěžuje se týpek s čínskými cígy.

Už jsem si jí všiml dřív. Je cool. Kvůli ní tu vlastně sedím a píšu. Sedím proto, že jsem ji zahlídl zvenku a tak nějak mě vtáhla, jako by tam ani nebyla jiná možnost. A píšu proto, abych na ni jen nečuměl. Je to retardační a maskovací mechanismus. Prostě takticky a strategicky sedím a píšu.

Taky jí aspoň umožním si mě prohlídnout, protože psaní je intenzivní komunikace mezi reflektovaným a reflektujícím vědomím. Něco jako pohled do zrcadla s tím rozdílem, že v tomhle případě něco zůstane, pokud se tedy nespokojím s pouhým aktem tvoření a nevyhodím ty papíry, což se naštěstí pro vás nestalo a zůstala tahle fotografie ega, kterou vyfotilo vědomí.

Jsem tedy zrovna hodně reflektovaný, což může přitáhnout její zrak, zatímco normálně bych reflektoval jen ji a tím ji odrazoval. Proto je psaní nebo i čtení sexy. Je to cudná exhibice.

Je chuděrka trochu down. Včera se to tu hrozně protáhlo. Dneska chce zavřít brzo, ale tuší, že se jí to nepovede.

„Nějak se to tady zavonělo,“ usměje se.

„Hřebíček,“ vyzradí barman čínské tajemství.

Párkrát jsem teď catchl její eyes. Její eyes jsou warm, žádný ice. Vlastně ji reflektuju docela intenzivně. Psaní je ale svodidlo blesků, které by ji jinak oslepily. Takhle je to akorát.

„Já doufám, doufám dlouho, že přijde a něco řekne, a jestli ne, tak na to seru,“ horuje na Monu „Může se z aperitivu člověk opít? Jo, Lucka, Ježiš!“

Mona kouří. Silueta jejích kudrnatých vlasů tvoří její tvář, dává jí sexozář. Prohlíží si fotky na ajfounu. Nechtěl bych jí být dehonestován. Ani zrzkou. Leč často to tak skončí. Proč?

Protože prvotní impuls mého zájmu o ni pramenil z dehonestující aury, která mě tak nějak bere. Samotná dívka dehonestující ani být nemusí. Stejně jako je krása v oku pozorovatele, je tam i dehonestující aura.

Když ji pak přestanu brát jako předmět a začnu ji brát jako vědomí (začnu ji chtít a oslovím ji) stanu se předmětem jejího vědomí. Ona tento předmět (mě) bude reflektovat (z nějakého důvodu) jako můj prvotní dojem, zdroj mého zájmu. Nějak se tak zrcadlíme.

Já už ji budu brát jako něžnou dívku a zapomenu na ten fyzický, sexuální podtext, že mě zaujala svou drsnější, dehonestující energií. Nicméně to budu pořád rádiovat. Pak budu překvapený a uražený až mě zdehonestuje. Bude to tak však jen proto, že jsem to vlastně asi chtěl, když se mi líbila její dehonestační aura. Je třeba tyhle věci vztahovat na sebe.

Dívá se na mě mile a neví, že z ní chci udělat svini.

Bere mi židli, na které mám nohy, aby si mohla dát další cígo s Monou, která si natáčí židli tak, že jí vidím do očí. Jsou temně teplé jako bezměsíčná pouštní noc. I v ní nacházím bezpodmínečné momentální zalíbení.

Zrzka mi odhaluje zátylek. Má tam vytetovanou rudou růži. Nepřímo dehonestuje vedle sedící turistku, která právě přišla, tím, že na ni čadí dým ze svého cíga, které nevoní, protože není z Číny.

Mona je krásná a neposedná, úplně nejvíc dehonestující lesba. Vstává a jde zdehonestovat barmana tím, že mu vysvětlí, jak funguje nějaký přístroj.

Týpek, který vysvětloval taje výchovy, se žoviálně rozloučil a vedle vysloužilé barmanky ho nahradil jiný týpek podobně exaltovaně vysvětlující tentokrát něco technického.

Turistka se tváří, že jí uletěly včely. Nadvakrát kope panáka, zapíjí ho milkshakem a hypnotizuje nějaký flek. Nemůžu pro ni sehnat žádnou škatulku, nejeví žádný záměr. A já? Jediný můj záměr je zájem, ovšem neintencionální, nezáměrný. Zároveň se ale propadám do velmi intenzivních dílčích intencí, záměrů.

Mona se zvedá a platí barmanovi bez projevů úcty. Není to neúcta, je to absence úcty, což není to samé. Úctu neprojevuje neintencionálně, nikoli dehonestačně. Vlastně nemůže být neuctivá, když v sobě žádnou úctu nikdy neměla.

Dehonestovaná lesba je bledá a dehonestující lesba jí říká, ať si odpočine. Je to hodná dehonestující lesba. Mám pocit, že ji za tu dobu, co o ní píšu, znám. Je teď pro mě jako by slavná. Stala se mi familiérní, ale sama o ničem neví. Celou dobu byla rozptýlená šílenými objednávkami. Hostů i svojí vlastní hlavy.

Když se jí zeptám, kolik je hodin, vidím ji vlastně podruhé od doby, kdy jsem si objednal čaj, protože ona mě vidí podruhé v tom smyslu, že jsem na druhý okamžik cele předmětem jejího vědomí.

Teď, když to přepisuju, vidím ji naprosto jasně.

V rámci možností.

PORNO

Bude půlden. Světlo se roznese v celé své kráse v rámci možností své amplitudy. Pitoreskní infomace vesmíru, rty rotují ve víru. Náhoda loudí myšlenky z kalných řečišť mozku. V sexuální čakře číhá nebezpečí záseku řeči, čeří hladinu hladovým přesahem. Čtyřčlenné hejno holubů přelétá Střelecký ostrov. Bělovlasý Ind přijímá hovor. Skupina Skandinávců zavoní vysprchovaná z hostelu.

Kunda na segwayi s růžovou helmou shlíží panorama. Nerovný chodník jí třese kozama. Soucit s kolemjdoucími. Nenávist, láska, nikdy chlad. Cyklisti na tour city bike, oxid z aut. Ranní cigáro na lačno po vyčištěných zubech chutná jako vzpomínka na francouzský trip nemilosrdně hnědnoucí jako větve kaštanů sklánějící se k taky nějak hnědé hladině Vltavy. Pohled na zelené ostnaté plody chutná jako vzpomínka na durmanový trip včera oživená konverzací s barmankou v čajovně.

„Dobře se s tebou kecá.“

„Říká se to.“

Sweedie se nedaří držet nohy pohromadě. Z Heraklinou odletěla do Edinburghu. Odtud fenomenální blondýna zamířila do Londýna. Dělá to prý ze soucitu, ale nově taky za prachy.

„Jé, kaštánky. Mami! Kaštánky!“

„Ještě nejsou zralé. Až budou zralé, tak spadnou a nasbíráme si.“

„Né, všechny! Všechny!“

Sweedie je ségra, protože máme něco společného. Nemyslíme moc na následky. Já pasivity, ona spontaneity. Spojuje nás to zvláštním způsobem. Ani jeden si pořádně nemůžeme užít přítomnost, ale každý z jiné strany. Vidím ji jako by za sklem, ale o to zřetelněji. Je moc prošukaná a já málo, ale v přeneseném smyslu je to naopak. Taky se sebou klidně nechám vymrdat. Ze soucitu. Ona se v tomhle směru zase zdá čistá.

Nějak magicky jsem to všechno věděl, když jsem jí zkřížil cestu. Je pozdě na lítost, na radost i na soudy. Všechny racionální superstruktury jsou hrady z písku ve vysokém přílivu jejího bezelstného klidu, se kterým mě informuje o své prostituci.

Říká tomu win win situation. Ona si vydělá, oni se potěší. Nelíbí se jí, ale na každém tom chlapovi si dokáže najít něco pozitivního, a ospravedlňuje se tím, že s penězi provede něco bohulibého. Taky tím, že tomu člověku poskytuje rozkoš, kterou by jinak těžko schrastil, protože je třeba starý. Sto padesát euro za tři hodiny. Ta samotná věc ji prý netěší, ale ani jí nevadí.

„Buď to dělám z lásky k bližnímu, nebo jsem úplně chladná. I don´t really care. Akorát si to pak nedokážu užít s někým, s kým chci. Když se mi ten člověk líbí, cítím se pak provinile. Je to pro mě snazší s někým, kdo se mi nelíbí.“

„To bude tvůj future husband happy.“

„Neplánuju se vdát.“

„Tak boyfriend.“

„Nechci přítele.“

„A předtím?“

"Co?"

„Cítila ses při tom s přítelem špatně?“

„Někdy jo.“

„Sweedie, sweedie, je to všechno trochu šokující a smutné.“

„Já vím, sorry. Nevím, proč se furt nechávám zneužívat. A většinou zadarmo.“

„A od Prahys to dělala?“

„Yess.“

„To se máš, já ne. Kolikrát?“

„Příliš mnohokrát. Ani se mi to nechce počítat.“

„To se ti líbili víc, než já?“

„Ne, to vůbec. U mě tyhle dvě věci nesouvisí. Spíš je to dokonce snazší s někým, kdo se mi nelíbí.“

„Takže mám brát jako lichotku, žes se mnou nechtěla?“

„Ano.“

„Fuck on, sweedie. Do what you should.“

Na ženách jde vidět nejlíp svět pohybů, magie času, smysl vohozu, póza těla a průzrak očí. Bez zjevného důvodu ožívají v čase, v magickém pohybu, nevyprovokovaně, nezychytitelně, nenásilně, bezelstně jako požehnání, ze kterého vyvěrá tak intenzivní poznání, že je jako oceán. Buď se v něm utopíš, nebo probudíš nebo obojí. Probdíš den nebo život ve snu. Tsunami necelého citu slije banalitu every day shitu z povrchu zemského jako básně Bukowského americkou pruderitu.

Intelektuální kundičky se zasněně promenují mezi regály anglického knihkupectví Shakespeare pod Karlovým mostem. Má atmosféru přímořských kalifornských antikvariátů. Čtu Ginsbergovu báseň Howl for Carl Solomon a vedle mě se týpek uchichtává u básní Bukowského. Do zátylku mi praží slunce.

Po Radnických schodech proudí turisté a taky na nich sedí, protože chladí za horkého zářijového dne. Dole hraje unylý jazz ideální k bezmyšlenkovitému odpočinku při pohledu na další cestu vzhůru k hradu. Po šesti lampách se cesta stáčí doleva, kde dominuje vysoký cedr.

Podél rozpálené oprýskané zdi jde dívka v bílých šatech s velkým černým pouzdrem na kejtu na zádech. Jako kontrast. Do zádmučivých melodií jazzových cajdáků trajdají spolu s ní davy dalších figur v pestrobarevném cvrkotu turistické módy. Občas mě nějaká upoutá, většinou kozama. Symbióza audia, videa, nálady a počasí mě uvádí do transu. V ospalém nevědomí Ginsbergova Molochu je okamžito okamžitě odžito.

Jdou svatebčané a trumpetista jim zaduje pochod. Pak kapela spustí neworleanský jazz.

Jde muž v jedné ruce kočárek, ve druhé vodítko s dogou. Dojede před trumpetistu a zamává na něj holčiččinou ručičkou, jako by to byla nějaká loutka. Ona vyjevená a trumpetista vytroubený si toho ani jeden ani nevšimnou.

Proč vlastně netočíš porno s tímhle přístupem k sexu? Vydělala bys za tři hodiny mnohem víc peněz a rozešťastnila mnohem víc lidí. Slyšel jsem, že v Praze se hodně točí. Přijeď, uchytíme tě. Napíšu článek o tom, jak se stát pornohvězdou. Třeba to mezi náma časem zajiskří. Budu drsný hipster, který chodí s pornohvězdou. Přezdívku už máš, sweedie.

Jsem zlý? Přemýšlím pragmaticky jako ty. Win win. Jsi kurva, což je smutné, ale každá situace má nějaké řešení při určité míře flexibility. Jasně, že jsi kurva. V momentě, kdy si za to vezmeš peníze, tak jsi kurva, a je jedno, co tě k tomu vede i co s nima pak uděláš. Prostě to uděláš, prodáš svoje tělo. Zpátky už ho nekoupíš.

Je to jako droga, kterou když si začneš dávat často, nahradí ten přirozeně dobrý pocit v tobě. Zmocní se ho a začne tě řídit. Nikdy bych do toho nešel jen proto, že to chce ten druhý, ani když bych ho předtím třeba nabrnkal. Samozřejmě se mi to nestává tak často jako tobě. Ale jednou jo.

Kvůli tobě se teď nemůžu na porno ani podívat. Představím se tě, jak tam rajtueš s nevinně osudovým výrazem, jako by se nechumelilo a těšíš se, že si koupíš čokoládu.

A neříkej, že ti to jenom nevadí. Určitě se ti to aspoň chvilkama líbí, ne? Ujede ti vzdech. Přirazíš. Přirážíš?

Přítomné oči, náhlé pohnutí v přívětivém úsměvu. Jsi Máří Magdalena moderní komunikace. Pud, produkt, peníze, chemický proud, město sténá smogem babího léta. Unavené babí tělo permanentně potřeštěné pohodlím příštích vteřin putuje po promenádě dobrovolného psycha. Nechápu, nadosmrti dítětem, rány se asi scelují rychleji.

Všechno má svůj vnitřní řád. Zapšklý mesiáš monotónně mýtizuje každou nejasnost.

Všechno se to děje v jakémsi uzavřeném Teď. Teče to perfektně naplněným korytem. Tepna, která čirou náhodou protla světlo, se setkala s pochopením v úrodné pasáži klidu, který se vzápětí bezprecedentně změnil v zónu zmaru, potřebu potvrzení těla v neprůstřelném chrámu tmy z podstaty stavu, jak praví Sartre, svatého stavu vstoupení, že tomu nelze téměř věřit.

Zábradlí starého mostu hřeje v podvečerní směně nejjasnějších barev. Lampy se rozsvěcí jedna po druhé. Představuju si každého kolemjdoucího, jak ho odmítám vyfotit. Ego je fotbalový míč, se kterým se dá užít kopa srandy. Ten skutečný už jsem odkopl, i když se s ním pořád dá užít kopa srandy.

Čekám či spíš číhám příliš bezpříčinně hravý na počestné plačky. Náhoda je nic? Musí to být jasné? Nesmí. Až pak je to jasné. Prostě k věci. We know our fate so let´s go straight k pomíjivému záměru, k rozjívenému závěru.

Záměr má být jen záminka, povinné zdůvodnění do lejster. Každé musí má omezenou platnost. Jen než měsíc dosáhne úplňku. Jméno je na zvonku. Květ je na stonku. Směr konec cyklu, mišmaš mandaly.

Přemýšlím, koho bych neodmítl vyfotit, koho bych zkusil vyhrotit. Najít stopník svobodných chvil, tečnu k nekonečnu, ukňučenou slečnu. První netopýr se probudil.

Buď živ, buď zdráv.

FET

Když bereš drogy, tak jsi na ego tripu a tvoje prázdnota je smutná, stýská se ti po osobách. Vyšiluješ, vyzařuješ, vyjadřuješ se žoviálně. Životem se ti line tenká modrá magie. Droga ozvláštňuje tvůj život. Něco jako když jsou Vánoce. Pronikáš do vědomí města skrz náhodné holky, které potkáváš třeba na schodech metra. Lidé tě poznávají při exhibičních rozhovorech.

Rozbíháš se k co nehutnější aktualitě života. Žiješ, vaříš, přitápíš. Plníš kotel emocemi, slovy, smíchem. Alkoholový žár času, čerstvě spálená tráva, tripy. Kocovinové větry vznešené viny tě vtahují do dramatické dálky, jež duní dávným příslibem.

Něco se děje. Soustředění těká k opačnému pohlaví a zase zpět do tvé hlavy. Halíš se hutným hávem čekání v požehnané přecitlivé kocovině. To toužíš nejvíc po životě, po sexu. Jako Fénix se z popela potutelně křeníš na Xenu dalšího večera.

Zradí tě štěstí a nastanou divné dny. Soutěživá inspirace tě začne drtit. Stáhneš se do stagnace. Tvá stylizace vyšumí do šera holovztahu. Jsi sám, minuty němě míjejí. Dívčí úsměvy tě stahují do víru latence. Čekáš, až skončí čistý sen. Zhmotníš se na odvrácené straně Měsíce, kde panuje mrazivá jistota, že všem jen lžeš. Absolutní nula kocovinové noci.

Jepičí život tvého alterega se nachyluje. Svlékáš jeho kůži celkem hladce, ale proces provází pocit, že se ta kůže z tebe slepuje jako horký vosk a bere s sebou kusy tvé skutečné kůže, kusy masa, taková samota. Mezipeklí.

V mezním momentu procitáš do čekání bez nejmenší jistoty, co bude. To je pointa fetu.

Vyjde věčný svit vědomí, zdraví a odpuštění. S archetypální bezelstností ti dává další šanci. Taková láska. Jako bys to ani nebyl ty. Ty vždycky za všechno něco chceš.

Nový začátek je ten hlavní fet, odpověď, free fet, ozdravný proces následující bezprostředně po smrti. To je hlavní motiv fetu. Nejvíc živej se cítím tváří v tvář smrti. (Michal Dlouhý dabující Vala Kilmera ve filmu Doors)

Kontakt, takt, akt, který konáš jako by nic. Pitný režim spánku. Pátrání po vibracích. Smutek syna. Normalita. Intimita. Vylitá, vymletá pohodička polopsycha. Kerouacův zen chlastu. Higher Snyder. Souhra pólů, váhání Na cestě. Scelující spontaneita. Pustíš se a spatříš se vědomí bez zalomení chtěním, s upřímným zalíbením dýcháš všechno, i dým bez ambivalence ke klidu, osudu, majetku, směru.

Ten prchavý procit, než se zase přistihneš při přečinu přítomnosti přibližně věčné svobody a nevděčně se nevzepřeš jako nezkrotný oř se špatně naprojektovanou svobodou a nedoplníš pozice systému, pro který jsi nepostradatelný, a proto tě volá s definitivní naléhavostí.

Jsi skutečný strůjce tady toho stavu, autor stahu, satori křeče, s níž se držíš systému. Držíš krok nikoli s dobou, ale s obdobou. Netrpělivě dojatý svou radostí démonicky lajkuješ a staráš se o to, aby si stará dobrá stěna zachovala zdání prostupnosti. To bohatě stačí, má to tak každý. Moc přemýšlíš.

Posté básníš o posibilní průsvitnosti hmoty, posvátné souhře předmětu a vědomí, vědomí, vědomí, obalení módou se k sobě vineme vědomí si viny. Klademe si alibi v bytech systému na postele soukromí stěn poskvrněných filmovými plakáty.

Chlubíme se vzpomínkami a vizemi v bitech altersystémů sociálních sítí. Vymlouváme se v nich a vymlouváme se na ně. Pracujeme pro ně ve vlastním volnu, vzdáváme hold jednomu nápadu. Fet idey.

Uplakaný vlhký večer jako každý jiný. Týpek rozlil pivko na mařku. Smějou se. Na sebe navzájem i na druhé. Pak už se směje jen ona.

Pak se usměju já. Usměje mě prvorepublikový nápis na stěně ŽEBROTA v této restauraci povolena jen v pátek. Snadno mě něco rozesměje a vytáhne ven na světlo. Někdy se pak úsměv stane latentním. Vsákne se do znavených pórů ksichtu.

Natáhnu nohy a nechám hlavu klesnout na pravou stranu. To je, mám pocit, materiální strana. Dvě holky hledají, kam si sednout, nemají. Ve správný okamžik jedné z nich téměř neznatelným pohybem pokynu na dvě volné židle před sebou.

Sedají si.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další