literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

PRÁZDNOTA V MÉ DUŠI

Sedím na kraji pohovky a nevnímám svět. Kolem mne procházejí lidé v černých oblecích, dívají se na mne, potřásají mi rukou nebo mne poplácají po rameni a podle pohybu rtů vím, že něco říkají. Bohužel jsem ve stavu, kdy je mi to úplně jedno. Myšlenkami jsem u své lásky, která mne opustila bez slůvek rozloučení, náhle, nečekaně a hlavně navždy.
Konečně je klid, všichni odešli domů ke svým blízkým, jen já jsem zůstal sám. Ticho je tak hluboké, že i tikání hodin zní jak dunění bubnů. Vstanu, uložím oblek, kravatu a naleštěné boty a zastavím ty prokleté hodiny. Ležím a můj pohled upoutá díra na palci pravé ponožky. „ Koukej je vyhodit a vezmi si čisté, snad jich máš dost,“ ozve se hlas v mé hlavě a já si uvědomuji, jak moc mi ten hlas chybí. Poslouchám, jestli se znova neozve, ale je naprosté ticho. Zavřu oči a přemýšlím, že dnes již nebudu nic dělat. Prostě nemám náladu a vůbec nic se mi nechce. „ Snad alespoň umyješ nádobí a uklidíš,“ znovu slyším ten hlas. I když byly chvíle, kdy jsem její výčitky nesnášel, přesto jsem ten hlas, ale i její oči a vlasy miloval. Vstanu a poslušně jdu umýt nádobí a uklidit kuchyň. Je zvláštní, že jsem teď vůbec nepřemýšlel, odkud se ten hlas vzal. „Vždyť tu přece nemůže být,“ napadlo mne, ale dál jsem se věnoval úklidu.
Stál jsem ve sprše a proud teplé vody mi stékal přes obličej. Cítil jsem se unavený, prázdný a bez chuti k životu. Bylo skoro jedenáct, když jsem ulehl na lůžko. „Dobrou noc, lásko,“ řekl jsem nahlas, i když vedle mne bylo tak prázdno jako v mé duši.
Budík mne probudil přesně v půl šesté. Vstal jsem, uvařil čaj do konvice a udělal podle zvyku o dva tousty navíc. Až když jsem je mazal máslem, uvědomil jsem si, že není pro koho. „Dobré jitro, lásko,“ zašeptal jsem a odložil tousty na talířek. „Dobré ráno,“ ozvalo se v mé hlavě, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Vyšel jsem před dům a jako by se pro mne změnil svět. Svět byl pojednou jiný. Šedivý, smutný a prázdný. Lidé mne míjeli a já šel a šel, bez cíle, bez zájmu, stále dál. „Tady jsem, Milane,“ ozval se známý hlas. Srdce mi začalo bušit a na malou chvilku se mi zdálo, že na protějším chodníku jsem ji zahlédl. Rychle jsem vykročil na druhou stranu a už jsem viděl, jak mou lásku tisknu v náručí, když mne vyrušil skřípot brzd a silný náraz mne odhodil na zem.
Probral jsem se v nemocnici. U mého lůžka stála má žena a usmívala se. „Už jsme o vás měli strach,“ řekl lékař, „byl to silný astmatický záchvat a málem to nevydrželo vaše srdce. Byl jste skoro deset minut v bezvědomí. Nebýt vaší ženy, kdo ví, jak by to dopadlo.“ Pak se podíval na hodinky a řekl ženě, že jen pět minut. Kývla a nepřestávala se na mne usmívat. „Miluji tě, Jano a moc jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem, protože bolest na prsou mi nedovolila mluvit nahlas. „O čem to mluvíš,“ zeptala se žena, vždyť jsme se neviděli jen pár hodin. „ To nevadí, měl jsem divný sen, ale to ti povím až doma.“ Zavřel jsem oči a cítil, jak mne políbila na zarostlou tvář.
Prázdnota opustila mou duši a místo ní se nastěhoval ten neuvěřitelně nádherný pocit mít pro koho žít.

STRACH

Byla tmavá noc. Taková ta bezměsíčná temná noc. Byla skoro půlnoc, když jsem opustil skromně osvětlené venkovské nádraží, a vstoupil do tmy. Pomalu jsem kráčel temnou ulicí a poslouchal zvuky kolem. Je zvláštní, že i když člověk nevěří na duchy a strašidla, tak má v takovéto situaci velice zvláštní pocit. Srdce mi bušilo a podvědomě jsem zrychlil, abych byl co nejdříve doma. Procházel jsem právě parkem, když jsem zaslechl podivný zvuk. Zastavil jsem. Nějaký velký pták mi se šustěním křídel prolétl nad hlavou a opět bylo ticho. V dálce se ozval kostelní zvon, který odpočítal půlnoc. Pojednou se přede mnou objevila postava muže. Zastavil na malou chvilku a plamínek zápalky osvětlit jeho tvář. Byl to starší muž se zarostlou tváří a zvláštním výrazem v očích. Všiml jsem si, že mne pozoruje, když jsem jej míjel. „Proč si mne tak prohlíží,“napadlo mne a můj nepříjemný pocit se změnil v podivný strach. Postava zmizela v temnotě a všude panoval nezvyklý klid. Konečně jsem byl doma. Asi bych na tuto příhodu zapomněl, kdyby tu noc o šedesát kilometrů jinde nezemřel můj děda.

Byla zima. Byl jsem na vojně a dostal jsem volno k opuštění posádky. Cesta z Havlíčkova Brodu až k nám trvala několik hodin. Snažil jsem se usnout, ale v přeplněném vlaku to moc nešlo. Myslel jsem na to, jak se vyspím, a na maminčin jablkový závin. Bylo hodně po desáté večer, když jsem vystoupil z vlaku. Sníh vrzal pod nohama a měsíc byl v úplňku. Přemýšlel jsem o teple domova a o horkém čaji, když jsem si všiml podivné postavy stojící na rohu měsícem osvětlené ulice. Teprve nyní jsem si uvědomil, že tu tvář jsem již někde viděl. Podíval jsem se na něj a všiml si zarostlé tváře a zvláštních očí. Přepadl mne podivný strach, nebo spíš velmi nepříjemný pocit. Ten pocit se mne držel, i když jsem již dávno seděl doma v teple a popíjel horký čaj. Druhý den přišel telegram, že v noci zemřela babička.

Bylo léto o mnoho let později. Byli jsme s rodinou na dovolené v podnikovém zařízení na Nové Živohošti. Koupání, výlety po okolí, hlavně klid a pohoda. Jednou večer jsme se šli projít k náměstí, kde byly kolotoče a střelnice. Cestou domů jsem zahlédl opět onu podivnou postavu. Tentokrát jsem ihned začal tušit, že se něco děje. Snažil jsem se, aby nikdo nepoznal, že mám strach, ale manželka něco tušila. Nakonec jsem jí musel říci pravdu. Nevěřícně na mne koukala a asi si myslela, že jsem se zbláznil. Druhý den mi na recepci volal bratr. Přišel telegram, že zemřela otcova sestra.

Po několika letech jsem viděl tu postavu znovu. Tentokrát jsem to ale čekal. Otec byl již několik měsíců vážně nemocen a věděli jsme, že je to nevyhnutelné. Přesto to setkání ve mně vyvolalo opět nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to, co mě celá léta tak děsilo, bylo to, že postava jako by neměla oči, jen tmavé důlky. Od té doby jsem jej již nikdy neviděl, i když v rodině zemřelo několik příbuzných. Dodnes je ta vzpomínka pro mne opravdu velmi nepříjemná.