Jakub Kadlec

VŮDCE MHD

Dopravní prostředek ostýchavě vysrkuje hlavu zpoza rohu. Obrovský, žíhaný, očekávaný host se zpožděním konečně udýchaně vpadne za všeobecné úlevy do pokoje. To je dost, káva je téměř vystydlá nedočkavostí nadcházejících událostí. Zahajuje úvahy o podnicích, co díky němu jsou o trochu blíž. Rozehnal příjemnou letargii držící vzduch pod krkem jako hejno vyděšených ptáků dřívějším svítáním. Nikdo neuvažuje o opomíjeném stroji samotném. Podle rozložení sedaček lze předpokládat, že autobus raději do svého nitra přijímá extroverty. Tedy ty, co rádi naproti sobě kříží pohledy, které při přímém kontaktu neodskakují, jako jiskra od ohně. Těch, co rádi nechávají svým kolenům prostor a touží je seznámit s koleny přísedící, který je sražením k sobě drží na uzdě, prostě dělá drahoty. Jsi-li introvert, raději postůj a nauč se mít lidi rád v tomto novém helénismu. Těch několik ušlápnutých samostatných sedaček, stejně pod zástavou zeleného kříže pouze jízdu znepříjemňují, jelikož první šedý vlas je povelem ke vztyku v této podivné autobusové morálce. Je zvláštní, jak samozřejmě si starší tato místa vymiňují – jako by plynoucí čas byl nemocí či znevýhodněním. I proto raději postůj, přidej svůj pot na zarudlou tyč - sběratelku lidských drobných neduhů. Pakliže tatáž ruka bude sloužit k vystrčení přebytečné potravy v mezírkách mezi zuby, obličej dostane drobně nafialovělý nádech (podobné symptomy se dají vypozorovat při styku s některými druhy exotických rostlin).
VÝMĚNA TOHOTO SKLA STOJÍ 5000. MÁME JEJ VYMĚNIT? DISKUTUJTE ZDE. Pakliže ona hodnota má vliv na cenu jízdného, tedy absolvování té jízdy, kterou průměrný člověk při setrvání na své pozici přinejmenším pár let absolvuje tisíckrát, pročež se výhled stává důvěrně známým jako lehký pohmat na vlastní genitálie, pak ne, prosím neměnit. Při třech dalších letech, co zde budu jezdit, mě už po roce zajímá, co zde načmáral kdokoliv více než výhled. Ani celková vnitřní estetické ladění autobusu mě tolik netrápí. Na těchto místech se neodehrávají žádná zásadní setkání, ani zde nemám obývací pokoj. Konec diskuze.
Tento zajímavostmi nikdy nevyčerpatelný náklad veze novodobý nesmlouvavý Charón, ostatně takový už Charón je. Cenu jízdného přesně, pouze předepsané mince, v této hodnotě. Kdo kdy viděl, aby se na Styxu lovilo v peněžence pro drobné nazpátek! Přestože svírá v rukou mnoho životů, stále častěji shledávám tyto neobyčejné strážce denního pořádku neomalenými či agresivními, načež započnou takový brzdicí manévr, který by přiměl se červenat nejednoho pilota stíhacích letounů. Jeho zlost je obrácena proti celému nezodpovědnému světu venku, i té uzívané tlačence, která mu denně vstupuje do kanceláře, a zcela ignoruje všechny jeho diskrétní zóny. Pouze on se smrtí nezná kompromisy, pokuste se zeptat, zdali směřuje k vaší zastávce! Na klacek vás napíchne a pomalu vás na ohni otáčí pohled unuděného vítězství nad znalostmi vámi momentálně neznámými. Přestože se potřebné dovíte, odcházíte s nutkavým provinilým pocitem schované žákovské knížky a na místo vás připíchne vzteklé vrčení všech psů nutnosti. My spěcháme, pak bys měl spěchat i ty. My a vy jsme přece my!
Přesto má tato práce výhody za normálních okolností nezřetelné. Nervózní studenti podupávají v tušení neznáma, které by jim známo být mělo. Ohlížení se na světelnou tabulku s časem všech nešťastně zaměstnaných, které nesou v zubech tito červení psi. Úzkoprsí rodiče, co vděčně očekávají cílovou stanici s nadějí, že otravným otázkám, co je tohle a co je ono, bude možnost bez svědčení veřejnosti dát zadost a postupně tak kazit neutuchající, zvědavý, upřímný úžas další generace nadcházejícího lidského potěru – mluvím sobecky. Nejsem rodič.
On je na svém místě, nikým neřízen, sám je kapitánem lodi vykonávající důležitou povinnost – vozit ostatní na křídlech pruhovaného spěchu k jejich povinnostem. Je to on, řidič elektricky poháněného, očekávaného zpoždění, který má svoji práci už hotovou. Je tady.

TRIUMF KOŘISTI

Zametám zbytky z hromad velbloudího trusu, přičemž jeho právoplatní vlastníci mě znuděně pozorují skrze mřížoví. Když se jim podaří naslintat mi za límec, objeví se společné hemžení, jež bych snad mohl považovat za kolektivní pobavení, když v tom mě vyruší žalostné bzučení.
Doposud jsem ani nepřemýšlel o tom, zdali může být bzučení žalostné, ale jestli někdy nějaké bylo, pak tohle. Mělo táhlý, hluboký, beznadějný vzkaz všem, co jsou pozornější – tohle je můj konec. Nemyslím, že mouchy bzučí o pomoc. Bzučí jen, aby se vědělo, že schází ze světa, jako lidé si nechávají stavět pomníky, přičemž oba si odmítají přiznat, že jejich odkaz vezme ten či onen vítr času.
Nemohl jsem si pomoct a začal jsem v trámoví hledat onu mouchu, mouchu, co bzučela o svém konci. Při dosti dlouhé prohlídce, až jsem se divil, kolik svého času vynakládám k najití něčeho docela bezvýznamného, jsem dostal téměř vidoucí pocit, jestli moucha, jejíž bzučení sláblo v šepot, může vidět to, co já. Strop obehnaný sítěmi pro všechny příliš dovádivé mouchy a v nich se výmluvně třepetající zbytky křídel v obrovských počtech.
Konečně jsem ji spatřil. A je to kolosální kus, moucha tělem bezmála velikosti půl palce, zachytila se tak nešťastně, pouze pár nohou, křídla se bez úhony stále slaběji třepetala ve vzduchu. Chápal jsem její ztišení. Jako do třídy vešel a svoji přítomností zjednal okamžité ticho a vážnost rozložitý pavouk, pyšně si vyšlapující po svém díle. Tento pavouk byl dobrým zemědělcem, a pakliže je pojištěn proti všem smetákům, jeho pokolení bude ještě dlouho děkovat jeho píli. V náznaku krutosti se přibližoval nesmírně pomalu protáhlými pohyby snad rituálně před každým obědem. Pár centimetrů od ní v mouše zajiskřil život, odmítla dál snášet úlohu podaného sousta smůlou. V mocných záškubech se vrtěla sem a tam, pavouk zkušeně, zřejmě na podobná představení navyklý, se zastavil a čekal, až jeho oběd dokončí představení. Když tu s lupnutím, co nevydalo zvuk, se moucha odrazila od trámů a začala komíhavě mizet do zapadajícího slunce. A jak jsme tam oba, já i pavouk, konsternovaní hleděli do západu slunce na tímto nečekaným zvratem, uvědomil jsem si, že pro něj je to mnohem nevšednější podívaná, než pro mě. Kolikrát se vám oběd vymanil z obalu a vítězoslavně opustil talíř?

CHUŤ EVROPY

Gumový pás, jimi jsou vybaveny většiny supermarketů, jsou nejexotičtějšími místy na světě. Mastné skvrny pochází ze všech koutů světa. Olivy z Itálie, pomeranče ze Španělska, sledě z Irska, sirupy z Kanady, banány z Afriky, rajčata z Litvy, vína z Francie… Čekám šik lodí z východoindické společnosti napěchovaných čajem. Nejsou to ale jenom bakterie odevšud, čím nás pult může zaujmout. Jsou tu na kraji otisky prstů stovek lidí, coby prastaří lovci nesou domů proviant a stovky jiných, co světem nešetří a s poskakujícím jazykem sledují zboží, co se pohybem vpřed neomylně řítí do jejich žaludků, znudění konzumenti se zavřenými očima a ušima, hluší ke světu. Staré babičky a malé děti, pro ty se dělají zářivé obaly. Pak je tu také prodavač – alchymista 21. století. Pouze on smí magickým zvukem posvětit vaše potraviny, významně se na ně dívat, ohmatávat a pronášet neměnné zaklínadlo nesoucí příkaz platby.
Otisky města. Otisky sebevědomých excentriků, jejichž zpocené dlaně objímají celý pult, hrudky špíny, při přešlapování všech starostí, mísících se v hlavě, jedovaté značení těch, kteří láhev vrací za tři koruny a za tutéž cenu novou pořizují. Směs vůní, vznášející se v oblaku individuality. Trůnící, nafoukané láhve s alkoholem, nad nimiž panují v úzkém aristokratickém kroužky ty vyvolené, jež s sebou nesou komfort přibaleného skla, snad aby byla možná degustace co nejrychleji. Cigarety zamčené v ocelové, průhledné truhlici, svým zabezpečením ceněny zřejmě vysoko nade vše ostatní. Mezitím pobíhají králíci, co ztratili pojem své nory. Pilně hledají veškeré co nejzkaženější objekty označené akční nabídkou, nevědomí si toho, že akce či sleva vlastně neexistuje. Existuje pouze čas, který neodvratitelně zahání všechno do akcí a slev. Skutečně jsem nemohl odolat a nesetřít prstem tuto skvrnu podivného vítězství. Chutná jako Evropa.

SPORTOVNÍ ODVYKAČ

Tělo se kroutí a potí. V hlavě to vře chtivostí, nezajímá mě nic než cigareta. Snažím se myslet na mnohé příběhy z knih, jsou ale polité jednotvárnou šedí. Tělo si něco žádá. Ale dva a dva jsou pořád čtyři, že?
Týrat své tělo a tužit svoji vůli pod taktovkou rozumu je sportem moderního člověka. Zároveň vydatnou změnou na všedním jídelníčku. Člověk se přemáháním sebe sama mění. Změna je příjemná. Převládá pocit skutečné životní cesty. Málokdy se cítím tak živý, jako když rozum svádí souboj s celým zbytkem mé osobnosti. Rozum je na pochybách. Skončí to někdy? Definitivní konec, ať už se jedná o konec existence či jen podružné závislosti, týká se vás to podobně. Něco důležitého necháte za sebou. Ženu, kterou jste miloval, koníčka, který vás bavil, cestu, kterou jste rád chodil. Je v tom samozřejmě část slabosti. Je snadné přestat s čímkoliv, pakliže víte, že se k tomu vrátíte. A co víc, nikdy se to nezmění. Požitek z cigarety zůstane vždy tentýž. Lidé se mění, koníčky ztrácejí lesk, cesty zarůstají trávou a mizí. Ale cigareta po jídle zůstává nedocenitelným aperitivem v srdci každého kuřáka, nemluvě o postkoitovém kouření, které zastane sebejemnější peřinu. Oblíbím si to všechno, zase si zvyknu, mít se trochu šťastněji na úkor zdraví. A pak, jakmile bude vše v pořádku, až se stane kouř součástí mě, opustím jej. Další výzva pro mě, kdy srdce krvácí pod tíhou ztráty a tělo se nedočkavě kroutí pod tlakem nepřítomnosti svého. Stanu se námořníkem nálad.
Ale dva a dva jsou pořád čtyři, že?

***

Strach povídá ať už se ohlídnu
V rámu se zmítají podivné malby
Zatrpklé
Mnou ve mně vězněné
Já pomoc odmítnu
Potmě a potichu
Se rouhá každý

Jako bych tu nebyl
I když jsem
S Neupřímným dotazem
Skrze stromy
Hoří kostely a domy
Potlesk světlo zjevil
Ale já se neosmělil

Kondenzace
po skleničce
proudí směrem dolů
Okno strnule zírá do schodů
Mezitím zachází slunce
Boj ve vzdálených zemích
O poslední zbytky zlata na kopcích
Tlukot srdce a bručení ulice

Dny za zdmi ukryté plné bolestí
Na víčkách chvěje se jemný déšť neřestí
A ty svobodná utíkáš z neštěstí
Zase se potkáme na dalším rozcestí
Pověz mi kde je tvá svoboda skrytá?
V předlouhých ulicích alejích ticha?
Milion způsobů jak ztratit život
Napíšu do vody jaké to bylo

Rozkvetlý pokoj mnou zcela zahlcen
Já sám a v tisících pokrývám tvrdou zem
Tam chodím spávat přikrytý městskou tmou
a pokoj lhostejný spí přikryt jenom mnou
Oblačný uzel soumraku dozrává
skrze smích skleniček proplouvá neznámá
Hvězdy co nejsou už shlížejí svrchu
na tichou večerní světovou sprchu

Dívka kůží oděna
Pohrdání u čela
Lidé ji sledují zmateně šťastní
Ta kůže na těle je její vlastní

Z ničeho ze vzduchu vyplyne čtyrverší
Které pak vlastníka jako psa konejší
Bez cíle bez boha na všechno sám
Tu tvář v zrcadle odněkud znám

Ve jménu samoty i noční onanie
Tisíckrát prožitá pobledlá agonie
Činnost tak obvyklá co tě však mrzí
Že ptáka ve dlani vlhčí tvé slzy


Jsou chvíle kdy je nás pro svět škoda
To drazí přátelé jsou Magorova slova

15 minut prázdnin
Tváře nepřístupné hovoru
Uzamčeny úsměvu
Stroze se hroutí do svých světů
Květy se otvírají
Na klínech starých dam
Ve vzduchu plachtí Kajetán
Kraťoučké prázdniny
Na dvě tři věty

Ostatní tvorba Jakuba Kadlece publikovaná v Divokém víně:
DV 76/2015: Žíly se plní rzí, Místa